V těch sklepeních, jež vůle vyšší moci
mně přidělila za můj okrsek,
kam nezabloudí ani paprsek,
kde žiji se svou hostitelkou Nocí

tam chvílemi se zatřpytí a zhasne
tvář podivuhodného přízraku,
a podle gesta, které je tak krásné

když vypluje jak měsíc z mraků,
ji poznám dřív než podle její tváře,
ji, ponurou a přece plnou záře.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 10: Bitva se stíny

Pár dní jsme pomáhali s opravami hradu, zatímco Obři se snažili vykopat hrad z ledu, aby mohl opět vzlétnout. Jelikož dorazila posila od Brunwilda – dalších tucet ledových obrů, daří se vše docela dobře a práce hezky pokročila. Když už to vypadá, že je téměř hotovo, donesly se k nám zprávy, že se k hradu blíží celkem početná armáda orků, disponujících dokonce i jedním drakem (ani mne moc nepřekvapilo, když jsem později zjistila, že se jedná o toho, který zahubil moje přátele). Docela mne zklamalo, že chybí už tak málo, abychom jim mohli frnknout těsně před nosem a se vztyčenou hlavou a staženými kalhotami jim z hradeb ukázat, co si o nich myslíme.

Práce na hradě musely počat a začala se připravovat obrana. Cizí vojsko od nás bylo jen necelý den cesty, bylo třeba si pospíšit. Chystali se obrovské katapulty, zbrojírna jela na plné obrátky a obyvatelé hradu se řadili do šiků. Blekotus se svým bratrem vydávali rozkazy, které byly okamžitě plněny. Já se mezitím sešla s Elderanem, Strunkou a Argomem, abychom prodiskutovali naši taktiku. Strunka s Elderanem se shodli, že nejvíce nápomocni budeme, když se budeme držet uvnitř hradu a spíše než bojovat, pomáhat u katapultů, nebo kdekoli jinde, kde to bude potřeba. Mě nezbývalo než s nimi plně souhlasit. Toto byla bitva Obrů, a pro malé lidičky (i když s Obřími dušemi) tu nezbývalo příliš místa. Podle domluvy jsme se rozešli každý na své stanoviště. Zde jsme pomáhali jak se dalo a čekali na večer, kdy se podle Blekotusova odhadu měla armáda přiblížit na dostřel katapultů.

Obří obránci

Nebe se zatáhlo tmavě modrou barvou soumraku a k nám na hradby se z dálky nese cinkot zbraní blížící se armády. Všechno fungovalo docela dobře i beze mě, tak jsem se zastavila a jen sledovala tu podívanou. Zapraskala lana katapultů, které začaly do nebe metat smrt, v podobě velkých balvanů. Zatroubily válečné rohy a Obři v plné zbroji vypochodovali z brány, rozdělili se na pravé a levé křídlo a největší počet zůstal ve středové linii. O pár minut později se střetli s orky a nad ledovou planinou se rozlehla píseň bitvy. Obři vyzbrojení palcáty, válečnými kladivy a obouručními sekerami, pronikli do nepřátel jako nůž do másla. Každou chvíli některý z Obrů udeřil zbraní do země, zaduněl hrom a blesk který vytryskl z nebe nad ním, sežehl dalších půl tuctu zelených těl. Potemnělou oblohu co chvíli rozsvítil takový blesk a mne napadlo, co je to za blázny, že vyzvali k boji zrovna Obry…

Ano, byly ztráty i v našich řadách, za každých padesát orků padlo tucet obrů, ale stejně byl Bůh války na naší straně. Orky, které nerozdrtily na kaši katapulty nebo nesežehl blesk, masakrovaly zbraně velké jako oni sami. Obři nebrali zajatce a bez milosti rozdrtili i zbytek, který se ze zoufalství pokusil o útěk. Nepřátelé byly rozprášeni do jednoho.

