Druhý pokus

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 3

1. 8. 2019 · 1317 · 2 · Marcela

Vše je tiché v chodbách mrtvých,
vše je zapomenuto v kamenných chodbách mrtvých.
Pohleď na schodiště, jež stojí v tmách,
pohleď na pokoje zborcené.
Toto jsou chodby mrtvých,
kde pavouci tkají a ozvěny kroků utichají,
jedna po druhé.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 3: Druhý pokus

Jelikož to vypadá, že nám Bohové přejí, byli jsme Leonisem požádáni, abychom se vrátili zpátky do kultistického tábora. Nejvíce ho zajímá, co ti parchanti schovávají v jeskyni, která byla nejvíce střežena a odolala i mým „skromným“ pokusům na bližší prozkoumání. Sice jsme tam minule málem zemřeli nebo v lepším případě se stali otroky, ale proč bychom to nezkusili znovu, teď když už každý z nich určitě ví, jak přesně vypadáme. Na cestu jsme vyfasovali nějaké léčivé lektvary, ale podle mého názoru by to spíše chtělo nějakou menší armádu, složenou nejlépe ze zlobrů a obléhacích strojů. Na druhou stranu jsme hrdinové, tak jsme souhlasili a vydali se na průzkum.

Tentokrát jsme se rozhodli postupovat opatrněji, když jsme ale dorazili na dohled kempu, zjistili jsme, že to bylo zbytečné. Celý tábor je opuštěný a nikde ani živáčka. Po sestupu dolů a prohledání pár zbylých stanů jsme dospěli k názoru, že bylo tábořiště opuštěné ve velkém spěchu. Pro nás se tím alespoň vyřešilo dilema, jak se probojovat k jeskyni táborem plným kultistů a Landerosou za zadkem.

Právě jsme se chystali prohlédnout jeskyni, když jsme zaslechli, jak se k táboru blíží nějaký vůz tažený koňmi. Stačilo si vyměnit pár pohledů, potichu vytasit zbraně a všichni z nás si byli naprosto jisti, že ať už je to kdokoli, bude to pro něj asi velmi nemilé překvapení. Stáhli jsme se z volného prostoru a brzy do našeho zorného pole vjel obyčejný dřevěný vůz tažený koňmi, vzadu naložený haldou mršin a řízený chlapíkem s lukem. Podle odraného oblečení a mrtvých lesních zvířat jsme usoudili, že se jedná o nějakého osamělého lovce. Vyloupli jsme se ze skrýší a obestoupili vůz. Kern s Argomem na něj namířili své meče, v drážce mé kuše se svíjela připravená šipka a Mejkon s Kuldou nás jistili zezadu a tvářili se, že ani s nimi není radno si zahrávat. Chlapík velmi rychle pochopil, že stojí proti přesile a ani se nepokusil zvednout svůj luk. Rychle jsme mu svázali ruce a začali s výslechem. Chladné ostří meče přiložené na jeho neoholeném krku ho přimělo, aby nám vyklopil všechno v závratném tempu. Dozvěděli jsme se, že mu kultisti velmi dobře zaplatili za dodávky ulovených zvířat, která pravidelně dováží před jeskyni, kterou jsme dostali za úkol prohledat. Ke kultu ani nepatří, ani s nimi nesympatizuje, jde mu jen o peníze za odvedenou práci. To že opustili tábor ví, ale nic bližšího, jen že odtáhli pravděpodobně „někam na sever“. Víc už nevěděl a protože jsme mu na začátku slíbili, že když nám řekne všechno tak ho propustíme, odvedl ho Argom na začátek tábora, aby tak učinil. Po chvíli se vrátil zpátky, utíral si zkrvavený meč a naše tázavé výrazy ve tvářích okomentoval slovy: „Chudák, zakopl a upadl mi rovnou na meč.“

Udělali jsme menší poradu a rozhodli se, že vyzkoušíme menší taktickou lest. V jeskyni jsme netušili co, nebo kdo na nás čeká, proto někoho napadlo vylákat je ven. Pokud ten ubožák, který skončil „nešťastnou náhodou“ svůj život na špičce Argomova meče, měl za úkol přivážet zvěř i poté, co byl tábor opuštěn, musel být v jeskyni někdo, kdo mršiny vyzvedával. Zavezli jsme vůz co nejblíže k jeskyni, mršiny vyskládali přímo před vstupem a čekali, co se bude dít dál. Bohužel pro nás se hezkou chvíli dělo velké NIC. Jelikož trpělivost nepatří k silným stránkám zřejmě vůbec nikoho z naší malé skupiny, sami jsme si zhatili jinak celkem slušný plán. Poté co se polovina z nás přestala schovávat a začala hulákat do jeskyně věci typu: „Tady máte ty svoje mršiny, pojďte si pro ně“, už nepřišel opravdu nikdo. Tolik k našemu utajení a opatrnému postupu, protože teď už musí celá jeskyně vědět, že jsme tady.

Na okolí již padl soumrak, tak jsme se utábořili kousek od vstupu a shodli se, že dovnitř se vydáme až ráno. Mejkon rozmístil jakási miniaturní magická znamení, která mají sloužit jako alarm v případě, že by z jeskyně vylezlo něco, co by nás chtělo ve spánku sežrat. Díky Bohyni fungují tyto věci celkem spolehlivě, protože nás do temné noci probudily výkřiky elfa, že jsme byli přepadeni. Zatímco jsme spali, vyletěly z jeskyně nějaké okřídlené potvory a začaly nás zasypávat proudem kamení. Já s Kernem a Argomem jsme si najednou připadali celkem zbyteční, protože se létavci drželi těsně mimo dosah našich pochodní a zbraní a vysmívali se nám. Stačilo ale pár Kuldových temných kouzel a jeden Mejkonův dobře mířený fireball, aby je smích přešel. Jeden z nich vzplál jako pochodeň a ostatní se rozprchli do noci. Ze zuhelnatělých zbytků jsme zjistili, že to byli malí okřídlení koboldi (malé ještěrkovité potvůrky, ne příliš nebezpečné, ale zvyklé útočit ve větším počtu).

Do rána jsme již přečkali bez větších obtíží a na řadu přišel průzkum jeskyně. Zapálili jsme pochodně a ponořili se do jejích hlubin. Okolo nás spojovaly zemi se stropem hrubé kamenné sloupy a světlo našich pochodní zahánělo okolní stíny a na stěnách vytvářelo mihotavé obrazy. Ze začátku byl klid, který rušilo pouze křupání drobných kamínků pod našima nohama. Pak jsme ale před námi zaslechli dupot mnoha malinkatých nožiček. Když se chodba trochu rozšířila, naskytl se nám pohled na skupinku koboldů s kopími a několik kultistů, čekajících na nás a připravených k boji. Jeden z koboldů obsluhoval podivné zařízení připomínající menší katapult, se zápalnou bombou připravenou na vržení naším směrem. Zatímco my jsme se s vervou pustili do nejbližších kultistů, Mejkon se pokusil seslat kouzlo „koruna šílenství“ na toho malého kobolda vzadu, který právě zapaloval doutnák u bomby. Když vezmeme v potaz, že kobold má mozek o velikosti vlašského ořechu, je až s podivem, že se mu kouzlo vůbec povedlo. Místo aby bombu vrhl na nás, vybuchla mu ještě v držáku a kobold i se strojem zmizeli v oblaku dýmu. O zbytek jsme se postarali, Argom si jako trofej uřízl jednu koboldí hlavu a vydali jsme se směle dál.

Ušli jsme ještě kousek, když se chodba rozdělila na dvě strany. Nalevo vedly dolů kamenné schody, do většího prostoru, porostlého mechem a jakousi trávou. Díky vegetaci dole bych málem zapomněla, že se nacházíme hluboko pod zemí. Vydali jsme se napravo, kde chodba pokračovala dál a ztrácela se až v zátočině, za kterou již nebylo vidět. Něco jsme zaslechli za rohem, tak jsme opatrně vykoukli za roh a spatřili jak se proti nám houfuje větší počet kultistů. Mezitím se stali dvě naprosto nepochopitelné věci. Za prvé se chvilku předtím než jsem dorazili k zátočině Mejkon rozhodl, že se mu tahle cesta nelíbí a půjde raději prozkoumat místnost se schody a bující zelení (no jo, málem bych zapomněla, že elfové mají slabost pro kytičky...). Za druhé, Argom vytáhl odněkud uříznutou hlavu a ve snaze zahnat kultisty se ji pokusil hodit za roh s výkřikem: „Tady máte vy sráči“. Nápad to byl celkem slušný, bohužel se něco nepovedlo a Argom mrštil vší silou hlavou proti kamenné zdi. Ta se s hlasitým mlasknutím odrazila zpátky a místo zastrašení nepřátel, málem srazila Argoma na kolena, mírně ho pošramotila a umazala od krve. Následně jsme tedy na kultisty naběhli a vyřídili je ručně, bez dalšího zastrašování. Když jsme s nimi skončili, zaslechli jsme volání o pomoc Mejkona, který se mezitím co jsme bojovali dostal do problémů. První mu nastaly, když se pokoušel sejít schody do zelené jeskyně. Jakmile jeho ladná noha vkročila na první schod, cosi cvaklo, a ze schodů se stala jednolitá hladká plocha, po které se Mejkon (velice elegantně) svezl dolů po zadku do trávy. Poté zjistil, že se v temných rozích kam není vidět, cosi velkého pohybuje směrem k němu. Byly to obří houby, vysoké skoro jako člověk. Že nemají přátelské úmysly poznal vzápětí, když do vzduchu směrem k němu vypustily velmi jedovaté výtrusy. Pokusil se ubránit svojí elfí magií, která na ně zjevně příliš nefungovala a v tu chvíli začal volat o pomoc. Přiběhli jsme akorát včas, spustila jsem dolů lano a společnými silami jsme nebohého elfa vytáhli. Ve tváři měl vepsané hluboké rozčarování, pravděpodobně se tam odkud pochází s vraždící florou doposud nesetkal.

Houby jsme nechali kdesi za námi a pokračovali původní chodbou, kterou bychom se dali, kdyby nás nepřerušilo Mejkonovo volání. Našli jsme pár místností sloužících jako ubikace a několik skladiští se sudy, masem a všemožným jiným harampádím. Z jednoho sudu se ozývalo chrápání, patřící jednomu namol opilému kultistovi. Rozhodli jsme se mu přichystat velmi příjemné probuzení, tak jsme k sudu velice pevně přibili masivní víko (ať mi nikdo netvrdí, že hrdinové nemají smysl pro humor). Za sklady se nacházelo pár ohrad s malými dráčky, které kultisté chovají skoro jako mazlíčky. Většina z nich byla prázdná, jen plná úlomků kostí zahrabaných v hromadách humusu. Další zajímavá místnost kterou jsme objevili, byla obrovská jeskyně, jejíž hlavní části vévodila velká kamenná socha pětihlavého draka. Všechno nasvědčuje tomu, že místo má sloužit jako jakási svatyně. Když jsme se později na sochu ptali Leosina, řekl nám, že onen pětihlavý drak je ve skutečnosti dračí Bohyně Tiamat, kterou kultisté uctívají. Věří, že se jim jednoho dne podaří tohoto Boha („démona“) v dračí podobě povolat zpátky na svět, kde zpustoší a zničí všechny nevěřící. Jelikož sami sebe považují za vyvolené, možná je ani nenapadne, že pokud bude Bohyně jednou na svobodě, nebude se pravděpodobně zdržovat rozlišováním, kdo je její stoupenec a kdo svačinka.

Za svatyní jsme objevili pracovnu Frulam Mondath i s její maličkostí. Máme s ní nevyřízené účty ještě z tábora a k její smůle nemá kam utéct. S takovou mrchou nemám problém být v přesile pět proti jedné. Všichni se do ní pouštíme s obrovskou vervou. Argom s Kernem zbraněmi, Mejkon kouzly a já je podporuji léčením. Frulam po chvíli vypadá, že už o moc déle nevydrží. Na tváři mi naskočí zlomyslný úšklebek, při představě její mrtvoly válející se mi u nohou. Když už se zdá, že se moje vize stane skutečností, Frulam mávne rukou, zableskne se a najednou je všude dým. Všude je smrad, hezkou chvíli není vůbec nic vidět. Jakmile se dým rozptýlil, nacházíme už jen díru v zemi, kterou ta mrcha proklouzla. Po krátké debatě jsme dospěli k závěru, že v tomhle stavu již pro nás nepředstavuje hrozbu a třeba tam dole někde sama chcípne... (byl to velice špatný závěr, jak zjistíte až o hodně později v mé pozdější kapitole s názvem „Opravdu velký průser“). Prohledali jsme její pracovnu a kromě pár zlaťáků jsme našli nějaké plány, které předáme Leonisovi. Tímto jsme úkol považovali za splněný. Jen tak pro jistotu jsme tu všechno podpálili a vydali se na zpáteční cestu.

Cestou z jeskyní nebyly žádné problémy, jaké nás ale čekalo překvapení, když už jsme byli téměř u východu a cestu nám zastoupil Landerosa. V závěsu za ním stáli dva nabušení chlápci, připomínající Kernovu svalnatější verzi. Na zdvořilostní pozdravy nezbyl čas, protože jakmile nás spatřili, vrhli se na nás. Schopnějšího protivníka než Landerosu jsem nepoznala, proto i přestože nás bylo pět proti třem, nedávala jsem nám příliš velké šance. S kopím to uměl velmi dobře a co chvíli na nás vychrlil proud bleskového dechu. Nebýt Kerna, který všechny tři udržoval mimo náš dosah a spíše se bránil než útočil, asi bychom tento boj prohráli. My ostatní jsme se snažili držet z dosahu jeho kopí i smrtících blesků a přitom jsme útočili vším co nás napadlo. Mejkon napáchal celkem slušné škody svými ohnivými kouzly, mně se podařilo znehybnit jednoho barbara, Argom útočil jako had rychlými výpady do nepřítelova týla a Kern udržoval Landerosu v pohybu a snažil se přitom neumřít. Když už jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že „kdo uteče sice nevyhraje, ale alespoň přežije“...klesl Azurový hněv pod našimi kouzly a ranami k zemi a vydechl naposledy. Oba barbaři ho následovali v těsném závěsu. Doufám, že se dožiji toho, abych tenhle souboj mohla jednou vyprávět svým vnoučatům, i když pochybuji, že mi to budou věřit.

-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

cialis without a doctor prescription

hydroxychloroquine for malaria prevention

Přidat nový komentář