Koncil s velkým K

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 12

16. 12. 2020 · 57 · 0 · Marcela

Za oněch krásných dob, kdy kvetlo Bohosloví,
žil jistý učenec, jenž přesvědčoval slovy,
a pověst vypráví, že za slavnostní mše,
- když zase promluvil zlým lidem do duše,
když hrozil očistcem a pekelnými tresty,
že přešel na divné a málo známé cesty,
jež vedou do nebe jak zbožné neděle
a na něž vstoupili snad jen andělé.

Hned nato zešílel svým pyšným odbojem.
Lesk jeho génia se zastřel závojem;
a chaos zaplavil jak černá voda vodopádu
ten kdysi živý chrám, jenž býval plný řádu,
ten krásný intelekt, jenž míval velkou moc.
Teď rozhostila se v něm dlouhá tichá noc.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 12: Koncil s velkým K

Vyhledali jsme Lartanderův chrám. Velmistr je postarší, usměvavý chlapík, se začínající pleší. Oblečen v rouchu v barvách řádu – převážně zlaté s malými smaragdovými nášivkami. „S čím vám mohu pomoci mí přátelé?“

Elderan se nejdříve pokouší vyjednávat: „Jelikož ssse nacházíme ve sssvatostánku Boha obnovy, myssslíššš, že by mě tvůj Bůh za menší úplatu…ehm, chtěl jsssem říci obětinu“ zachřestí váčkem se zlaťáky „mohl zbavit mého prokletí?“

„Jakého přesně myslíš můj synu“ přistoupí blíže a ve tváři se mu objeví směsice překvapení a hrůzy, když si zblízka prohlédne jeho nazelenalou barvu pokožky s jemnými šupinami. Spráskne ruce: „U všech svatých kadidel, co je to za kletbu? Takovou ani Bůh obnovy nedokáže odstranit a v celém světě neexistuje kněz, který by to dokázal!“

Díky Bohyni, že vlivem magického klobouku nemůže vidět, jak vypadá ve skutečnosti Argom. Pokud ho vyděsí zvláštní barva pleti, bála bych se, že před upírem by sebou práskl na podlahu a už nevstal. Potom bychom museli pravděpodobně do Hlubiny dojít pěšky… hrozná představa…

Elderan vypadá, že s odmítnutím tak trochu počítal. Strunka to celé uzavře: „Tak nás alespoň přenes teleportačním kouzlem do Hlubiny, to snad dokážeš?“

„Ano, ano, samozřejmě. S tím vám mohu pomoci. Za drobnou oběť našemu Bohu, pouhých dvaceti zlatých, vás tam přenesu.“

Dali jsme mu jeho obětinu (nebo spíše Elderan, dělá nám takovou chodící živou pokladničku) a velmistr nás zavedl do prostorného kruhu. Vzpažil ruce ke stropu, zavřel oči a několikrát pronesl jméno svého Boha spolu s dalšími věcmi, kterým jsem nerozuměla. Zablesklo se a pocítila jsem divný tlak, jako by mi někdo přivázal kolem pasu neviditelný provaz a ten mě trhnutím přenesl vzduchem směrem kupředu. Když pocit zmizel, stojíme ve stejném kruhu, jen budova je jiná a velekněz zmizel. Je to sice chrám stejného Boha, ale liší se v mnoha detailech a ve výzdobě. Zdá se že podobné cestování je zde běžným jevem, neboť modlící se kněží nám nevěnují pozornost.

Vycházíme před svatyni pod odpolední bleděmodrou oblohu. Kocháme se jen malou chvilku, když vzduch okolo nás začal vibrovat a mé uši naplnilo ze všech stran zlověstné hučení. Přijde mi, že se zvukem chvěje i zem pod mýma nohama. Nejsem sama, i ostatním se ve tváři zračí otázka: „Co to ksakru je?“ Po minutě to přestalo, po okolí se rozštěkali psi a vše se vrátilo do starých kolejí.

Prvního kolemjdoucího jsem se chtěla zeptat, kudy se dostaneme na koncil, ale nestihla jsem to. S Elderanem budu muset někdy hodit řeč na téma „naše společné priority“. Ten se ho totiž zeptal, kudy se dostaneme do obchodnické čtvrti.

