Hadí Dobrodružství

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 14

22. 6. 2021 · 65 · 0 · Marcela

Já osud závidím i tvorům nejnižším,
ti v spánek bezduchý, snů zbyti, pohrouží se,
jak času přadeno tak zvolna odvíjí se.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 14: Hadí Dobrodružství

Naše další kroky míří do Hadích vrchů. Po nějaké době se před námi objevily stopy nějakého obra. Protože většině naší družiny to připadá jako „sakra dobrý nápad“ a zbytku jako „docela sranda“, jdeme přímo po jeho stopách. Ty nás dovedly ke vstupu do obrovské jeskyně, která jen zve dobrodruhy jako jsme my, aby nás mohla polknout ve svém temném chřtánu. Další pozvánkou dovnitř je i velká krvavá skvrna před ústím jeskyně, rozmázlá a táhnoucí se do neprozkoumaných hlubin uvnitř. Vypadá to, jakoby někdo dovnitř táhl obří krvavý biftek (jak jsme se později dopátrali, nebylo to zase tak daleko od pravdy).

Neohroženě se noříme do nitra jeskyně a za chvíli nacházíme i zdroj krvavé skvrny, kterou jsme viděli před chvílí venku. Na zemi leží ohryzaná polovina koně bez hlavy, s trčícími žebry, a kousek dál sedí jakési tlusté stvoření, připomínající nesmírně ošklivého obra. Ten se právě zabývá koňskou hlavou, sloužící zjevně jako menší sváča, neboť jeho obrovské, žluté zuby jsou momentálně ponořené v šedé kaši vytékajícího mozku. Elderan se zřejmě nemůže dočkat boje, tak směle vykročí vpřed a křičí: „Tvá máma byla děvka a ssspala sss koněm, proto jsssi tak ošššklivej.“ Sama bych to nevystihla líp, škoda, že mě to nenapadlo...

Tomu odpudivému stvoření se to zřejmě moc nelíbí, vstává a popadne kus krvavé páteře, která ještě trčí nebohému koni z hlavy. Roztočí ji a hází po Elderanovi se slovy: „Proto taky z toho koně zbyla jenom půlka, ty sráči.“ Mířit asi umí dobře, protože masitá hlava s hlasitým plesknutím přistála přímo na Elderanovi, kterého síla nárazu málem porazila. Bereme to jako výzvu k boji a svorně se na něj vrháme. Naše zbraně sekají do odporné, tvrdé, šedé kůže tvořené hrbolky, připomínajícími bující nádory. Za chvíli je po všem. Naše skóre je 1:1 - jedna mrtvá hromada šedivého masa a Elderan od hlavy až k patě umazaný od koňské krve. Po prohledání jeskyně se k tomu ještě připočítává nalezení hromady kostí a spousta obřího smradu, který si odnášíme na delší dobu s sebou. Výprava jako vždy velmi úspěšná…

Pokračujeme v započaté cestě. K večeru jsme dorazili k troskám jakéhosi pradávného města, které vypadá jako město duchů. Zasnila jsem se. Připomíná mi to tu staré dobré časy, když moje babička jednou vařila orčí guláš. Pálil tak, že jste si mysleli, že vám zaživa požírá vnitřnosti. Celá naše vesnice z něj následně dostala úplavici, takže skoro dva týdny vypadala stejně opuštěně jako tyhle smutné rozvaliny.

Všude kolem nás je spousta rozpadlých baráků. Z některých zbyly pouhé šedé balvany porostlé mechem. Ve vzduchu je cítit divný pach, na patro se nám lepí spousta prachu a v rozvalinách teskně vyje vítr svoji pohřební píseň. Dorazili jsme k něčemu, co dříve bývalo náměstím. Hádáme podle zbytků fontány přímo uprostřed čtvercového prostranství, obklopeného polorozpadlými domy. V jednom z nich jsme se na noc utábořili. Zda to byl dobrý nápad, uvidíme až ráno… samozřejmě pokud přežijeme. Hrdinně jsem oznámila ostatním, že budu první držet hlídku (nebudu jim přece říkat, že jsem z tohohle místa na smrt vystrašená a stejně bych neusnula).

Uprostřed noci se z černočerné tmy vyloupla temná postava a blíží se k našemu tábořišti jako nějaký zlý, pomstychtivý fantóm. Velice nevybíravě budím ostatní ze spánku a jelikož máme docela přesilu, čekáme připraveni k boji (myšlenku, že by to mohl být přízrak, na kterého naše zbraně neúčinkují a který si přišel pro naše duše, zatlačuji kamsi do pozadí). Boj se naštěstí nekoná, protože příchozí vypadá jako normální člověk (ne jako krvelačný přízrak, kterého dráždí naše pouhá přítomnost a chtěl by s námi probrat obsah našich vnitřností – což jsem na podobném místě jako je tohle čekala spíše).

Představuje se jako Torvald, čaroděj, kterého za námi poslala Rada, aby nám pomohl v boji proti Tiamat. Asi jsme na koncilu museli vypadat hodně neschopně, že za námi posílají další posilu. Popravdě, nejméně polovina z těch navoněných panáků mi připadala, že nám stejně nevěří, a podobný úkol nám zadali jen aby se nás na chvilku zbavili. Fráze jako „ jste naši hrdinové, nikdo jiný není tohoto úkolu hoden víc“ nebo „S vašimi zkušenostmi to jistě zvládnete“ byly podle mě falešné jak bujné poprsí padesátnice v bordelu.

To že nás nakonec našel a dostihl v tuto noční hodinu bylo jen dílem Bohyně Tymory. Abych nováčkovi zas tolik nekřivdila, v tyto temné časy se hodí každá pomoc a schopný čaroděj o to víc (vybavila se mi vzdálená vzpomínka na elfa, který to zatraceně dobře uměl s ohnivou magiíí a pomodlila se, aby tenhle byl alespoň z poloviny tak dobrý).

Torvald je docela urostlý chlápek, vypadající celkem mladě na to, kolik o sobě tvrdí že již ovládá magie. Purpurová kápě zakrývající horní část obličeje téměř ukrývá pronikavé, šedomodré oči. Jeho zahloubaný výraz ještě podtrhuje pečlivě upravená, pěstěná bradka (asi s ním později nahodím řeč o tom, že při našem dobrodružství a místech které navštěvujeme – většinou vlhkých, tmavých a páchnoucích, bude brzy udržování vousů to poslední na co bude myslet…). Je docela výřečný, naštěstí vypadá i docela inteligentně, takže jeho společnost bude jistě vítaným zpestřením naší již tak různorodé skupiny. Ve společnosti nemrtvého upíra s ještě nemrtvějším nohsledem, prokletého hraničáře s hadí kůží, nerudné kleričky, bude asi Strunka jediná normální, s kým si bude rozumět.

Tábor znovu usíná a já držím zbytek hlídky. Z lehké dřímoty mne vytrhl dusot velkých nohou. Již podruhé budím své druhy křikem: „Přepadení!“ Tak jako dneska v noci, nedostalo mé spodní prádlo zabrat od té doby, co jsem jednou otevřela babiččinu skříň a vyskočila na mě krysa o velikosti menšího pivního sudu. Bábi tenkrát přísahala, že opravdu neví, jak se tam dostala, ale já ji podezřívám, že když tenkrát záhadně zmizely z okolí všechny kočky, potřebovala něco do svého vyhlášeného masového koláče.

Tentokrát se již boji nevyhneme, protože nás přepadli čtyři trolové. Do okolní tmy, která je rušena stíny jedné nově zapálené pochodně, se ozývá řinčení našich zbraní a naštvané vrčení trolů. Argom se na jednoho pokusil skočit ze čtyř metrové rozvaliny, něco se ale pokazilo, asi mu podklouzla noha či co a místo toho se zřítil na zem. Myslím že bychom pak mohli někde v soukromí probrat svoje atletické dovednosti a vyměnit si nějaké tipy a triky pro příště. Zatímco jsem se kochala Argomovým pádem ve volném stylu, jeden z trolů popadl Elderanova vlka a mrštil jím po Sixfreedovi. Ten proto nemohl ihned pomoci svému „pánovi“, který se pomalu sbíral ze země s pusou plnou letitého prachu. Nakonec jsme dva z těch otrapů rozsekali na cucky zbraněmi, upířími drápy, za vydatné pomoci Strunky a nově příchozího mága. Zbylým dvěma se podařilo utéct a ztratit se v temnotě z dohledu. Rozhodli jsme se, že na pronásledování není nejvhodnější čas a počkáme do rána. Skóre dnešní bitvy je celkem vyrovnané: Dva jsme dostali, dva utekli… když nepočítám kňučícího vlka s pár naraženými žebry po nárazu do Sixfreedova brnění, jednoho upíra umazaného od hlíny a naštvaného Elderana, kterému nikdo nesmí sáhnout na vlka.

Jakmile nám první ranní paprsky umožňují podrobnější prohlídku okolí, narážíme kousek za rozvalinami na dvě kamenné sochy. Obě vypadají celkem lidsky, jedna z nich je žena s uraženou rukou, druhý je muž, kterému chybí hlava. Sotva jsme se k nim přiblížili sochy s pohnuly, slyšíme zapraštění kamene a dunivý hlas vycházející přímo z nich: „Stůjte poutníci, přicházíte před mocného Dideriuse. Hledáte vědomosti nebo moudrost?“ Protože je naše družina velmi různorodá a těžko se na něčem shodneme, odpovídá každý podle svého. Jeden hledá vědomosti, někdo moudrost, jiný moc a slávu, další bohatství, ale určitě se najdou i tací, kteří hledají třeba ztracené ponožky. Sochy odpovídají: „Jste příliš rozpolcení.“ A opět ustrnují ve své předchozí pozici. Jejich odpověď mne mírně rozladila, tak jsem svým palcátem jedné ze soch urazila nohu, až spadla a mírně pošramotila gnomku. Ta na mě zbytek rána vrhá zlostné pohledy, asi mi to při nejbližší příležitosti vrátí.

Za sochami se nachází útes, ze kterého vede žebřík, jako jediná schůdná cesta kamsi dolů. Ze žebříku jsme se dostali na plošinu, zakončenou nádhernými zlatými dveřmi osázenými diamanty, orámovanými mramorovými sloupy a pilíři. Na dveřích je velkolepý ornament jakéhosi muže v hrobu.

Pokouším se uplatnit svoje motto „co nejde silou, jde ještě větší silou“ a mlátím do dveří hlava nehlava. Cítím, že uvnitř padají kameny,ale samotná brána nepovoluje a k mému zklamání nevykazuje ani známky sebemenšího poškození. Asi v tom zase bud nějaká magie. Přemýšlím, zda by se na dveře nedalo použít nějaké zaklínadlo. (Třeba jako tenkrát, když ten bláznivý potulný čaroděj zaklel moje dveře do hospody, které se pak otvíraly pouze na heslo: „Vejdi ty, jenž chceš namol býti a kocovinu řádnou míti“. Dalo mi hodně práce, přemlouvání a pár stříbrňáků navrch, abych je opět uvedla do stavu normálních dveří. Ale je pravda, že většina chlapů byla tehdy nesmírně spokojená, neboť se jejich drahé polovičky přes tak důmyslné heslo dovnitř nedostaly.)

Strunka se soustředí a potvrzuje moje podezření: „Cítím ze dveří silnou magii iluzí“. Když iluze, tak iluze, pevně té maličké věřím. Rozbíhám s proti dveřím a světe div se, probíhám skrz...bohužel můj triumf netrval dlouho, jelikož jsem zakopla o pořádnou hromadu nalámaného kamení (kde se tady u všech pekel vzala?). Strunka, Elderan a Torvald mne opatrně následují.

Za iluzí je menší chodbička ukončená obyčejnými dveřmi. Ty jsou již naštěstí skutečné a procházíme jimi do větší místnosti. Na každé straně se nachází tři sochy mužů v kápi. Pro opatrnost mi nezbylo místo a rozbíhám se tedy k nejbližší soše (protože rozbíjení kamenných soch mi jde opravdu dobře, ale chci si to ještě procvičit). Když jsem se přiblížila, první čeho jsem si všimla, že pod kápi nebylo vidět schválně. Tvář sochy je naplněna temnotou, ze které jako dva krvavé rubíny svítí oči. Zastavila jsem se, pohled do nich se mi vpaluje do mozku jako jehla, už ani nestihnu varovat své přátele. Moji mysl naplňuje šepot, slyším mnoho jazyků, známé i neznámé… nemohu se pohnout… nemohu myslet… jen stojím a naslouchám…

Ani si neuvědomuji co dělám, jako ve snu si sedám na zem a začínám zpívat první hospodskou písničku co mě napadla „Kam jsi holka, kam jsi pípu dala...“.

Torvald se posadil vedle mě na studenou zem, zírá na sochu a vypadá, že také přemýšlí o nějaké odrhovačce. Po chvíli, kdy už to vypadá, že by se ke mně mohl přidat, si nečekaně zakrývá uši a křičí (no pardon, ale tak špatně zase nezpívám, jeho reakci přikláním raději k možnosti, že si chudák zrovna na žádnou nemohl vzpomenout). Chci aby se ke mně přidal, tak jsem na něj seslala zaklínadlo, které mi to mělo splnit. Záhadným způsobem se mi ale popletla slova a místo aby si se mnou parťák zazpíval, jsem očarovala Argomův meč, který teď ve tmě moc hezky září.

Za úžasné kakofonie zvuků mého zpěvu a Torvaldova křiku, ostatní rozbíjejí sochy na padrť. Poté co z poslední sochy zbyly jen kusy kamene, kouzlo pominulo. Dáváme se s Torvaldem pomalu dohromady, i když mě pořád ještě třeští hlava, z toho jeho nesnesitelného křiku. Není nad to mít partu, která když jste mimo provoz, porazí všechny nepřátele a nenechá vás ve štychu. Ještě by mi někdo z nich mohl uvařit bylinkový čaj a bylo by to dokonalé.

Překračujeme padlé sochy a dveřmi za nimi vcházíme do další místnosti. Je kulatá, podlahu pokrývá pestrá mozaika z leštěných kamínků. Obraz zachycuje rytíře se zářícím mečem v souboji proti tříhlavé sani. Rytíř je od hlavy k patě oděn ve stříbrném plátovém brnění. Nestvůra z legend se pyšní rozšklebenou dračí hlavou, tělem lva, ze kterého vyrůstají kožnatá dračí křídla a nohy zakončené kozími kopyty. Malba je ohraničena jemným kruhem pískové barvy a okolo bojujících stvoření je poskládáno zlaté slunce, které se zdá, jakoby oba obíhalo. No možná se to tak úplně nezdá, čím déle na obraz hledím, tím více vypadá že se sune po podlaze směrem k nám… postavy se hýbou a slunce se otáčí stále rychleji. Jakmile se mozaika dotkla našich nohou, podlaha se vydula, jakoby se chystala zevnitř explodovat. Z barevných kamínků se utvořilo tělo chiméry, která je na můj vkus až příliš opravdová. Jako malba na podlaze se mi líbila o dost víc. Strunčiny bystré oči si něčeho všimly a volá na nás: „Podívejte se, tam u Slunce je nápis – bezpečí!“. V záplavě jasných barev není nápis téměř vidět. Takticky se tam všichni kvapně přesunujeme, kromě Argoma, který tasil meč, vycenil zuby a vypadá, že už se těší na boj s oživlým architektonickým veledílem. Bestie si nás nevšímá, plně se zaměřila na Argoma. Strunka se mu snaží pomoci alespoň na dálku. Z jejích rtů splyne melodie neznámého kouzla. Co dělá poznáme vzápětí, když se mozaiková chiméra mění na… mozaikového žraloka. Ten je sice malý okamžik vyveden z míry nečekanou přeměnou, ale ne na dlouho a místo dračí tlamy nyní otevírá smrtící čelisti plné ostrých zubů. V duchu jsem si povzdechla, proč ho raději neproměnila v malého, roztomilého, růžového zajíčka… nejlépe bezzubého.

Připravuji palcát, Elderan a Torvald tasí zbraně. Přece v tom Argoma nenecháme samotného. Jak na žraloka svorně dopadají údery našich zbraní, z jeho těla odlétají čtverečky mozaiky a samy vyplňují původní obraz. Nepřestáváme… dokud není složen opět celý.

Z místnosti vede chodba a jedny dveře. Zkoušíme to druhé. Jsou staré, se zašlým povrchem, ukrývajícím další malbu. Na ní se po stranách tyčí dva kouzelníci v honosných róbách, třetí stojí uprostřed u studánky, ruce napřažené k vodě, zvedající se do výšky. Vypadá jakoby něco vyvolával . Co by to mohlo být snad zjistíme za tajemnými dveřmi. K našemu zklamání nejdou otevřít. Společně s Torvadem tlačíme vší silou. Bohužel v tom zápalu si ani jeden z nás nevšiml, že podpírají strop nad nimi. Dveře sice povolují, ale stejně tak i strop. Ještě jsme stačili kousek odskočit, než se před nás zřítila hromada kamení s kusy zdiva. Dusíme se v oblacích prachu. Kromě pár modřin a oděrek jsme vyvázli celkem v pohodě. Ok...tak tudy už neprojdeme… pokud bychom nechtěli pár dní strávit odklízením sutin. Volíme tedy zbylou chodbu a vyrážíme za Elderanem, který šlape v čele. Kousek dál podlahu přetíná trhlina, vedoucí do hluboké šachty. Já osobně bych raději pokračovala dál, ale Argom rozhodl za nás všechny a šplhá dolů do temnoty. „Je to bezpečné, můžete se spustit dolů“ hlásí do ticha. My ostatní co nemáme drápy jako otvíráky na konzervy a neumíme šplhat po stropě ani po stěnách, využíváme k tomuto účelu provazu. Vykouzlila jsem světlo, které odhaluje další podlaží a schodiště, svažující se dolů do tmy.

Zde jsme narazili na podivná stvoření. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela. Mají těla dospělých mužů, ale hlava už tak lidsky nevypadá. Připomíná šedohnědý ovál, ověnčený svíjejícími se chapadly, tvořícími bizardní oživlé vousy. Nad nimi jiskří celkem inteligentní, zlaté oči, kterými si nás prohlížejí. Také ještěří ocas, trčící ze zadní části těla, jim na vzhledu příliš nepřidává. Ten co stojí nejblíže na nás namířil kopí a v hlavě se mi ozval hlas: „Co tu pohledáváte? Mluvte a rychle. Pokud hodláte plýtvat naším časem, na místě vás zabijeme.“ Doufám že kromě telepatické mluvy neumějí navíc číst myšlenky, neboť mě napadlo, co asi tak můžou dělat zahrabaní v místě jako je tohle… hrát piškvorky podle mě asi nebudou...

Torvald jim odpovídá: „Hledáme trpaslíka, který by se tu někde mohl potulovat.“ Elderan: „A co je tohle vlassstně za divné mísssto?“

„To záleží na tom, jak moc si ceníte našich odpovědí. Pokud bude cena dostatečně vysoká, možná nějaké dostanete.“

Dobře, tomuhle smlouvání moc dobře rozumím. Po úplatku, který mě stál stříbrnou sošku se opět ozve telepatickou cestou: „Právě se nacházíte v hrobce mocného kouzelníka Dideriuse.“

No paráda! Trochu málo za velmi cennou sošku. Čekají… no já už jim rozhodně nic dávat nehodlám. Moji společníci se snaží tvářit že žádné poklady nemají (naprosto je chápu). Strunka na nás rychle mrkla a naznačila směr za chapadlové muže. Ještě než pohnula rukou a uprostřed místnosti se začal tvořit oblak mlhy, jsem zahlédla dveře, nacházející se na protější straně. Ostatní taktéž pochopili a když mlha zahalila všechno v místnosti, začali se opatrně přesouvat ke dveřím. Když jsme se dostali zhruba do poloviny, stejně na nás zaútočili. Děláme co se dá, sekáme zbraněmi do mlhy a jediné co je vidět, že z protivníků stříká krev černá jako inkoust. Zavřela jsem oči a zkusila odříkat složitější kouzlo. K mému překvapení se mi povedlo jednoho z nich okouzlit (ha, teď už Argom není sám kdo má věrného nohsleda). Rozkázala jsem panu Přísavkovi (ano, tak jsem mu v duchu začala říkat) aby mi dělal po zbytek boje osobního strážce. Mírně mě sice znervózňují jeho slizká chapadla vlnící se mu v obličeji, ale svalnaté tělo bojovníka by docela ušlo (začala jsem přemýšlet, kde bych tady asi mohla sehnat papírový pytlík na jeho hlavu?…). O zbytek nepřátel se postarali Elderan, Torvald, Argom, Sixfreed a Strunka.

Za dveřmi stoupá nahoru chodba a zavedla nás do prostorné, kamenné místnosti. Sotva jsme vešli, obklopil nás tajemný hlas bez těla, znějící ze samotných hlubin kamenne. „Co pohledáváte v posvátné hrobce nejmocnějšího kouzelníka? Já jsem sám Diderius, mluvte červi, než mi dojde trpělivost a stáhnu vás k sobě do podsvětí!“ Takže on si myslí, že si postaví hrobku velkou jako trpasličí město, chráněnou iluzemi, ozbrojenými strážemi, a jen proto čeká, že ho nikdo nepřijde navštívit? To já kdybych byla na věčnost zavřená v nějaké hrobce, zkusila bych něco jako: „Jsem ráda že jste tady, vítejte! Jsem poctěna, že se někdo konečně přišel podívat jak to tu mám pěkně zařízené, protože všechno postavit mi dalo docela fušku...“

Strunka si jeho výhrůžného tónu nevšímá a s ledovým klidem mu sděluje: „Hledáme jednoho trpaslíka, je také kouzelník a dle našich výpočtů by se mohl nacházet někde tady, nebo tudy alespoň prošel.“ Poté ho více méně popsala, dle našich informací získaných na zasedání rady.

„Ano, jeden takový by tu byl. Pokoušel se provést cosi nekalého s mým magických jezírkem. Zajali ho mí háďáci a cítím, že jsou stále ještě někde v hrobce.“

Jelikož jsme slušně vychovaní, slušně jsme poděkovali za informace a vydali se slušně hledat dál…

Chvíli jsme jen tak bloudili chodbami, kterých je toto místo plné, až jsme narazili na křižovatku. Dilema „co teď“ jsme vyřešili s grácií a moudře se rozdělili. Já s Argomem, Sixfreedem a panem Přísavkou jsme se vydali vlevo, Strunka s Elderanem vpravo a Torvald to střihnul rovně.

Naše cesta směřuje po schodech dolů, ukončených kamenným obloukem místo dveří. Moje pochodeň vrhá mihotavé světlo po stěnách a rozhání do stran všudypřítomnou temnotu a stíny. Jak se blížíme k oblouku, ozývá se šustění a sykot snad stovky hadů. Podlaha malé místnosti před námi je jimi skutečně pokryta, svíjejí se jeden přes druhého, že vůbec není vidět zem pod nimi. Světlo pochodně osvětluje jejich lesklá těla a korálkové oči a také po stranách stojící kamenné sochy hadích bojovníků. Těch jakmile se světlo dotklo, ozvalo se zapraštění kamene, objevily se trhliny a z nich se vyřinuli další a další hadi. Ne že by mi plazi nějak zvlášť vadili, ale tohle je i na mě trochu moc, jestli ještě chvílí uslyším to syčení spousty malých jazýčků, asi zešílím. Upíři skočili doprostřed místnosti a svými pařáty rvou jejich těla na kusy. Vyrazila jsem jim na pomoc. Palcátem jsem rozbila zbytek soch a nadělala z nich hromadu šutrů pokrytou mrtvými plazími těly. Ostatní museli zaslechnout zvuky boje, neboť se k nám připojili a zbytek havěti rozsekali do malých hadích karbanátků.


-- Z deníku temné kněžky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář