Však mezi šakaly a opicemi, hady
a štíry, fenami a supy, pardály
jež syčí, plazí se a vyjí do dáli
v tom hnusném zvěřinci jež tvoří naše vady

Je jedna hnusnější s očima šelmy
ač nemá velkých gest, ač příliš nekřičí
by ráda změnila svět v štěrk a jehličí
a v jednom zívnutí by chtěla polknout zemi

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 5: Bahna Padlých

Karavana zastavila u velkého hostince. Zde jsme se později seznámili s trpaslíkem, docela sympatickým a férovým chlapíkem, když nepočítám že zbytek jeho rasy jsou podle mě jen chamtiví zlatokopové a vousatí podivínové (kteří v životě neslyšeli o nůžkách), navíc je podezřívám, že si za hlubokých nocí povídají ve skalách s kameny. Abych ho popsala, jmenuje se prý Azaghal a vypadá asi takto: postava střední velikosti (to znamená že mně sahá asi do pasu), na obličeji s tvrdými rysy tolik typické u jeho rasy dominuje velký orlí nos, tmavé vlasy i dlouhý plnovous, obojí propletené několika složitými copánky. Jeho ruce zdobí podivná trpasličí tetování, kterým rozumí jen sami trpaslíci. U pasu mu visí ohromná sekera, nádherně zdobená runami (když jsem se ho na ni ptala, řekl mi že ji má po svém otci – zda ji zdědil anebo ji sebral z jeho studených mrtvých prstů jsem při pohledu do jeho černých očí neměla tu odvahu se zeptat).

Díky Bohyni, že jsme dojeli do právě zmíněné hospody „U černého spáru“. To kodrcání ve voze už mě opravdu nebaví. Žádná zábava, mizerné počasí takže jsme se většinu času schovávali ve vozech a jakmile jsme vylezli ven, byli jsme celí promočení. S mým šéfem taky moc sranda není, zapšklý morous, který by nepoznal vtip, ani kdyby mu seděl přímo na nose. Jediné co mi trochu zvedlo náladu, byla představa žoldu, který bych si opravdu nenechala ujít, i když jsme se ke karavaně přidali spíš proto, abychom bedlivě sledovali kult a vypátrali, co vlastně dělají s ukradeným zbožím. Prodrala jsem se do fronty za Argoma, který opět nezklamal. Už ve frontě se mu povedlo okrást o váček se zlaťáky před ním stojícího chlapíka, který se mu z neznámých důvodů ještě omluvil a se slovy: „Pardon, moje chyba, nechtěl jsem do vás vrazit“ se odebral pro žold. Argomovi bylo po nadiktování jména seržantu Železné Pěsti sděleno, že jeho žold dělá 10 zlatých. Se slovy „Taková almužna za všechny nebezpečí, koukej přidat“ započala následná hádka, kdy z obou stran padlo bezpočet nevybíravých výrazů (musím přiznat, že některé z nich jsem dosud neznala…asi budu muset poprosit Argoma a rozšířit si slovník). Hádku museli ukončit až strážní, kteří přišli svému veliteli na pomoc, povytáhli meče a dali najevo, že už by to stačilo. Argom tedy sebral žold a jako zadostiučinění, alespoň smetl seržantovi z jeho malého stolku listiny se jmény. Odkráčel o kus dál a světe div se… opět se zařadil na konec fronty.

Mejkon si šel mezitím prohlédnout, jak vypadá hostinec. Karavana zaparkovala ve dvoře patřícímu k hostinci, kam se poté bude vykládat veškeré drahé zboží. Na konci dvora se nacházelo několik stájí. Jedny dveře byly velice dobře hlídané vzrostlým půlorkem, s přihlouplým výrazem ve tváři. Našeho krásného elfa napadlo stoupnout si pod schody vedoucí do druhého patra k výčepu, vytáhnout svoji magickou hůlku a pokusit se zjistit, zda se v okolí nenachází nějaká magie. Bohužel si přitom počínal tak nenápadně, že půlork i se svojí zřejmě nepříliš vysokou inteligencí zbystřil, vydal se jeho směrem a zeptal se: „Ty tam, co to tam děláš s tím klacíkem?“ Asi tě budu muset nahlásit.“ Řekla jsem si, že teď je ta správná chvíle zapojit svůj vrozený šarm a pomoci příteli. „Ahoj, ty tu pracuješ viď. A co tu vlastně hlídáš? To nemáš žádné volno?“ Pronesla jsem směrem k orkovi a zamrkala dlouhými řasami. Odpověď zněla překvapivě: „Já nikdy nespím, pořád hlídám.“ Všechna moje snaha ztroskotala v okamžiku, kdy dodal…“a jmenuju se Bog Štístko“. V tu chvíli jsem se málem zakuckala, jak jsem se úporně snažila nahlas nerozesmát. Rozhovor pravděpodobně zaslechl i náš lupič, protože kdesi za rohem se ozval jeho hlasitý chechot. Tímhle byla ukončena veškerá konverzace, jelikož Bog se tvářil velice uraženě, ale alespoň opadl jeho zájem o našeho elfíka.

Azaghal

Šli jsme se tedy posadit do hospody a dali si pár zasloužených tupláků. O pár hodin později, pod rouškou noci jsme se pokusili zjistit, co skrývají tajemné zamčené dveře. Byl tam nějaký jiný strážný, který patrně vystřídal Boga, tak jsme ho omráčili a Dex paklíčem odemkl zámek. Místnost, kterou jsme objevili, byl plná naskládaných beden, podobných jako ty které přivezla naše karavana. Byli tam i dva kultisti, které jsme v následném souboji rozprášili po místnosti, společně s kusy beden i jejich obsahu. Pak jsme se rozhodli, že bychom si po boji mohli odpočinout a tak jsme se vydali do svých pokojů. Dohodli jsme se, že budeme předstírat, že o ničem nevíme a ráno se tam ještě pořádně porozhlédneme.

Bohužel to nebyl zřejmě nejlepší plán a tak nás ráno probudil jakýsi rozruch na dvoře hostince. Sešli jsme dolů jakoby nic a ptali se, co se děje. Bylo tam několik strážných a Bog, který ukazoval na Argoma s obviňujícím výrazem ve tváři. Strážný přistoupil blíž, tasil meč a pronesl: „ Budeš se zpovídat spravedlnosti“. Naše skupinka však drží za všech okolností pohromadě a tak si Azaghal stoupl mezi ně, ruku položil na zdobené topůrko své sekery a zavrčel „Napřed předneste nějaké důkazy.“ a pokračoval … „jestli máš problém s ním, máš problém i se mnou!“ Jediný kdo zatím nebyl s námi ve dvoře byl Mejkon, který se stále nacházel ve druhém patře a sledoval, jak se situace vyvine. Když už bylo jasné, že to bude v náš neprospěch a boji se nevyhneme, pokusil se o taktický ústup oknem. Nejsem zřejmě jediná, jehož obratnost dosahuje závratných možností, a tak se s ohromným rachotem zřítil kousek od naší skupinky. Ale je pravda, že mu nelze upřít jakýsi styl, to já když padám, tak rozhodně nevypadám tak hezky. Boj byl krátký, při trpaslíkových výkřicích: „Při vousu Moradinově, zhyň bídníku!“ se zalekl nejeden strážný a neodlehčil to ani elf který se nakonec zvedl ze země a vyslal do boje Fénixe se slovy: „Pozor, teď útočí můj pták.“ Strážní pro nás nebyli moc těžkými soupeři, a když Bog viděl jejich mrtvá těla, utekl a zamkl za sebou dveře, které jsme v noci úspěšně otevřeli. Sice jsme místnost pořádně neprozkoumali, ale zdálo se nám, že jiný východ z ní nevede. Když se nám konečně podařilo vyrazit dveře, našli jsme místnost ve stejném zmatku, v jakém jsme ji zanechali, ale Bog nikde. Po opravdu důkladném prohledání, jsme narazili v podlaze na skryté padací dveře.

Neváhali jsme ani minutu a spustili se do jeskyně za nimi. Je tu tma, vlhko a páchne to tu plísní. Už se těším, až budeme zase venku. Při pohledu na elfa usuzuji, že jsme zřejmě oba dospěli ke stejnému názoru, že tenhle vlhký vzduch nedělá dobře naší pleti. Lezeme svažujícím se tunelem, po stěnách jeskyně tančí mihotavé plameny našich pochodní. Ve vlhké hlíně pod našima nohama je naštěstí spousta stop, které dokazují, že právě touhle cestou vynášeli všechny bedny, které se do hostince dostali. Po nějaké době před námi začalo prosvítat kalné světlo, v duchu se modlím, aby to byl konec tohohle zatraceného tunelu.

Vylezli jsme v jakémsi lesíku, obklopeném bažinami. Asi jsme tu strávili delší dobu, než jsem myslela, protože na okolí padl závoj noci, šedozelenou krajinu osvětluje pouze bledé světlo měsíce, které provází naše kroky. Ze všech stran k nám doléhají zvuky podivných zvířat, které vylézají ze svých temných děr pouze v noci. Taky to tu smrdí mnohem hůř, než v šatní skříni mojí babičky. Máme co dělat s chodidly, které se nám neustále noří do bahna a čvachtající vody, že jsme si nejdřív ani nevšimli, že zvuky noci z ničeho nic naráz utichly a kolem nás se rozhostilo hrobové ticho, rušené pouze naším dechem a nohami bořícími se do studené, páchnoucí vody. Čeho jsme si ale vzápětí všimli, bylo několik párů očí, které nás bez varování obklopily a rozsvítily se v zelené temnotě kolem nás. Temné siluety patřící k očím, získaly tvar ohromně velkých, odporných žab. Argomovi se náhle kolem krku ovinul slizký, nechutně dlouhý jazyk jedné z útočících žab. Kernovi se na každou ruku přisála jedna a značně mu znemožnili pohyb. Vyřešil to tím, že rukama práskl ohromnou silou o sebe, až obě žáby odpadly mrtvé na zem. Argomovi se zase podařilo nějakým zázrakem jazyk přeseknout dýkou, takže jedna jeho část odpadla ještě svíjející se na zem, v odporné zelené tekutině, která vytekla z rány. Objevují se další, jeden z nich svým vzrůstem připomíná člověka, jen kdyby ho někdo se zvráceným smyslem pro humor nezkřížil s ropuchou. V rukou drží kopí a s jasným úmyslem ho použít se vrhnul na Kerna. Ten mu po chvíli souboje setnul svým mečem hlavu. Mejkonovi z rukou vytryskl proud magie a zářící paprsek energie sežehl další dvě potvory, na kouřící hromádku připáleného masa.

Měsíc i nadále svými paprsky ozařuje krajinu, která díky tomu vypadá, jako potažená plátnem na mrtvoly. Jsme plně zabráni do boje s podivnými tvory, kteří sice mají humanoidní rysy, ale celkový dojem kazí hadi, kteří jim jako groteskní chapadla vyrůstají z míst, kde by měli být paže. Hlavy jsou sice lidské, ale ani to nezabrání tomu, že připomínají spíše přerostlé, zmutované ještěrky. Jeden z nich zasyčel: „Máme tady masssíčko“ a olízl si přitom jazykem masité rty. Být nazvána potravou od něčeho tak obludného mně opravdu uráží. Ostatní asi podobné věci neřeší a pokračují v boji. Náš nový společník, trpaslík Azaghal, zjevně disponuje velmi zajímavou magií, protože vytvořil bouřkový mrak (díky měsíci vypadá opravdu zlověstně) a několik blesků rozžehlo oblohu a udeřilo do nepřátel pod ním. Kousek mimo náš dosah leží Bog, vypadá zbídačeně (asi jako po oblíbené orčí pijácké hře „na babu“ - kdy „baba“ znamená ránu přímo do obličeje – a samozřejmě vyhrává ten, kdo se nejdéle udrží na nohou). Sice vypadá, že se hned tak nezvedne aby nám utekl, ale začali se o něj zajímat dva noví ještěráci, kteří se vyloupli ze tmy blízko něj. Popadají ho za ruce a snaží se ho odtáhnout kamsi pryč. S Bogem jsme si ještě chtěli „pokecat“, proto se rozbíháme ty dva rozsekat na malé hadí kousíčky. Zabránilo nám v tom šest nových potvor, které nám zastoupili cestu a snaží se získat čas pro ty dva vzadu. Možná by se jim to i povedlo, naštěstí máme Mejkona. Jakmile spatřil, že by nám mohli pláchnout, vyšlehl z jeho rukou proud ohně a sežehl ještěráky na škvarek. Když tohle uviděl ten poslední, který ještě stál na nohou (a nepovaloval se v kouscích okolo nás), pokusil se zachránit si svůj šupinatý zadek: „Já velitel. Možná můžeme domluvit. Já říct vše co chtít vědět. My chtěli orka dotánout do tábora, hodina cesty, pak cesta značená přívěškama. Pádlovat močálem a dostat se do hradu. Já přidat se k vám, nesnáším ropušáky.“ Po této vyčerpávající řeči se ho trpaslík pokusil zabít (ani se mu nedivím, na takovou mluvu by nám nepomohl ani obecný slovník „Průvodce jazyky tvorů s inteligencí říční škeble“). Kern s Mejkonem jsou asi jiného názoru, protože se jim společnými silami povedlo mu v tom na poslední chvíli zabránit. Chvilku se tam hádali, každý se snažil na nastálou situaci sdělit svůj názor a v následné strkanici se Azaghalovi opravdu nějak podařilo setnout ještěřímu muži hlavu. Mejkon na to reagoval slovy: „Jdu do lesa. Beru si svého ptáka, sednu si tam a budu se mračit.“ Tímto byla věc vyřešena, i když zřejmě ne ke spokojenosti všech zúčastněných.

Bog Štístko

Podle pokynů dekapitovaného, jsme se vydali směrem, který nám stihl prozradit. Boga jsme několika kopanci přivedli k vědomí a vzali jako zajatce sebou, nedbajíce jeho chabých protestů. Zhruba po hodině cesty jsme se opravdu dostali do tábora. Celý ho představovaly tři opuštěné jurty na spaní (vypadají jako velké přepůlené kokosové ořechy), páchnoucí močál okolo a na něm dvě přivázané kánoe. Tímto výčet zajímavostí končí, neboť nic jiného už zde není. Chceme se dostat ke hradu, který by měl být kdesi v bažinách. Jiná možnost neexistuje, využíváme tedy kánoe ponechané na břehu. Z té masy páchnoucí vody všude kolem se mi dělá zle. Dala bych ruku (samozřejmě cizí), za vědro horké vody a proslulé elfí levandulové mýdlo. Brzy si začínáme všímat znamení, o kterých mluvil ještěrák. Ze stojaté vody trčí jako ohyzdné prsty černé mrtvé stromy, některé ověšené věnečky z mušlí. Sledujeme označenou cestu a nepolevujeme v úmorném pádlování. Po době, která mi přijde jako věčnost, přistáváme konečně na pevnině.

Nevrlým pohledem sleduji elfa, který v loďce celou dobu spal a nyní se protahuje a tváří se, jakoby se vydal na menší procházku růžovým sadem před večeří. Boga již nepotřebujeme, proto ho ponecháváme na břehu jeho osudu. Vyškrábali jsme se na nejbližší kopec. V dálce stojí něco, co bude nejspíš hrad který hledáme, bohužel je docela daleko. O něco blíže, v jednom údolí ohraničeném kopci, se nachází ohrada s několika zvířaty. Jsou to obří ještěrky o velikosti přerostlého koně. Mejkona zřejmě zaujaly: „Co takhle si nějakou z nich ochočit?“ pronese do ticha. Zajímavý nápad, byla bych docela zvědavá na jeho realizaci. Trpaslík má na věc opět názor poněkud odlišný: „Jednu z nich zabijeme a ukážeme tak naši nadřazenost:“ Ano, ano, u toho bych také chtěla být. Nemohu se zbavit velmi živé představy, kdy Azaghal leze do ohrady, jednu obří ještěrku umlátí sekerou a zbylých šest ho v záchvatu zuřivosti zadupe do země... Ani jeden z plánů se k mému velkému zklamání nerealizoval. Všimli jsme si, že za ohradou jsou stavby a kolem nich je velmi živo. Hemží se to tam desítkami slizkých ještěráků. Proto nakonec zvítězil zdravý rozum a místo z bezpečné vzdálenosti obcházíme.

Když jsme konečně dorazili k hradu, zjistili jsme, že nejdříve budeme muset zdolat vodní příkop, který jako had obtáčí vysoké kamenné hradby. Odříkala jsem zaklínadlo pro celou naši skupinku a hrdě vykročila po vodě směrem k hradbám. Ostatní se vydali za mnou. Zhruba v polovině nám pod nohama začala vířit voda. Že to není dobré znamení jsme poznali vzápětí, když se vedle nás vynořil párek hladových krokodýlů. Zabít je zabralo jen chvilku a hladinu kolem nás ozdobila velká zelená těla plovoucí břichy vzhůru. Bojem jsme na sebe přitáhli nežádoucí pozornost, protože elfovy bystré oči zpozorovaly, že z hradeb nad námi na nás civí tři ropušáci. Jejich malá očka v odulých obličejích barvy shnilého ovoce, si nás pozorně prohlížela. Mejkon vysílá Fénixe aby je napadl. Ti na nic nečekají a mizí z dohledu. Chvíli je ticho rušené jen naším dechem a kroky po klidné hladině vody. A najednou…. BUBNY …..bubny v hlubinách …..(pardon na hradbách)…
Opět jsme byli prozrazeni, začínám si myslet, že snažit se dostat někam nepozorovaně, začíná být zbytečné…

Hrad v močálech

Nacházíme se pod majestátní stavbou, na malém kousku zelené trávy, choulícím se u paty kamenných hradeb. Kern odchází na obhlídku. Azaghal se mezitím snaží vyškrábat na hradby. Při jeho výšce je velmi zábavné ho pozorovat. Jestli se mu to podaří tak přísahám při Bohyni, že si dám k večeři vlastní kožené boty. Argom se pokusil o to samé, ale s o mnoho větším úspěchem. Z dálky slyšíme Kerna: „Pojďte, našel jsem bránu.“ My ostatní, kteří neumíme šplhat jako lasičky, se vydáváme za ním i s nabručeným a pohmožděným trpaslíkem.

Za branou se už šikují nepřátelé, samí odporní ropušáci s bradavičnatou kůží. Ti nejbližší mají tu smůlu, že se mezi námi nachází zjevně velmi rozladěný trpaslík, kterého pokořila hromada balvanů naskládaných na sobě. Azaghal se rozmáchl, vší silou udeřil do země zbraní, načež se od něj začala šířit obrovská tlaková vlna k chumlu nejbližších nepřátel. Celou skupinku to rozmetalo takovým způsobem, že se ve vzduchu hezkou chvíli nacházely jen kusy končetin a zeleného masa a jejich zbytky byly odhozeny asi tři metry dozadu. Odtud zřejmě pochází známé rčení: „Nikdy neštvi trpaslíka, pokud z toho nechceš být opravdu pořádně rozhozený.“
Zbytek už pro nás nebyl problém, i díky Argomovi, který za hradbami setnul pár dalších zelených hlav a také Mejkonovi, který uškvařil zbytek.

-- Z deníku kleričky Rinny