Chlapík se podrbal na bradě: „Půjdete touhle ulicí, pak doleva, doprava, uličkou kolem takové smradlavé hospody – u zlomené hnáty se to jmenuje, budete pokračovat přes menší tržiště, zahnete vlevo a jste tam. Sotva jsme se vydali udaným směrem, doběhl nás Leonis: „To jsem rád, že vás vidím. Za chvíli začne koncil. Musíme se vydat na zasedání, které se bude konat na hradě.“

Elderan začal protestovat, že ještě předtím si chceme dojít nakoupit. Leonise tato odpověď tak odzbrojila, že chvíli zůstal stát s pusou dokořán.

„Ale, ale“ zakoktal se „ to teď nemůžete. Vždyť na zasedání přijely celé frakce, musíte tam být včas! Co bych jim tak asi měl říct?“

Raději jsem spolkla poznámku, která se mi drala na jazyk: „No co bys jim řekl? Že hrdinové, se kterými se chtějí radit o osudu celého světa se rozhodli vyrazit si na menší nákupy...“

K jeho úlevě jsme nakonec souhlasili, že nákupy necháme na později a vyrazili jsme na koncil.

Vcházíme do Hradu Lordů, před kterým stojí stráže v nablýskaných šupinových zbrojích. Na kovových přilbicích se odrážejí sluneční paprsky a zpod hledí nás mlčenlivě pozorují oči sledující každý náš krok. Ocitáme se v chodbě bohatě zdobené nepřeberným množstvím jeleních parohů, trofejí vzácných zvířat, zdobených tapisérií a drahými koberci, na kterých stojí zlatem zdobený nábytek, vyřezávaný z nejvzácnějších exotických dřevin. Leonis nás dovedl do našich pokojů, které jsou také celkem slušně vybavené. Tak nějak bych si dokázala představit prožít zbytek života v takovém přepychu. Leonis se s námi loučí se slovy: „Máte chvilku na přípravu, já na koncil bohužel nejsem pozván. Přednesl jsem ale vaše akce a chtějí s vámi mluvit osobně. Za chvíli pro vás přijde Remilia Stromosvatá.“

Většina z nás se převlékla do připravených hedvábných rouch a musím říct, že vypadáme celkem reprezentativně. Mé myšlenky, zda si budu moci ponechat pohodlné roucho i po skončení koncilu, se přetrhly ve chvíli kdy vstoupila Remilia. Na sobě má Harfenický znak (zlatou harfu obtočenou půlměsícem na modrém pozadí), což je pro mne mírně zarážející, neboť jsme se již dříve doslechli, že Harfeníci jsou tajný řád a nosit takhle okatě jeho znaky na oděvu není příliš běžné. Ale třeba je to maskování, které má za cíl zmást nepřítele. U mne se jí to skoro povedlo, protože jsem se tak soustředila na znak, že jsem málem přeslechla, co nám chce říci.

„Dnešní zasedání je prvním z mnoha, které nás v budoucnu ještě čekají. Jste tu, abyste spojili frakce a společně upřeli veškerou sílu proti Kultu Draka. Bude na tom záviset budoucnost nás všech. Sešli se zde zástupci všech řádů a dokonce i Zhentarim, ti prašiví psi, ale říká se, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, nebo alespoň spojenec. Budou se řešit vaše skutky minulé, ale i budoucí. Pamatujte, že se nikdy nezavděčíte každému...“

…málem jsem ztratila nit, o čem to vlastně mluví, protože mi její řeč nesmírně připomněla plamenný projev našeho vesnického kněze zasvěceného Bohu Pelorovi, který se kdysi v mojí hospodě opil tak, že podobnou řečí vzburcoval půlku naší vesnice v honbě za svatým grálem. Měl mít podobu obrovského zlatého půllitru s božskou sluneční aureolou, sytící chudé a hladové boží ovečky. Všichni se vrátili asi za týden, již celkem střízliví a samozřejmě bez grálu, ale milý kněz od té doby pořádal každé novolunní přednášky o škodlivosti nezřízeného pití, takže jsem pěkných pár měsíců měla poloprázdnou hospodu...

Když jsem se probrala ze vzpomínek na staré dobré časy, stáli jsme zrovna před obrovskými dveřmi, za kterými je poměrně rušno. Dveře se otevírají a my vstupujeme do obrovské místnosti s velkým kulatým stolem, kolem kterého sedí spousta neznámých tváří. Slova se ujímá sympatický, postarší chlapík: „Výborně, tak jste konečně dorazili. Dovolte mi, abych se představil… jsem Lord Neverember. Jsem nesmírně rád, že jste přišli, slyšeli jsme, že jste velcí hrdinové. Uvedu vás do situace. Tento koncil se sešel, abychom společně prodiskutovali, jak budeme nadále postupovat. Stoupenci Kultu Draka chtějí povolat pekelnou vládkyni Tiamat a my je musíme za každou cenu zastavit!“ (Mám co dělat, aby se mé myšlenky opět nezatoulaly k honbě za svatým grálem….).

„První věcí co bychom s vámi chtěli prodiskutovat… doslechli jsme se, že jste byli v Oblačném Hradě, když spadl a pak se zase vznesl. Nedokázali jste ho ale nijak zajistit.“ Naše obrana na toto nařčení je nesporná: „Udělali jsme něco mnohem lepšího, zajistili jsme si spojenectví Obrů v našem boji proti zlovolné Tiamat!“

Všichni nad tímto prohlášením spokojeně pokyvují hlavami, ale zdá se, že někomu se to přeci jen tolik nezamlouvá. Jakýsi trpaslík jménem Konrád Bronwild začal mlátit sekerou do stolu s občasnými výkřiky: „To je neslýchané, paktovat se s Obry.“ Zadívám se směrem k němu, mračím se jako sama smrt a představuji si, jak by se asi tvářil, kdybych mu narvala topůrko jeho sekery tam, kam ani sláva trpasličího Boha nedosáhne.

Lord Neverember pokračuje: „Dále jste v Zelení ponechali líhně draků, kde zrádná Frulam Moondhrat napochodovala s armádou pod praporem Kultu, se třemi černými dráčaty a srovnala vesničku Zelení se zemí.“ To už se zúčastněným tolik nelíbí a začínají se mezi sebou dohadovat. Nám se to také nelíbí, ale kdo to má ksakru vědět? To jsme tam měli zůstat a hlídat, kdyby se náhodou Frulam rozhodla vrátit do opuštěného tábora? Nejsme vševědoucí jako Bůh Oghma, to všichni kdo tu sedí taky mohli zvednout ty svoje napudrované zadky a něco s tím udělat sami… Jen ať neházejí všechnu vinu na nás…

Lord přeruší narůstající hádky: „Také jste ale zabili Rezmir (místností zazní několik zatleskání) a Talis, která se sama nazývala Bílým Dračím Heroldem, i když podle našich špiónů jím ve skutečnosti nebyla.“ V nastálé pauze nechá všechny přítomné zvážit dopad všech těchto událostí.

„Jestli jste si všimli, poslední dobou je občas slyšet tajemný dunivý zvuk. Je to troubení Temnohromu, prastarého rohu a každé jeho zatroubení povolává do armády nepřítele jednoho barevného draka. Víme o jedné výzkumnici, která posledních pár let tento artefakt zkoumala a zjistila, že se nachází v Moři Ledu. Je pro nás nesmírně důležité tento artefakt získat nebo ho zničit, abychom oslabili Kult Draka. Také se nám podařilo získat Masku opravdového Bílého Dračího Herolda. Zhentarim ji ukradli a Varram ji nyní hledá. Vaším úkolem je ho najít a zajmout, případně ho zabít. Naposledy byl spatřen, když vyrazil do Hadích Vrchů. Nyní znáte vše potřebné. Tímto ukončuji dnešní setkání.“

Ještě jsme si naposledy vyspali v prachových peřinách, překontrolovali vybavení, získali veškeré informace o místě na které jsme byli posláni a vydali se vstříc pátrání po trpaslíkovi, který si o sobě zřejmě myslí víc než je zdrávo...


-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář