Na hradě

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 6

4. 12. 2019 · 1484 · 0 · Marcela

Co bylo to všechno? Strašidla?
Či noční můra? Hrozný sen?
Sním ještě? Či jsem probuzen?
Zvony mě, zvony probudily!
Kde jsem to ale, Bože milý!
Odkud jsem přišel a kam jdu?
Co se to plouží tam vepředu?
Chladno a slizko, kam noha vkročí.
Jaké to oči, jaké to oči?!
Jaká to nová hrůzná hra?
Mluv – slyšíš – kdo jsi?

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 6: Na hradě

Konečně jsme uvnitř hradu, prošli jsme několika prázdnými chodbami. Na stěnách hoří v kovových držácích pochodně a z kamenných zdí čiší ledový chlad. U jedněch dveří jsme narazili na silnou stráž, zřejmě hlídají něco cenného. Po stranách dveří stojí dva gargoylové. Vypadají jako oživlá zhmotnění démonů: ze zad jim vyrůstají kožnatá křídla, zvířecí tlama je zkřivená do odporného šklebu, na pařátech se lesknou ostré drápy, těla potažená kůží šedivou jak kámen a vše završuje tlustý plazí ocas. Před nimi hlídkuje pár ještěráků s jedním, co v rukách třímá zlatý trojzubec a vypadá, že tomu tady velí. Mejkon na nic nečeká a sesílá na něj kouzlo zvané „koruna šílenství“. Jméno je to příhodné, neboť o pár vteřin později velitel nabodává na trojzubec jednoho z ještěráků, stojícího před ním. My ostatní jsme se postarali o gargoyly. Když to viděli ti co zbyli, dali se na bezhlavý útěk. V místnosti za nimi jsme našli pár cenností.

Vyšli jsme po hrubých schodech do dalšího patra. Narazili jsme na elfa, oděného v rouchu, tolik typické pro mágy. Když nás spatřil, nafoukaně pronesl: „Toto je vaše poslední hodinka, zde zemřete!“ Chudák asi netušil, s kým má tu čest, protože o chvíli a jednu elfí mrtvolu později by si to tvrzení rozmyslel, kdyby ještě mohl. Argom mu ještě pro jistotu uřízl hlavu a nese si ji pyšně jako bizardní trofej. Budu s ním muset někdy hodit řeč na tohle téma a třeba ho morálně podpořit, kdyby se jednalo o nějaký druh úchylky.

Pokračujeme v průzkumu a za jedněmi dveřmi se ocitáme v rozlehlé kapli, v jejímž středu ční velká socha Tiamat vytesaná ze dřeva. Azaghal shodil sochu z podstavce...ta praská a rozbíjí se na několik větších kusů. Trpaslík je zjevně spokojen, a jelikož zde již nic jiného není, jdeme dál.

Vcházíme do ohromné místnosti, ještě větší než byla svatyně Tiamat. Kam jen oko dohlédne, všude se tyčí do stropu police napěchované knihami. Mezi nimi je pár stolů pokrytých papíry a svitky. Ve vzduchu se vznáší vůně starobylých pergamenů a kůže, ve které jsou zabaleny ty cennější kousky z tohoto pokladu vědění. (Kdyby to někoho zajímalo, tak podle mého skromného názoru se zřejmě jedná o knihovnu). Knížky mi zrovna moc neříkají, proto mne okolní atmosféra tolik neuchvacuje. Číst sice umím, ale jediná kniha kterou jsme měli doma se jmenovala: „Farmář Tom a roztomilá zvířátka z farmy...aneb jak připravit chutný oběd nejen o pěti chodech“. Naopak Mejkon a Azaghal vypadají, že jim obrovské množství knih připadá opravdu vzrušující. Nadšením oběma svítí oči, jimiž přejíždějí sem a tam po narvaných regálech. Za jedním z regálů se vyloupl muž v pěkném rouchu, zjevně zabraný do nějakého starého svazku, protože ani nezvedl hlavu při našem příchodu. Svým způsobem se sem hodí, jakoby pouze doplňoval inventář knihovny. Je to sice kultista, ale momentálně pro nás nepředstavuje nebezpečí (nikdy jsem totiž neslyšela přirovnání jako… „rval se jako šílený knihovník“ nebo „horší než rozlícený berserkr je už jen naštvaný knihovník“ atd...no zkrátka vypadá naprosto neškodně. Proto mu většina z nás nevěnuje pozornost. Až na Argoma (ke vší smůle knihovníka). Přistoupil těsně k němu, až si dotyčný konečně všiml, že tam již není sám a zeptal se ho: „Co tady děláte?“ Knihovník zřejmě přeslechl výhrůžný tón v jeho hlase, překvapeně zamrkal a opáčil: „Dělám to co vždycky, starám se o knihovnu.“ Jen Bohyně ví, co se Argomovi na této odpovědi nelíbilo, nebo zda si chtěl jen přidat do sbírky další zářez, protože odněkud vytáhl dýku a na nebožáka zaútočil. Muže zachránilo jen to, že ve stejnou chvíli vběhl do knihovny další kultista, protože zřejmě zaslechl něco podezřelého. Toho jsme společnými silami přemohli. Knihovníka sice Dex také celkem zřídil, ale prozatím byl ušetřen, neboť Azaghal dával velice vehementně najevo, že ho k něčemu potřebuje. Trpaslík po boji pomalým krokem došel až ke knihovníkovi, který vypadal zbídačeně a jeho tělo bylo poseté množstvím čerstvých modřin. Klidným konverzačním tónem, jakoby s ním mluvil o počasí, ho oslovil: „ Dobrý den, potřeboval bych najít jednu knihu, je to jediný důvod proč ještě žijete.“ Jediná reakce toho chudáka na zemi byla, že se na Azaghala podíval vytřeštěnýma a nechápavýma očima, ten proto pokračoval: „Poslední šance, buď mi najdeš tu knihu co hledám, nebo tě dekapituju. A jestli nevíš co to znamená, najdi si to ve slovníku.“ Aby zdůraznil svá slova, přehodil si svou těžkou, válečnou sekeru z ruky do ruky a tázavě se zahleděl na muže pod sebou. Ten i nadále třeštil oči do dálky a vypadal, že se mu za nimi promítají všechny hrůzy, které mu byly slibovány. Hlavu měl skloněnou mírně na stranu a už už to vypadalo že mu z úst vyteče i provaz slin, když mu Kern, který toho měl právě dost, vrazil pořádnou facku. To ho zřejmě probralo. Zvedl oči k novému trýzniteli a zmohl se na odpověď: „Všichni jste šílení!“ Abych to neprotahovala, knihovník zřejmě vůbec netušil co se po něm žádá, a Dex ve snaze pomoci Azaghalovi pověsil nebožáka za nohy z okna. Opravdu hodně vysokého okna. V následné tahanici s trpaslíkem, kdy se ti dva úplně nedohodli na zamýšlených motivech, přibyl dole na nádvoří jeden obrovský rudý flek, který bych opravdu nechtěla uklízet.

Argom se od nás oddělil a vydal se na vlastní pěst kamsi na průzkum. My si zde zatím trochu odpočali, poté jsme ho následovali. Našli jsme ho v další místnosti, zařízené jako trochu honosnější kancelář, s mramorovými sochami znázorňujícími dračí motivy a stěnami polepenými fialovými pruhy tapety. Ležel na zemi, v první chvíli jsem myslela, že je po něm. Když jsme ho probrali, dozvěděli jsme se, že se pokusil otevřít šuplík velké almary, u které předpokládal, že bude skrývat nějaké poklady. K jeho smůle však jediné co skrývala, byla dobře ukrytá past. Když cosi klaplo, schytal plný zásah vystříknutého kyselinového oblaku. Protože byl na tom celkem špatně, vypil velký léčivý lektvar a svalil se na zem, kde jsme ho posléze našli. Žádné další pasti jsme neobjevili, jen v zásuvce stolu pár dokumentů, které by se mohli v budoucnu hodit. Mimo jiné na nich stálo něco jako: „Import-export: Zelení 200 tisíc zlatých, Hlubina 300 tisíc zlatých – cílová stanice Lovecká chata.“ Podepsána Rezmir. Zatím nám to příliš smysl nedává, ale zdá se, že tu někdo podniká ve velkém a ne úplně poctivým způsobem. To by se mělo zatrhnout, o to se ještě postaráme.

Je brzké ráno, slunce se teprve probouzí z nočního spánku a jeho první paprsky nás zastihly na nádvoří, přes které míříme do hradního sklepení, které hodláme řádně prozkoumat. Jdeme rozblácenou chodbou, všude je mokro a ta odporná břečka ulpívá nejen na našich nohách, ale přijde mi že ji mám úplně všude, i tam kam by se podle mě rozhodně dostat neměla. Abych to završila k dokonalosti, uklouzla mi noha a mé krásné pozadí se poroučí do té největší louže široko daleko. Teď už mám bláto opravdu všude, ve vlasech, na rukou, obličeji, na kalhotách a asi i pod nimi. Nerozveselily mne ani malé, roztomilé lucerničky, visící v pravidelných rozestupech na stěnách a dopřávající nám pár teplých světelných ostrůvků, tančících v temnotě kolem nás. Chodba se změnila na schodiště, mizejícím kdesi hluboko pod námi. Konec nevidíme, ale připadá nám, že je utopen v jakési mléčné mlze. Kdesi v dálce jsou slyšet zvuky kapající vody. Vydáváme se po schodišti, ale sotva ujdeme pár kroků, uslyšíme za sebou plácání nohou a zvuky, připomínající smích mírně retardovaného osla. Sotva se stačíme otočit, abychom zjistili, že se na nás řítí párek velkých balvanů. Jen zázrakem se všem podařilo v poslední chvíli uskočit a zachránit se dřív, než z nás mohla být lepkavá placka v ještě lepkavějším bahně. Obří kameny byly prací žabáků, téměř humanoidních postaviček, vypadajících jako nepovedená karikatura mloka kříženého s žábou. Poulily na nás své mrtvé oči potažené kožnatými víčky a jejich hubená těla byla potažena bledou, rosolovitou kůží. Když se jim nepodařilo nás rozmačkat balvany, vrhli se na nás v těsném hloučku a pokusili se svůj úmysl dokončit jinak. V Mejkonových dlaních zazářila ohnivá koule a než se k nám první z žabáků stihl vůbec dostat, byli smeteni žárem a jejich křehké schránky navždy zataveny do okolního bahna.

Dospěli jsme k úpatí schodů, ale tam kde by se nám měl otevřít pohled na to co se nachází před námi, je jen hustá mlha a nejasné obrysy nějakého obřího prostoru. Natáhla jsem před sebe ruku a mé prsty se v ní téměř ztratily, jako kdybych je zabořila do husté krupicové kaše. Zalovila jsem v paměti a snažím se najít kouzlo, které by nám pomohlo. Pomalu odříkám předepsanou formuli a za okamžik již mlha zvolna ustupuje. Jak mlha mizí, odhaluje pohled na rozlehlou jeskyni. Kamenná podlaha se svažuje a mizí pod tmavou hladinou podzemního jezera. Uprostřed vody vyčnívá menší ostrůvek. Mezi námi a jezerem jsou desítky těch žabích potvor a všechny vypadají, že na něco čekají, hlavy otočené k ostrůvku. Náhle slyšíme hlasité šplouchnutí a z černé vody se na pevninu škrábe groteskní postava. Její průsvitná slizká kůže a vypoulené oči dávají tušit dalšího žabáka. Tenhle je ale o něco vyšší, na jeho kostnatém těle visí zplihlé roucho, lebku zdobí čepice z aligátoří tlamy a u pasu se mu houpe pověšená elfí hlava, která mrtvýma očima zírá do dálky. Je mi jasné, že ten poslední doplněk se nebude zamlouvat Mejkonovi. A opravdu, když jsem pohlédla jeho směrem, už si toho také všiml a tváře mu znachověly potlačovanou zlostí. Jeho odpovědí byla obrovská ohnivá koule, letící doprostřed největšího chumlu žabáků se šamanem uprostřed. Všude kolem se válejí ohořelé žabí zbytky (Mejkon kouzly opravdu nešetřil) a brzy jsme jeskyni vyčistili kompletně. Zběžně jsme to tu prohledali a jediná zajímavá věc, se nachází na pevnině uprostřed jezera. Jakýsi magický kruh a nad ním konstrukce, připomínající dvě spojená ramena neaktivního portálu. Vracet se stejnou cestou nemá cenu, tak se snažíme aktivovat portál. Všichni jsme hrozně zvědaví, kam asi vede. Po hodinách marných pokusů typu: „Abrakadabra“ a „Sezame otevři se“ někoho chytrého napadlo prohlédnout papíry, odnesené z kanceláře Rezmir. Našli jsme co jsme hledali. Po vyslovení magického slova „Dreizir“ začal portál zářit jako vánoční stromeček. Vstupuji za ostatními do kruhu a zavírám oči před světlem.

Když jsem je opět otevřela, zjistila jsem, že já ani mí společníci se již nenacházíme uvnitř temné, vlhké jeskyně, ale pod širým nebem, táhnoucím se všemi směry nad korunami zasněžených stromů…


-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář