Nový cíl

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 13

18. 2. 2021 · 150 · 0 · Marcela

Ve starých klášterech na freskách v různém stylu
byl často znázorněn boj s tmou a prví pád -
a jejich účinek, jež dával srdcím sílu,
měl zmírňující vliv na jejich přísný chlad.

Kněz skloněn nad oltářem, v epoše míru
z níž nemůžeme dnes už ani citovat
si vybral hřbitůvek a oddal se tam dílu
v němž oslavoval Smrt a přestal se jí bát.

- Má duše ty jsi hrob a já jsem špatným mnichem,
jenž věčně potácí se jeho strašným tichem;
nic neoživuje tmu, v niž jsem dosud žil.

Ó líný frátere, kdy proměním svou rukou
to strašné divadlo, jež bylo pro mne mukou,
a kdy z něj učiním svůj nejvlastnější cíl?

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 13: Nový cíl

Strunka nás přenesla teleportačním kouzlem do Soubaru, města poblíž osady, ve které byl naposledy spatřen Varram. Nakreslila na podlahu kruh se složitými symboly. Vkročili jsme do něj, obklopilo nás teplé zářící světlo a o okamžik později jsme se ocitli v chrámu Bohyně Lirry. Věřím, že nic se neděje úplnou náhodou a tak jsem se rozhodla, že využiji toho, že jsem se ocitla v této svatyni Bohyně Radosti. Pokusím se o duchovní spojení, abych mohla poprosit o odpověď, zda je možné zvrátit kletbu uvalenou na Elderana. Popřípadě kdo něco takového dokáže. Přítomní mniši, když spatřili, že se chystám k obřadu, se ke mně přidali s neskrývaným nadšením (na to, že slouží Bohyni Radosti to nevypadá, že by podobné povyražení zažívali nějak často a tváří se, jakoby právě nastal svátek plodnosti.) Zapálili jsme kadidla, zavírám oči a nechám se unášet vůní kadidla. Vidím sebe samu, jak tančím na rozkvetlé louce, na sobě mám pouze věnec z květin. V hlavě mi zazní veselý hlas: To na co se ptáš, dokáže pouze Bůh.“ Vize končí a i ostatní vypadají, že měli podobně příjemné snové vize jako já. Obřad skončil a mniši se pomalu rozcházejí s blaženými výrazy ve tvářích. Podezřívám je, že nejen já jsem byla ve své vizi, tak jak mne Bohyně stvořila.

Odtud se vydáváme do osady u Kančího Klu. Abychom se do ní dostali, přecházíme přes zjevně velmi starý most, zdobený oloupanými freskami, znázorňujícími obrazy jakýchsi pradávných, temných soubojů. Sotva jsme na něj vkročili, sevřely se kolem nás stíny, tváře mých společníků se zdají naplněné chmurami a přes páteř mi přeběhlo zlověstné mrazení, jakoby se mého zátylku dotkla chladná ruka smrti. Nepříjemné pocity pominuly, sotva jsme se dostali na druhou stranu, i když v nás všech zanechaly nějaké zlověstné tušení, že jsme vkročili do míst, kde asi není všechno úplně v pořádku. Za mostem se nachází osada přeplněná stany, a protože již nastává noc, je plná plápolajících ohníčků. Celé osadě vévodí velký stan ověšený spoustou pomrkávajících luceren, které zvou pocestné do přívětivého světla a známého ruchu místní hospody.

Mezitím se Strunka proplétá mezi stany a snaží se něco zajímavého zjistit. Zapřede rozhovor s jedním chlapíkem, a jak se ukáže, v osadě jsou převážně obchodníci se vším možným harampádím. Ten, kterého se ptala, obchoduje se džbány a Strunka si zjevně z taktických důvodů jeden kupuje (nikdy totiž nevíte, kdy se vám takový solidní, ručně dělaný džbán bude hodit).

My jsme se zatím vmísili do příjemné atmosféry hospody, kde ten pravý čas nastává právě v noci. Gnomka se k nám po chvíli připojila, jediní kdo zůstali venku, byl Argom se Sixfreedem. Oba noční lovci šli buď obhlédnout okolí, anebo což je pravděpodobnější, vyrazili na menší půlnoční svačinku.

Za výčepem stojí typický půlčík. Objednali jsme si pití a Elderan se z něj snaží vymámit informaci, zda tu byl v poslední době nějaký trpasličí cizinec, a pokud ano, kam odešel. Výčepní si nás zvědavě prohlíží, utírá si mastné ruce do ještě mastnější zástěry a vzrušením mu červenají tváře. Máme štěstí, narazili jsme na někoho, kdo tu zřejmě moc cizinců nepotkává a velmi rád se podělí o místní drby s někým novým. „Jeden takovej tu byl, přišel, vypadal hrozně důležitě, jakoby plnil nějaký tajný poslání. Posadil se, objednal si pití, nic neobyčejnýho. U výčepu mi seděl takovej divnej týpek, zahalenej v kápi. Ten trpaslík se po chvíli zvedl, přistoupil k němu a beze slova mu zarazil dýku mezi žebra.“ Nastala dramatická pauza, kdy si půlčík zjevně vychutnával zájem obecenstva.

„No a pak, mu stáhl kápi z obličeje a všichni jsme v úžasu zjistili, že to byl jeden z těch šupinatejch hajzlů z Hadích Vrchů. Ten trpaslík je náš hrdina, kdo ví, co by tu ten parchant provedl, kdyby se do toho ten cizinec nevložil.“ Výčepní se k Elderanovi důvěrně nahnul, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale v tom se zarazil. Jeho malá prasečí očka překvapením zamrkala a vyhrkl: „Když se tak na tebe koukám, nepatříš ty náhodou taky k nim?“ Bohužel pro nás, Elderanova pokožka má skutečně takový nezdravě zelený nádech a následkem kletby je tak nějak divně šupinatá, povrchem připomínající suchou hadí kůži. Již nám ani nezbyl čas mu tento politováníhodný omyl vysvětlit, když půlčík zrudl, nafoukl se jako rybí měch a křičí: „Stráže, zavolejte STRÁŽE!“ Když to zaslechli ostatní hosté, překvapivě rychle se vylidnil celý stan, až jsme u výčepu zůstali pouze my a barman. Elderan nehnul ani brvou, jakoby se ho ten nenadálý rozruch vlastně netýkal, chytil barmana pod krkem a zasyčel: „Řekni mi, kam odešššel ten trpassslík a nic ssse ti nessstane.“ Vyděšený půlčík zasípal: „Odešel do Hadích Vrchů“. Dle mého skromného názoru bude chudák malej asi potřebovat nové kalhoty, ale jelikož je to obchodnická osada, neměl by s jejím sháněním mít takový problém.

V tu chvíli jsme zaslechli řinčení zbraní, tak jsme se takticky vydali na ústup, snad ještě včas. Vyběhli jsme do studené noci a snažili se dostat mimo dosah luceren a všudypřítomných světel nočních ohňů. Zatímco jsme ustupovali, stalo se pro nás něco neočekávaného. I když už jsem toho prošla a zažila opravdu hodně, musím říci, že někteří mí společníci mne neustále dokáží něčím překvapit. Argom, který se dosud potuloval venku, vešel do hospody, znaleckým okem přehlédl situaci i vylidněný stan, dřepl si i se Sixfreedem přímo u výčepu a objednal dvě piva u vystrašeného půlčíka choulícího se za pultem. Za ním se do stanu nahrnulo klubko strážných paladinů. Jejich velitel, zjevně zmatený obrázkem prázdného stanu, na smrt vyděšeným výčepním a dvou cizinců klidně popíjejících u baru jakoby nic. „Co se tady u svatého Tyra děje?“ Pronesl směrem k půlčíkovi a marně se snaží zorientovat. Ten ukazuje směrem k východu a třesoucím se hlasem objasňuje situaci: „Byl tu jeden z těch hadích parchantů a když jsem ho prokoukl, tak utekl.“ Argom veliteli ještě pro upřesnění ochotně vysvětluje kudy utekl a s klidem přidává ještě přátelskou radu, aby si raději pospíšili.

Ono by mu to dokonce i všechno prošlo, jelikož jednotka paladinů se již skoro vydala pronásledovat uprchlíky, ale Bohyně Tymora se zrovna asi zadívala jiným směrem a přestala se dvojici věnovat. Kouzelné maskovací klobouky jsou super věc, když je někdo upír a potřebuje vypadat třeba jako tuctový obchodník. Do Sixfreeda v brnění byste taky neřekli, že je někdo jiný než ochranka takového obchodníka. Ale ani klobouk ani brnění, nedokážou potlačit temnou auru, která vychází z nemrtvé bytosti, jakou je právě upír. Na druhou stranu, museli byste ale být svatým paladinem, abyste něco takového dokázali vycítit. Bohužel pro ty dva, se jich v tu dobu ve výčepu nacházelo asi pět i s velitelem. Ten jakmile zjistil, že s těma dvěma není něco tak docela v pořádku, posílá jednoho strážného pro posily. Jelikož je parťák v úzkých, vracíme se mu na pomoc. Jakmile Argom spatří Elderana, ukáže prstem a přátelsky upozorňuje paladiny: „To hledáte jeho“.

Pak se oba na paladiny vrhají a masakrují jednoho po druhém. Argomovi se dokonce podařilo jednomu prokousnout hrdlo. Gnomka i já sledujeme boj z povzdálí. Nejsem schopná se ani hnout, jen přihlížím těmto jatkám a přeji si, aby se to nedělo ve skutečnosti, ale v nějakém hrozném snu, ze kterého se každou chvíli probudím. Rozpolcená touhou pomoci společníkům a bránit nebohé paladiny, kteří jen konají svou povinnost, stojím bezradně do chvíle, kdy se všech pět paladinů válí na podlaze v tratolišti krve.

Jelikož už tu nikdo kromě nás není (barman využil zmatku a rozumně se vytratil kamsi do noci), Argom s Elderanem se rozhodli, že si z hospody udělají samoobsluhu a sami si čepují pivo, tváře se, jakoby si po náročné nedělní procházce odskočili na jedno. To už ale přibíhá další skupinka asi deseti paladinů, připravených k boji. Nastává další nepředstavitelný masakr. Musím to nějak zastavit. Zesiluji si kouzlem hlas až do podoby menšího hromu a zařvu: „Ve jménu Bohyně, zastavte to šílenství a zbytečné krveprolití!“ Bohužel se nedostavuje kýžený efekt a jediné čeho jsem dosáhla, že si jeden z paladinů zřejmě myslí, že jsem na jejich straně. Usměje se a volá na mě: „Á spojenec, kněžko přidej se k nám v boji proti těmto bezbožným psům.“.

Strunka se zneviditelnila a pak jednomu z paladinů rozbila o hlavu džbán (já věděla, že pro něj najde skvělé využití). Pak se na paladiny snaží seslat strach. V duchu se modlím k Bohyni, ať se jí to povede a zbytek paladinů raději uteče. Bohužel je již pozdě a masakr je dokonán. Všude se válí kusy těl, torza s rozpáranými břichy, hlavy s podříznutými hrdly a nad tím vším se tyčí tři postavy pokryté od hlavy až k patě teplou lidskou krví. Vypadají, jako nějací zuřiví poslové Boha Malara, kochající se svojí kořistí. Tohle jsem nikdy nechtěla, tohle jsem neměla nikdy dopustit, ale zjišťuji, že jsem na to příliš slabá. Asi už je i pro mne příliš pozdě. Otáčím se k tomuto obrazu naprosté zkázy a znechuceně odcházím.

Utábořili jsme se asi hodinku cesty od osady, jen já a Strunka, kousek dál od svých společníků. Moje malá parťačka s masakrem nevinných také nesouhlasí, obě jsme na ně právem naštvané. Po tomto incidentu si pohrávám s myšlenkou, zda by nebylo lepší vstoupit do kláštera a zbytek života prožít v ústraní a prosit Bohyni o odpuštění za svoji neschopnost.

Později jsou mé sny jednou nepřetržitou noční můrou. V očích se míhají krvavě rudé záblesky, slyším výkřiky umírajících a raněných. Plíce mi obaluje mazlavý a kovově sladký pach smrti. Topím se v jezeře naplněném horkou krví a na břehu stojí mrtvý paladin, s prázdnými očními důlky naplněnými sraženou krví a bledým prstem na mne ukazuje v obviňujícím gestu. Probouzím se s němým výkřikem na rtech. Srdce mi drtí ledová ruka viny. K ránu se mé sny již trochu uklidnily, ale v mé hlavě nepřestává znít nový hlas, volající tónem měkce obaleným temnotou, který konejší a našeptává, ať si s ničím podobným již nedělám starosti. Důvěřuji jeho sladkým slovům….vše je totiž v naprostém pořádku…


-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář