Cesta

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 4

2. 9. 2019 · 697 · 2 · Marcela

Hle, už je hodina, kdy každý kvítek dýmá,
vzduch plyne s vůněmi, jež víří zvučíce,
slyš tanec, při kterém tě sladká závrať jímá.

Noc vypařuje se jak kadidelnice;
Hle, housle vibrují jak srdce, když je zima;
slyš tanec, při kterém tě sladká závrať jímá!
Nebe jak oltář ční ve svitu měsíce.

Hle, housle vibrují jak srdce, když je zima,
to srdce, děsící se prázdna, vánice!
Nebe jak oltář ční ve svitu měsíce;
vrak slunce utonul v své krvi, které dýmá ...

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 4: Cesta

Předali jsme Leonisovi informace z tábora i dokumenty, které jsme našli v kanceláři Frulam Mondath. Poděkoval nám a sdělil, že je nezbytné, abychom neprodleně vyrazili do Elturelu, vyhledali chlápka jménem Ontharr Frum, šéfa místního "Řádu Rukavice" a zpravili ho o všem co jsme zjistili, zejména že vozy kultu se vydali směrem na sever. Takže my tady nasazujeme krk a sotva dokončíme jeden úkol, jediné co z toho máme je: "Díky, že jste se stavili. Sbohem a šáteček. Užijte si cestu a nezapomeňte psát". Hrdinové to asi nemají lehké. Mohu za to, že jsem si představovala, že za to co jsme zatím "nezištně" vykonali, dostaneme alespoň menší ohňostroj na naši oslavu, pár rituálních obřadů s provoláváním naší slávy a přidělení vlastních sluhů podle našeho výběru? Chci toho zase tak moc?

Ve velkém chvatu jsme si tedy zabalili svých pět švestek a opouštíme Zelení. Co jsme odešli, neustále mne ve snech pronásleduje obrovský bledý měsíc s umrlčí tváří doprovázený vlčím vytím. Pokaždé se probudím zpocená a s narůstajícím napětím sleduji na obloze opravdový měsíc, který se každým dnem blíží do konečné fáze úplňku. Svým přátelům jsem se nesvěřila. Nejsem žádná věštkyně a nehodlám nikoho z nich obtěžovat věcmi typu: "Dneska se mi zdálo něco opravdu ošklivého, můžu k tobě pod deku?"
Další večer se blíží a nechť nás dnes v noci ochraňuje Bohyně, protože právě nastává úplněk. Utábořili jsme se v malém lesíku. Z nebe nás tiše pozoruje těhotné oko měsíce a svojí mrtvolnou září proměňuje krajinu kolem nás v bledé pohřebiště. Drobné klacíky pod nohama křupou jako křehké kostřičky mrtvých ptáků a spadané listí okolo vypadá jako nekonečná pokrývka dávno zetlelé kůže. Vím, že dnešní noc je zvláštní ještě dříve, než Kern objeví kousek od našeho tábořiště velké množství podezřelých zvířecích stop, vtlačených do vlhké půdy. Po pečlivém ohledání se Kern s Argomem shodují, že stopy patří vlkodlakovi. Já s Mejkonem s nimi nesouhlasíme. Mejkon je přesvědčen, že stopy určitě patří roji zmutovaných brouků o velikosti menší krávy, kteří sem pravděpodobně přilétli založit lesní kolonii. To je samozřejmě hloupost. Já přece bezpečně poznám, že to jsou stopy párku divokých netopýřích veverek, které si vybrali mýtinu pro svůj pářící rituál.
Ať už je to cokoli, vydáváme se to zjistit. Někoho napadlo, že se budeme plížit a kořist překvapíme. Proč ne, stejně jak v dalších věcech (třeba jako určování stop) jsem v plížení opravdu dobrá. Vedle sebe slyším opatrné našlapování Kerna a Argoma a tichý Mejkonův dech (to jediné je od něj slyšet, neboť ne nadarmo se říká, že plížící se elf došlapuje stejně tiše jako kočka na lovu). S mírným úsměvem se vydávám za nimi a snažím se napodobit měkkou elfí chůzi. Jde mi to opravdu skvěle...do té doby, než se mi noha zamotá do půl metru vysokého křoví, které mi někdo (jen Bohyně ví proč) postavil do cesty. Při cestě na zem jsem přerazila pár menších stromků, vyplašila hejno křepelek a předčasně ukončila život párku mladých hrabošů schovaných ve křoví. Rána musela být slyšet minimálně kilometr daleko, takže tímto bych kapitolu ohledně plížení uzavřela.