To že jsem po celý boj zapomněla na draka, který tam někde vzadu pomáhal těm zmetkům, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jeho plazí tělo prolétlo nad branami a zmizelo kdesi v prostorných ledových síních. Ještě znepokojivější bylo, že mu na hřbetě sedělo asi patnáct humanoidních postaviček...to nevěstí nic dobrého.

Návrat dračího nemesis

Došla jsem za ostatními a společně se vydali hledat obří bratry, abychom jim sdělili špatné novinky. Objevili jsme je v ledové chodbě za branami, oba ještě znavené po boji. I když jsme jim vylíčili problém s drakem, dali přednost tomu, že v první řadě půjdou zvednout do vzduchu hrad. Dali nám k dispozici několik Obrů a s velkou důvěrou nám sdělili, že tento malý problém přenechávají nám. Prý to určitě zvládneme, vždyť přece patříme mezi ně. Já osobně mám určité pochybnosti (vždyť to byl přece onen drak, který zahubil téměř všechny moje přátele a skoro i moji maličkost), ale raději mlčím, neboť zastávám pravidlo „nikdy se nehádej s nikým, kdo je větší a silnější než ty, obzvlášť v případě, že drží dvoumetrové válečné kladivo...“

Vydáváme se tedy na průzkum a jdeme směrem, kterým jsem draka zahlédla naposledy. Hrad je obrovský a jak procházíme ledovými síněmi a chodbami, cítíme se velmi maličcí oproti okolní studené nádheře. Asi po hodince se začala pod našima nohama třást podlaha, vše doprovázené strašidelným praskáním. I zde jsme pocítili, jak se celá masa ledového hradu odlepila od země a stoupá do výšky. BBčka (Blekotus s Brunwildem) to zřejmě zvládli na jedničku.

Zahnuli jsme za roh do jedné dlouhé zamrzlé chodby a slyšíme: „Obrové...a do hajzlu“.

Ocitli jsme se tváří v tvář proti dvaceti kultistům. Vypadají jako nějaká elitní jednotka, vyzbrojená scimitary. My jsme naštěstí vyzbrojení Obry a v této chvíli se je nebojíme použít. Bez nich bychom takovou přesilu jistě nezvládli a jediné řešení by zbývalo vzít nohy na ramena (což by v tomto létajícím ledovém paláci mohlo být více doslova, než by nám bylo milé)…

S „malou“ pomocí čtyř Obrů byl souboj hračka, ani jsme se moc nezapotili. Elderan nás po boji na chvíli zastavil a požádal, ať mu dáme deset minut, na vytvoření jakéhosi magického rituálu. Necháme ho soustředit...se zavřenýma očima vypadá, jakoby se jen dlouze zamyslel. Po deseti minutách otevírá oči: „Našel jsem draka, musí být někde nad námi.“ To bude asi ta horší část, neboť už nám zbývají pouze tři Obři. Podle Elderanovy rady jsme vystoupali do druhého patra. Vcházíme do dalšího ledového tunelu, kterých je tady nepočítaně. Jeho konec se otevírá do volného prostoru, ohromného nádvoří zakončeného na protější straně kamennou věží obalenou ledem. Vidíme, jak právě ona je terčem útočícího draka, a pod ní leží čtyři mrtví Obři. U jejích okovaných dveří stojí skupinka postav, s naší starou známou upírkou uprostřed. Jakoby nestačil drak, musí tu být ještě tahle červy prolezlá stará zdechlina, díky níž si jeden z naší party už nikdy neudělá piknik pod rozpáleným odpoledním sluncem…

Jeden z Obrů na nic nečeká, nebesa zahřměla a do draka udeřil blesk a trochu ho připekl. Sandesil se s udiveným výrazem otočila k drakovi, jakoby nemohla pochopit, cože se to právě stalo. Vrhli jsme se do boje, dokud byl moment překvapení na naší straně a spoléhali na zbylé Obry, že se postarají o draka. Její upíří poskoky jsem svatou magií obrátila na popel a zbývá už jen samotná upírka. Zahnaná do úzkých, použila jakési mentální spojení s Argomem a ten se obrací proti nám, s úmyslem nás všechny zabít. Není čas na rozmýšlení, díky moci Bohyně jsem vedle něj povolala svatého strážce v zářivé zbroji a planoucím mečem. Jakmile by se pohnul, rozsekal by ho na kousíčky. Nemá na vybranou, musí zůstat tam kde je a počkat do konce boje, dokud se Strunka, Elderan a moje maličkost nepostaráme o jeho nemrtvou kámošku. Navíc jsem povolala andělské bytosti, kroužící okolo mne, protože obyčejné zbraně na ni zjevně příliš nezabírají. Když už se upírka sotva drží na nohou, začíná se rozplývat před očima a dematerializovat v mlhu. Připomíná mi to Frulam Moondhrat, kdysi v Zelení. Ale tuhle utéct nenecháme. Zbraně přestaly účinkovat úplně a oblak mlhy se sunul nádvořím, směrem k pobořené věži. Elderan vypadá, že dostal zajímavý nápad a jal se ho okamžitě realizovat. Vytáhl odněkud plátěný pytel a začal mlhu chytat dovnitř. Kdyby situace nebyla příliš vážná, myslím že bych se v tu chvíli asi rozesmála na celé kolo. Nevím jestli něco podobného ještě někdy uvidím, tak jsem jen zírala na parťáka který pobíhá za mlžným oblakem, sbírá ho do pytle, aby mu vzápětí prosákl ven a sunul se neměnným tempem ke svému cíli. Přiznám se že jsem se na chvíli zasekla a až po chvíli si uvědomila, že bych mu mohla nějak pomoci. Mlha se již nacházela u úpatí věže a plazila se směrem vzhůru. V duchu jsem se omluvila Elderanovi, kterého jistě zasáhnu také (a pomodlila se k Bohyni ať nezabiju ještě Argoma) a seslala na Sandesil kužel denního světla. Zazářila ohromná světelná koule, která se začala šířit do okolí. Elderan byl sice dočasně oslepen, ale nehmotná upírka na tom byla mnohem hůř. Místo mlhy se na zem začal snášet jemný popel. Člověk nikdy neví, tak jsem došla k hromádce u věže (po cestě zkontrolovala Argoma, který naštěstí přežil a nyní byl již mimo upírčin vliv) a vylila na popel ještě láhev svěcené vody. Jen tak pro jistotu. Kdyby náhodou. Však víte…

Obři se mezitím zabývali drakem a dali mu celkem zabrat. Sice se jim ho nepodařilo zabít, ale alespoň celý pochroumaný a připečený od blesků vzdal útok na věž a odlétl někam pryč. I tak jsme bitvu považovali za vyhranou a společně s přeživšími Obry se hrdě vrátili za hradním pánem. Blekotus nás pochválil: „Vedli jste si dobře, malí lidičkové. Děláte čest svým obřím jménům.“ Dostali jsme každý odměnu padesáti platiňáků (hotové malé jmění). Do rukou mi poté vložil magický ledový kámen, s nádhernou duhovou mušlí uvnitř. „Toto je prastaré komunikační zařízení, když do něj třikrát zavoláte moje jméno, přiletím s hradem do pěti dnů na pomoc.

Poslední sbohem oblačnému hradu

Teď letíme domů, na daleký sever, ale vysadíme vás kdekoli budete chtít.“ Potom mne, Strunku, Argoma i Elderana počastoval vřelým úsměvem a přátelským poplácáním po zádech. V jeho podání jsem si připadala, jako bych právě zažila menší zemětřesení a u Strunky jsem se docela bála, že to její malou postavičku rozmačká, ale ustála to. Když Elderan konečně popadl dech, pravil: „Děkujeme za všechno. Chceme se dostat do Desetiměstí, tak bude nejlepší, když nás vysadíte v Brennenu.“

A tak se i stalo...

-- Z deníku kleričky Rinny