Když jsme již téměř u cíle, vpotácel se nám do cesty odraný stařec. Oči mu svítily šílenstvím, šaty na něm splihle visely v cárech a tak nějak celkově vypadal, jakoby právě vyvázl od smečky hladových šelem. Také zvířecí odér, který se z něj linul, by tomu odpovídal. "Prosím, pomozte mi, byl jsem okradem, musím ho dostat zpátky!" Když jsme ho trochu uklidnili (z bezpečné vzdálenosti a proti směru větru), vysvětlil nám, že mluví o amuletu ukradeném bandity, který má pro něj nesmírnou cenu. Jelikož ukazoval i stejým směrem, jakým jsme měli namířeno předtím, nebyl problém mu slíbit, že pokud na amulet narazíme, vrátíme mu ho. On ale trval na tom, že musí jít s námi, tak mu Mejkon poradil, že nejbezpečnější pro něj bude, když se bude držet úplně vzadu. Za mě jednoznačně nejlepší volba – my budeme na čerstvém vduchu a stařík bude v bezpečí před Argomem, kdyby mu chtěl třeba jen tak z nudy vrazit dýku do zad.
Uprostřed noci jsme dorazili ke vstupu do jeskyně. Podle starce zde měla být základna lupičů, kteří ho připravili o amulet a shodou okolností zde také končily stopy, které jsme celou dobu sledovali. Tasili jsme zbraně a připravili se na boj proti lupičům, vlkodlakům, zmutovaným broukům nebo třeba jen pomstychtivým veverkám... Nakonec se z toho přeci jen vyklubal vlkodlačí brloh (Ano, Kern s Argomem měli vyjímečně pravdu). Vlkodlak musel mít alespoň dva metry, lebku protáhlou do vlčí tlamy plné ostrých zubů, odporné žlučovité oči a tělo pokryté hrubými, černými chlupy. Oči mi zalily slzy vzteku, když jsem si uvědomila, že toho parchanta znám. To on byl důvod, proč jsem právě tady, to on zničil všchno co jsem dříve měla a způsobil, že se již nemám kam vrátit. Díky Bohyni, která mne sem přivedla, se nyní mohu pomstít. Musí zemřít, i kdybych ho do pekla měla stáhnout i s mojí maličkostí. Sama bych proti němu zřejmě moc šancí neměla, ale mám tu své přátele, Mejkona, Kerna a Argoma, kteří mě nenechají ve štychu (i když u Argoma si stále nejsem jistá, zda nás považuje za tak dobré přátele, aby nás při první výhodné příležitosti nechtěl zamordovat, nebo v lepším případě pouze prodat do otroctví). Kern bojuje vepředu jako živý štít a chrání nás před vlkodlakovými zuby a drápy svým tělem. My ostatní máme díky němu šanci útočit z bezpečnější vzdálenosti. Mejkon na něj seslal kouzlo "hořící ruce" a díky tomu se kolem nás vznáší smrad pečeného masa a spálených chlupů. Šelma je rozběsněná k nepříčetnosti a v poslední zoufalé snaze se zachránit, se jí podařilo zahryznout se Kernovi do ramene. O vteřinu později jsem toho bastarda poslala poslední ranou na věčnost, přesně jak jsem si to představovala.
Ohledali jsme tělo a našli amulet, který patřil starci. Ten se do té doby schovával opodál, ale když uviděl amulet, rozběhl se k nám. Natahoval dychtící ruce a dokola opakoval: "Dejte mi ho, než bude příliš pozdě, je můj, potřebuji ho". To asi musí mít obrovskou cenu, když po něm tak lační, možná by stálo za to tu cetku pořádně prozkoumat, než mu ji vydáme. Zatímco se hádáme, Kern mu amulet vloží do napřažené ruky se slovy: " Čestný válečník vždy dodržuje své sliby". Starci se po tváři rozlije vděčný úsměv. Ten mu ale dlouho nevydrží, protože se Mejkon rozhodne amulet přeci jen prozkoumat blíže. Zamumlá kouzelnou formuli a před starcem se vytvoří přízračná ruka, která mu bere amulet z dlaně, jako když seberete dítěti cukrátko. Úlevný úsměv vystřídá zděšený škleb: "Proč jste to udělali? Nyní už je příliš pozdě..." mužovo tělo se zkroutilo v křeči a za divokého škubání se přímo před našimi zraky mění v dalšího vlkodlaka. Než stihneme cokoli udělat, otáčí se a utíká do lesa. Přísahala bych, že jsem ve žlutých očích zahlédla němou výčitku směřující na nás všechny.
Později si Kern stěžuje, že se necítí příliš dobře. Při ošetřování zjišťuji, že ho vlkodlak kousnutím nakazil. Má léčivá kouzla nemají žádný účinek ať se snažím sebevíc, ale alespoň díky Mejkonovi máme amulet, který by mu možná mohl pomoci.

Pokračujeme do původního cíle naší cesty, do Elturelu, kam za několik dní skutečně dorážíme. Kern se od nás oddělil s tím, že půjde vyhledat pomoc. My ostatní jsme neomylně zamířili do místní hospody, kde by se měl nacházet paladin, se kterým se máme setkat. Vůbec nebylo těžké ho najít. Povídali jsme si skoro do rána a mezi popíjením piva se snažili vymyslet, co podnikneme dál. Náš rozhovor (tedy těch co byli ještě při smyslech) vypadal asi takto:
Onthar Frum: "Jedná se o konspiraci nesmírných rozměrů, to co jste mi vylíčili bude jen malá část, musíte proniknout více do hloubky a zjistit vše co se dá."
Jelikož už většina z nás byla notně opilá, odpovědělo mu pouze horlivé přikyvování několika svědomitějších jedinců, kteří se ještě nenacházeli pod stolem.
Proto Frum pokračoval: "Musíte se co nejrychleji dostat do Baldurovy Brány. Tudy kultistická karavana určitě pojede, pokud se budou chtít opravdu dostat na sever, jak jste říkali. Na místě vyhledejte Ackyna Selebona, je to náš spojenec a pomůže vám." V tu chvíli se zadíval mým směrem, snažila jsem se proto nasadit výraz vrcholného soustředění a pokusila se říci něco jako: "Ano souhlasím s tebou. Je naprosto logické, aby se naše další kroky ubíraly právě tímto směrem. Velmi si ceníme tvého názoru a vynasnažíme se udělat vše, co bude v našich skromných silách, abychom pronikli ke kultu a získali kýžené informace, na kterých závisí tolik nevinných životů." Bohužel, díky množství vypitého piva ze mě vyšlo pouze: "Jasně parde, cokoli řekneš." Ontar si hluboce povzdechl a dodal: "Abych to pro některé z vás shrnul...pokuste se infiltrovat karavanu a zjistit, kam vlastně jedou a co mají za lubem."
Více si z té noci již nepamatuji, jen to, že nám byla slíbena jakási odměna a nehynoucí sláva.

Druhý den se (ti kteří nestrávili ráno s hlavou vraženou v latríně) sešli s Kernem, který měl obrovské štěstí, že se ho v místním chrámu povedlo vyléčit z vlkodlačí kletby. Ostatní vyhledal toho dne jeden nižší paladin z Ontharova řádu a požádl je o laskavost (já jsem u toho bohužel chyběla, neboť jsem byla celý den zaměstnána podrobným zkoumáním dřevěné podlahy právě zmíněné latríny). Poprosil je, zdy by mohli navštívit jednu menší vesničku Bergost, která sice není úplně při cestě, ale pokud by to vzali zkratkou přes Les Ostrých Zubů, dalo by se to stihnout. Vesnici prý terorizuje gang "Černých Psisek", kteří vydírají místní nebohé vesničany. Slíbili mu pomoc, neboť takový úkol by po tom všem měl být hračkou.

Jakmile jsme byli připraveni (a já se dosytosti vynadívala na detaily ruční řezbářské práce místní architektury), vydali jsme se do Bergostu. Les Ostrých Zubů jsme nechali za sebou téměř bez zastavení a jakmile jsme dorazili do Bergostu, první co jsme udělali bylo, že jsme se vypořádali s celým gangem. Po naší návštěvě si mohli vesničané konečně vydechnout a gang přejmenovat na "Malá Kňučící Štěňátka", povětšinou mrtvá a jejichž části budou uklízet asi ještě hodně dlouho. Za naše služby jsme se dozvěděli, že tudy kultisté před nedávnem procházeli a pro nás již nebyl důvod proč zde déle otálet.

Pokračovali jsme za naším hlavním cílem do Baldurovy Brány. Zde jsme se setkali s Ackynem Selebonem. "S kultistickou karavanou jste se minuli jen těsně. Přijeli před několika dny, chvíli se tu zdrželi a včera odcestovali společně s dalšími vozy, které k nim nepatřily." I když jsme je začali pronásledovat okamžitě po tomto rozhovoru, trvalo nám ještě pár dní, než jsme karavanu konečně dostihli.
Využili jsme naší vrozené diplomacie, promluvili se správcem karavany a nechali se najmout jako strážci. Mejkonovi se do toho nechtělo (asi se rozhodl, že žádnou podobno zástěrku nepotřebuje), tak s námi cestoval jen tak a snažil se alespoň tvářit, že ke karavaně taky patří. Od správce jsme se rovněž dozvěděli, že všechny vozy míří do Hlubiny, kam by měl dorazit zhruba za 14 dní, pokud nenastanou žádné potíže. Jelikož je Hlubina od nás vzdálena stovky kilometrů, divila bych se, kdyby se cestou nestalo nic zajímavého.

Pokud jsme měli nějakou volou chvíli, každý ze skupiny se snažil získat jakékoli užitečné informace. Zapředli jsme rozhovor kde se dalo a s každým kdo byl ochoten se s námi bavit a předstírali živý zájem i když se rozhovor stočil na počasí nebo jiné, velmi nudné téma. Pravidelně jsme se scházeli a dávali dohromady vše co jsme zjistili. Díky tomu jsme vytipovali právě vozy, které patřily kultistům a dávali na ně z dálky bedlivý pozor. Po tajném prozkoumání některých vozů jsme dále zjistili zajímavou věc. Vozy patřící obyčejným obchodníkům vezly převážně běžné zboží, jako porcelán, látky, koření, tapisérie, kdežto ty které patřily kultu byly sice naloženy tím samým, ale po trochu důkladnějším ohledání se jednalo o pouhou kamufláž. Pod obyčejnými džbány a koberci se nacházelo opravdové bohatství: zlaťáky, drahé šperky, stříbrné poháry a drahokamy. To vše ukryto před zraky nepovolaných osob. Trochu jsme si nacpali kapsy zlatem, ale jen tak aby to nebylo nápadné...nic se nesmí přehánět.
Zaslechli jsme zvěsti o jakési Rezmir, vysoce postavené šéfce kultu Draka, která měla podle některých zdrojů, projít stejnou cestou jako my před několika dny. Třeba budeme mít štěstí a potkáme se v Hlubině. Něco mi říká, že setkání s námi jen tak nezapomene, i když na to si budeme muset ještě chvíli počkat.

Cestou jsme museli dokázat, že si nás jako strážce nenajali pro nic za nic. Karavana byla několikrát přepadena. Jednou to byla obrovská okřídlená stvoření, velmi podobná orlům. Dosahovala výšky dospělého člověka a na hlavě měla paroží, kterým by se mohl pochlubit urostlý jelen. Bylo by to celkem zábavné, kdybych na vlastní oči neviděla, jak ta potvora uchopila do pařátů jednoho člena karavany, vynesla ho do vzduchu a tam ho ostrým zubákem roztrhala na cucky. Poté už to taková zábava nebyla. Každý kdo měl po ruce luk nebo kuši, se pokoušel dostat nejbližšího opeřence. Naše malá skupinka nebyla naštěstí jediná, kdo se ke karavaně přidal jako strážci. Ti ostatní, kteří si na ně pouze nehráli, ale vydělávali si tak na živobytí, nám výrazně pomohli. Sice jich ještě pár skončlo v pařátech těch bestií, ale šípy a šipky jim dostatečně načechraly peří a těch několik posledních raději odletělo do bezpečí.
Jelikož jsme po většinu času projížděli lesem, měli další přepadení na svědomí skřeti a hobgoblini. Ani nedokážu říci, které z těch dvou stvoření je odpornější. Než mne Bohyně přivedla na cestu plnou dobrodružství, zaslechla jsem různé věci. Skřeti mají většinou kůži barvy shnilé hrušky, je svraštělá , mají zkažené snad všechny zuby a malá šikmá očka, ze kterých čiší nenávst ke všemu pěknému (v jejich případě je tím opravdu každý jiný tvor, kromě nich). Říká se, že si libují v mučení čehkoli a kohokoli, kdo je dost hloupý (nebo pomalý), aby se nechal chytit. Zvláštní zálibu mají v trhání nožiček roztomilých zvířátek a za vrchol večera považují opékání vnitřností oběti, která je stále ještě naživu, aby poslední co uvidí byly rozšklebené smějící se tváře a vlastní střeva namotaná na klacku. O hobgoblinech jsem toho tolik neslyšela, ale předpokládám, že to budou tvorové podobného ražení, jen o trochu méně oškliví. Mejkon slyšel asi podobné věci co já, možná i to co jsem považovala za pouhou fámu, že si skřeti dělají talismany z uřezaných elfích uší. Vrhnul na ně tolik ohnivé magie, že jsem si v jednu chvíli myslela, že zapálí celý les. Naštěstí při tom zapálil i dobrou polovinu skřetů, což se mu počítá k dobru. Kern s Argomem a pár dalšími chlapy dorazili zbytek.

Jedné noci se stala zvláštní příhoda. Celou jsem ji bohužel propásla, protože jsem spala ve voze zachumlaná v několika hřejivých dekách a nikdo se nebtěžoval mne vzbudit. Ráno mi vše vylíčil Mejkon, kterého se celá událost týkala.
Všechny vozy již byly utábořeny na noc a ti, kdo zrovna nespali, posedávali kolem, vedli tlumený hovor, nebo stáli na hlídce. Mejkon se bavil s Kernem a Argomem a probírali naše možnosti. Z hovoru je vyrušila tajemná záře, která se k nim blížila lesem. Vyskočili a v tušení nějaké magie tasili zbraně. Jakási magie v tom určitě byla, neboť Mejkon přísahal, že oni byli jediní, kdo přízrak viděli. Ze stínů stromů se vynořil obrovský zlatý jelen. Záře vycházela příímo z něj, povrch celého těla se třpytil jako posypaný zlatým prachem. Jelen natočil mírně hlavu, zadíval se jejich směrem velice smutnýma očima, příliš inteligentními na obyčejné zvíře. Pro Mejkona se jednalo o zázrak. Pro Kerna s Argomem (smíšlejícími spíše pragmaticky) se jednalo o cennou trofej. Začali vytahovat luky, aby jim kořist náhodou neutekla. Když si ubohý elf uvědomil, že je momentálně asi jediný, kdo nechce vidět chudáka šestnácteráka naporcovaného do zlatého jeleního guláše, skočil před ně a vlastním tělem jim zabránil, aby ze zvířete udělali jehelníček. Sice se tím sám vystavil riziku, že skončí prošpikovaný místo něj, ale povedlo se mu jelena vyplašit přesně jak zamýšlel a Argom s Kernem nedostali šanci vystřelit jediný šíp. Jelen se plavným skokem přenesl přes lesní cestu, naposledy se po trojici ohlédl tím smutným pohledem, zmizel mezi stromy na druhé straně a zlatá záře zmizela s ním. Zamračený Mejkon oznámil společníkům, že postrádají jakýkoli cit pro slušnost (když se pokoušeli zastřelit tak krásné magické stvoření) a vytratil se do noci s tím, že musí přemýšlet. Jak pak bloudil sám po lese, došel na mýtinu ozářenou dorůstajícím měsícem. Právě na ní se mu zjevil jelen, kterého před tím zachránil. V duchu se mu ozval hlas, znějící jako šumění listí ve větru. Sdělil mu to, co už od prvího setkání sám tušil, že magické zvíře je ve skutečnosti prastarým duchem elfů. Mejkonovi který obstál v jeho zkoušce vyřkl věštbu: "Vaše cesta bude mnohem obtížnější, než vůbec tušíte. Čeká vás spousta obětování a mnozí vás jistě zemřou, než dospějete k cíli své dlouhé cesty." Poté se jelen rozplynul a ve vzduchu se ještě okamžik vznášela zlatá záře. Na místě kde stál po něm zůstal magický luk. Nádherný dar pro elfa, který zůstal věrný svému srdci a uspěl ve zkoušce cti.

Když jsme konečně po tolika dnech vyjeli z lesa, bylo naší další zastávkou Dýkobrodí. Ráno se ke karavaně přidalo několik dalších vozů a přibyli i další cestující. Jedna z nich, malá nevrlá gnomka, se nám později představila jako Jeana Stříbro. Našla nás podle svých vlastních zdrojů a sdělila nám, že máme společný zájem na porážce kultu. Jediné co ji štve ještě víc než kultista, je živý kultista nacházející se v její těsné blízkosti. Samozřejmě jsme se ujistili, zda mluví pravdu a poté co se osvědčila, jsme i ji zasvětili do naší situace. Kromě nenávisti ke kultu, měla na všechno připravené ještě dva velmi pádné argumenty. Dvě pořádně nabroušené dýky, kterými když si právě nečistila nehty, používala převážně na řešení vlastních problémů. Taková pomoc se vždycky hodí a navíc byla převážně samotářka, tak se většinou držela někde stranou a naštěstí si ji i díky tomu s námi nikdo moc nespojoval.
Na straně kultu (už dávno jsme měli poměrně dobře vytipované kdo k nim patří) přibyl tajemný muž v kápi. Patrně nějaká důležitá osoba, podle roucha se jednalo zcela určitě o mága. Do tváře jsme mu neviděli, neboť ji neustále stínila kápě stažená hluboko do čela. Dávali jsme na ně bedlivý pozor, ale bohužel jejich strana nás už měla zřejmě také vytipované za špehy, i když neměli jistotu. Tak na sebe naše skupinky vrhaly kradmé, podezíravé pohledy, kdykoli byli na dohled.
Když už jsem si myslela, že se ke karavaně nemůže přidat nikdo horší než neznámý mág, bohužel jsem se spletla. U karavany se objevily dvě sestry (musela to být dvojčata, vypadala jako byste je vzali přes kopírák). Stejné vlasy, totožné obličeje a stejné otravné úsměvy, které vesele vrhaly na každého kolem. Jediné co měli zřejmě na práci, bylo obtěžovat všechny, kteří na rozdíl od nich nějakou práci měli. Viděla jsem je v akci, vždycky se k někomu přitočily, už jim jela pusa a nebožák kterého si vybraly, musel odpovídat na otázky tyu: "Ahooj! Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Co děláš? A proč to děláš? Jak se máš? Kolik ti je? Půjdeš s námi do lesa?" a podobné stupidní otázky, které by zaručeně zvládlo i tříleté hobitě v hobití školce. Ta druhá se vždycky připojila o chvilku později, takže stupidní otázky doplňovala stupidní ozvěna. Když k tomu připočítám pištivý tón hlasu, divím se, že je nikdo neuškrtil rovnou na místě. Na nás to zkoušely taky, vždy si vyhlédly toho kdo byl zrovna sám a už jim jely panty. Kern na jejich snažení odsekl, že na ně nemá čas a více se s nimi nebavil. Když to zkoušeli na Argoma, ten se s nimi nepáral a velice nevybíravě je poslal k šípku. Jakmile se přiblížily ke mně, začala jsem se mračit a kdybych mohla vraždit pohledem, už by tu obě nebyly. Následovala jsem Argomova příkadu (ve slušnější verzi) a sdělila jim, že se obě můžou jít vycpat. K mému velkému překvapení, jediný kdo se s nimi začal bavit byl Mejkon. Později se přiznal, že mu připadaly celkem atraktivní a proto jim odpovídal na všechny ty hloupé otázky a ještě se přitom snažil tvářit mile. Když se dostali k otázce: "A půjdeš s námi do lesa?", kdy každý kdo se k této otázce vůbec dostal odpověděl záporně....Mejkon překvapil: "Ano, půjdu." O rozhovoru nám řekl později a jediné jeho štěstí bylo, že jsme ho zahlédli, jak s dvojčaty mizí v nedalekém hájku. Spíše ze zvědavosti jsme ho s odstupem následovali a díky tomu jsme mu pravděpodobně zachránili život. Našli jsme ho právě ve chvíli, kdy zkoprnělému elfovi došlo, že k žádnému muchlování v lesíku asi nedojde. Dívky se začaly zajíkavě smát: "Tvoje chyba, teď budeš naší večeří." Sotva to dořekly, jejich ústa se protáhla skoro přes celý obličej a brzy místo hlavy zbyla jen rozšklebená slintající tlama, s několika řadami ostrých zubů. Tělo napuchlo ve zduřelou masu a ruce se protáhly v pařáty s pokroucenými drápy. Jakmile byla přeměna dokončena, vrhly se s chutí na Mejkona, se zjevným úmyslem ukousnout mu hlavu. Stihly ho sice trochu poškrábat, ale naštěstí už jsme tu byli i my,tak nestihly svoji večeři dokončit. Argom jedné z nch usekl hlavu a o tu druhou se postaral Kern s Mejkonem, který se už naštěstí stačil vzpamatovat a dorazil ji nějakým ohnivým kouzlem.
Mejkona, jehož tváře byly zbarveny do nachova, jsem poté uklidňovala, ať si z toho nic nedělá, že je úplně normální, že se nás každou chvíli pokouší někdo zabít. Jen jsem mu poradila, až si bude chtít příště zase užít, má vzít sebou i nás ostatní...protože bude alespoň o to větší sranda.

Pár dní ubíhalo relativně v klidu, a protože počasí nám již delší dobu nepřálo, všichni jsme se beze slova plahočili blátem celí promoklí a zamračení, stejně jako obloha nad námi. Slunce ohlašovalo zhruba poledne, když karavana musela nouzově zastavit. Pár vozům uvízla kola v té hnědé břečce, a jejich vyproštění vypadalo na několik hodin. Jelikož se našlo velké množství dobrovolníků, naše ruce již nebyly potřeba a "šéfové" nám dali volno. Sebrali jsme se a šli se podívat po okolí. Vzali jsme to lesíkem dolů k jakési řece a přece jen něco zajímavého objevili. Na jednom stromu visel připíchnutý arch papíru a na něm napsáno zhruba toto: "Hledají se svatí rytíři, požehnaní válečníci a další zapřísáhlí přemožitelé nemrtvých. Odměna odpovídající nástrahám. Pro více informací kontaktujte převozníka Ivora Galadora ve Valhirgenském hřbitově." Pro sebe jsem si to volně přeložila spíše jako: "Hledá se kdokoli s alespoň malým mozkem a velkými svaly, na špinavou práci za to nic a málo co si můžeme dovolit. Kontaktujte chlapíka, u kterého si můžete být jisti, že když neuspějete, alespoň vás místo toho řádně pohřbí."
Hřbitov se měl podle popisu nacházet jen malý kousek za řekou, a protože jsme zrovna neměli nic lepšího na práci, řekli jsme si, že návštěva hřbitova by mohla být příjemným rozptýlením. Hřbitůvek to byl poměrně malý a deštivý den přímo podmalovával chmurnou atmosféru tohoto místa. Hrobník tomu všemu moc nepřidal, ale kupodivu sem zapadal dokonale. Stařík s bledým, hranatým obličejem, kalnýma očima a místo těla spíše kostra potažená kůží. Hlas měl nepříjemně skřípavý, znějící zhruba tak, jak by se nějaký retardovaný poloork pokusil zahrát svoji oblíbenou písničku na rezavou pilu. Spolkla jsem poznámku o tom, že by měl možná přemýšlet o změně povolání a rovnou se přidat mezi širokou škálu svých (jistě velmi spokojených) zákazníků. Úkol byl jednoduchý. V jeho kryptě prý straší a my bychom se o to měli postarat.
Uvnitř krypty je sice vlhko a páchne to tu zatuchlou vodou, plísní a rozkladem, ale jedná se celkem o příjemnou změnu oproti počasí venku a milé společnosti přesluhujícího hrobníka. Ze začátku musíme dávat pozor na drolící se schody, kluzké kameny a díry v zemi, zakryté zpráchnivělými prkny, pokrytými letitými nánosy prachu. Všichni jsme zvědaví, zda tu doopravdy straší, nebo straší spíše v představách starého muže. Když jsme si již téměř jisti, že to bude ten druhý případ, zahlédneme v šeru před sebou jakousi nehybnou postavu. Světlo našich pochodní tam zatím nedosáhne a na Mejkonovo zavolání nereaguje. Jdeme tedy blíž, zjistit, zda ten ubohý člověk náhodou nepotřebuje naši pomoc.
Už jsme skoro u něj, když se otáčí. Byl to člověk, to ano, ale asi už to bude před hodně dlouhou dobou, co jím byl... Chybí mu půlka obličeje, místo ní je tvář pokrytá směsicí jakési nazelenalé kaše a úlomků kostí. V druhé půlce mu pro změnu chybí oko a v prázdném důlku se svíjí klubko červů. Hnijící dásně odahlují několik zbývajících zubů a místo krku má obrovskou díru, táhnoucí se ještě kus dolů po hrudníku, přerušenou sem tam nějakým vylezlým žebrem. Chybí mu levá ruka (počkat, opravuji se, vlastně nechybí), jen ji svírá v zápěstí pravé ruky jako kyj, protože pravá zatím stále drží v jamce ramenního kloubu. Zbytek těla je nafouklý plyny a břicho vypadá, jako by mělo každou chvíli explodovat a vysypat na zem obsah svých vnitřností. Do nosu mě udeřil odporný zápach hnijícího masa, a tak se pokouším neomdlít smradem a nepozvracet si svoje boty – nejlépe obojí najednou. Takové stvoření je výsměchem života, něco takového by se vůbec nemělo procházet ve stejné sféře existence jako my. Než se stihnu rozmyslet co s tím provedu (aniž bych se toho musela dotknout), Kern s Argomem tu věc rozsekají na pár dalších kusů Mejkon ji pro jistotu ještě zapálí ohnivým kouzlem. Prohledali jsme zbytek krypty a postarali se o další tři zombie, na které jsme narazili. V poslední místnosti jsme vyrušili jakéhosi mága, který se teleportoval neznámo kam.
S radostí se vracíme do hnusného počasí venku a za vyčištění hrobky přijímáme pár zlaťáků. Musím říci, že pro dnešní den opravdu zasloužených...

Každým dnem bychom již měli dorazit k cíli. Je to něco málo přes 14 dní, co jsme se ke karavaně přidali a kdyby nás nezdržely občasné "nehody", už bychom tam dávno byli. Každou noc uléhám s tím, že možná již zítra spatřím Hlubinu. Už jen kvůli tomu mělo smysl vydat se sem. Slyšela jsem, že je to největší město jaké lze spatřit, klenot mezi městy, výspa civilizace a místo, které by alespoň jednou za život měl spatřit každý. Také dnes uléhám s toužebným úsměvem při představě, že třeba již zítra spatří mé oči přibližující se siluetu města. Místo toho mne ze spánku vytrhl jakýsi rozruch. Jsem okamžitě na nohou a se zbraní v ruce jdu zjistit, co že se to venku vlastně děje. Je těsně před rozbřeskem, venku ještě stále svítí pochodně a lucerny, visící na každém ze zaparkovaných vozů. Než dojdu ke zdroji, přidávají se ke mně Kern, Mejkon a Argom. Přibližujeme se k hloučku lidí u jednoho z vozů (podle našich zdrojů patřícímu kultu). Stačím si vyměnit pohled se společníky a je nám jasné, že se asi jedná o pěkný průšvih. Uprostřed hloučku leží kultista a krev okolo něj se zdá ještě čerstvá. Mezi dvaceti lidmi kteří stojí okolo je i onen mág, který nám již od začátku leží v žaludku. Jakmile spatřil, že přicházíme, ústa se mu nenávistně zkřivila: "To udělali oni! Vrazi!" Všechny pohledy se téměř okamžitě stočily na nás. Musím říct, že mi trochu zatrnulo. Vím, že každý z naší skupinky by neměl nic proti tomu jednoho z těch parchantů sejmout, ale nebyl důvod se zatím prozrazovat a navíc by nám smrt jednoho bezcenného kultisty nebyla momentálně k ničemu. Moc na výběr nemáme, proto se snažíme uchlácholit dav:
Já: "My to nebyli!"
Mejkon: "Opravdu, celou dobu jsme spali..."
Kern: "Nebo stáli na hlídce...máme na to svědky..."
"Argom: "Nejsme žádní vrazi!" (letmo na něj pohlédnu – tvář skrytá v kápi a nejméně dvě dýky zastrčené za koženým opaskem – no, je mi jasné, že jsme asi pěkně v háji...)
Díky Bohyni za malé zázraky, ale vypadá to, že nám většina přece jenom věří a kultisté se ocitají proti přesile.
Proto to pro tuto chvíli nechávají být a pomalu se rozcházejí, vrhajíce na nás nevraživé pohledy. Oddechla jsem si úlevou. Tak nám to zase jednou prošlo, i když tentokrát to opravdu nebyla naše vina. Čí asi, mi dojde ve chvíli, kdy jsem se otočila k odchodu a očima zabloudila kousek za sebe. Mimo světla pochodní sedí na trávě Jeana a s hraným nezájmem si dýkou čistí ty svoje gnomské nehtíky.
Pozn: Říct té malé ještěrce, že by měla příště držet svoje nervy na uzdě, jinak nás všechny dostane do pěkného maléru.
Jakmile je karavana sbalena, vyrážíme na cestu a za pár hodin se již proti rannímu slunci vynořila v dálce silueta kýženého města...


-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Mája #1

Super počteni a vzpomínání na skvělé dobrodružství ☺️.

cost of naltrexone pills

Přidat nový komentář