Obři, obří stonožky a podobná havěť

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 9

10. 6. 2020 · 409 · 0 · Marcela

Daleko od všeho živého kde ptáci nelétají
kde ve větru zpívají vysoké tóny
pod závojem azurového nebe
tam je město z bílého kamene
nikdo nežije za bílými zdmi
nikdo nechodí na mrazem spálených ulicích
jen čarovná melodie volá
zůstat kde odpočinek věčný vládne
a jedině tiché světlo nočních hvězd
když měkce okouzlující světlo proudí dolů
zahalen v pohřebních šatech stín klouže
to je Smrt… paní města

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 9: Obři, obří stonožky a podobná havěť

Doklopýtali jsme do bezpečí jeskyně. Poslední co si pamatuji, že když jsem se dotkla tváře, moje ruka zůstala mokrá od slz (ani jsem si neuvědomila že pláču). Pak mé myšlenky zastřela sametová temnota a v bezvědomí jsem se sesunula na kamennou podlahu…

Něčí ruka mě budí z nevědomí. Otevřela jsem oči a zahleděla se do zelených očí drobné gnomky. Za ní opodál stojí další cizinec. Pomalu si vybavuji co se vlastně stalo. Navíc jsem zjistila, že po souboji s upírkou a v mém následném bezvědomí se celý hrad zřítil, tak se sem ti dva dostali. Také se právě vrací Argom, s tváří umazanou od krve (naštěstí ne mojí), a já se snažím unaveně vysvětlit nově příchozím, aby ho nezabíjeli. Nejen proto, že je posledním „přeživším“ z naší malé skupinky, ale hlavně ve mně vzplála malá jiskřička naděje, že v něm přece jen zbylo něco ze starého Argoma, když si jako zákusek nevybral kleričku v bezvědomí. Strunka, jak se představila gnomka a Elderan její člověčí společník, jak se zdá tu nejsou náhodou. Byli vysláni z Hlubiny nejvyšší radou, aby našli právě nás a pomohli v našem nelehkém úkolu. Asi netušili, že z naší dobrodružné party naleznou jen zbytky, jednu polomrtvou kleričku a bledého lupiče, který přestože chodí a mluví, jeho tělesné (ne)funkce říkají, že by právě tohle už dávno dělat neměl. Dala jsem se trochu dohromady, abych mohla stručně povyprávět, jak jsme se vlastně dostali do téhle studené chodby a Argom doplnil místa která jsem neznala, týkající se převážně Sandesil. Upřímně tu upírku nenávidím, jestli ji ještě někdy potkám, doufám, že to bude právě můj kolík, který probodne to její shnilé srdce.

Po vyhodnocení naší momentální situace jsme se shodli, že se pokusíme vyjednávat s Obry. Strunka navrhla dát se co nejdřív do pohybu, abychom nezmrzli v téhle ledové pasti (u mě to dozajista hrozilo, kdežto Argom vypadal, že se ho podobné prkotiny již netýkají). Vydali jsme se tedy na průzkum hradu v nové sestavě. Zjišťuji, že Elderan i Strunka jsou velmi příjemnými společníky. Stydím se když pomyslím, že jsem si oblíbila nováčky pouhých pár hodin po smrti svých přátel. V duchu se uklidňuji, že Bohyně to určitě takhle chtěla, ale moc to nepomáhá….stále se vtírá myšlenka, která Bohyně by si přála, aby se ze všech co znám staly kostky ledu a jediný kdo mi z nich zbyl byla chodící mrtvola?

Drápeme se skrz hrad. Teď když spadl, jsou všechna schodiště i místnosti nakloněné v dosti nepříjemném úhlu. S mojí obratností to představuje celkem oříšek (poznámka do deníku: nejraději bych něčím praštila Argoma, leze si tu po stropě jakoby se nechumelilo….asi bych to i realizovala, nemít spoustu práce s udržením rovnováhy na ledové krustě pod svýma nohama). Naši noví společníci podobné problémy nemají, Strunka je velice mrštná a hraničář je zatím nejobratnější člověk, kterého jsem potkala (S bodnutím v srdci jsem si vzpomněla na Mejkona…)

Každou chvíli se moje zadní část seznamuje s podlahou. Ach Bohyně, jak nenávidím zimu, led, začarované zamrzlé hrady a další podobné výmysly. Možná trochu zdržuji, ale zvykli si na to ti předtím, tihle noví si zvyknou taky.

Konečně jsme se vymotali na jakési vnější nádvoří, které stráží dva obři. Elderan se k nám otáčí: „Vyjednávání nechte na mně, znám totiž Obry jako své boty.“ Krátce jsem se zamyslela...tohle já říct bohužel nemohu, jelikož jsem v minulosti svoje boty spolu s jinými drobnostmi prohrála v trpasličím pokru…

Necháváme tedy mluvit hraničáře. Asi to byl dobrý nápad, sice mu nerozumím ani slovo, ale věřím mu. Stráž je překvapená zrovna tak jako já, a lámanou obecnou řečí odpovídají: „Pojďte s námi, promluvíte si s vůdcem Blekotusem. Stráž nás zavedla k protilehlé budově, která vypadá jako kasárna. Vcházíme do místnosti ohromných rozměrů, se stropem kdesi vysoko nad námi. Je vybavena dubovými lavicemi a stoly, každým dost velkým pro zhruba tucet Obrů. Jejich kamenné tváře se na nás otáčejí a dávají na srozuměnou, že proti nim jsme pouhé malé nic. Hrdě kráčíme středem a odoláváme jejich pohrdavým pohledům. Došli jsme nakonec uličky, kde stojí velké kamenné křeslo, sloužící zřejmě místo trůnu. Na něm sedí pro mne i Argoma náš starý známý Obr, který na nádvoří natrhl… plány ...upírce Sandesil. Elderan i Strunka ho nyní spatřili poprvé a pohled je to vskutku impozantní. Díky kouzlu jazyky, abychom se lépe domluvili, se ujímám slova a snažím se zažehnout sympatie z jeho strany: „Velký Blekotusi, chtěli bychom spojit naše síly, protože je zřejmé, že stojíme na stejné straně proti kultu. A i když se ti jistě zdá, že jsme malí, tak věz, že naše síla malá není, protože jsme již vybojovali spoustu bitev a naše činy za nás hovoří více než jakákoli slova...“ Do proslovu jsme vložila veškerý svůj šarm i diplomacii, které jsem byla schopna. Sice to nemělo očekávaný účinek, naštěstí se Blekotus začal tvářit o trochu přívětivěji a nahradil tím výraz, který si obvykle vyhrazujete něčemu, do čeho jste právě šlápli. „Dobře řečeno“ zahřměl Obr. „Abyste získali moji důvěru, splňte úkol, který vám zadám, a potom se možná budeme mít o čem bavit. Kousek odtud má hodovní síň můj bratr Brunwild. Chci abyste za ním zašli a přemluvili ho, aby mi sem přišel pomoct s hradem.“

Úkol zní jasně, nemá cenu se dohadovat. Doba je zlá, nikdo vám nic nedá zadarmo, vždycky je to něco za něco. Od Blekotuse jsem přijala prsten, jako signet kdo nás poslal...navlékla jsem ho místo opasku. Abychom se v krajině ledu a sněhu neztratili, vytáhli dva obři Strunku na jednu z věží a ukázali jí okolí hradu až k horám, které splývají s obzorem. Když ji zase spustili dolů, navrhl Elderan, že nejlepší bude si na nové dobrodružství pořádně odpočinout. Dychtivě souhlasíme, protože dnešní den byl opravdu dlouhý, stalo se moc věcí a než umrznu v bílé prázdnotě daleko od domova, ráda bych se předtím alespoň vyspala.

Po vydatném spánku jsme ještě poprosili o nějaké teplejší oblečení a vyfasovali pár kožešin navíc (kromě Argoma, který vypadá, že by mohl vyrazit pouze v podvlíkačkách a vůbec by mu to nevadilo…)

Čím více se vzdalujeme od hradu, tím více nás obklopuje mrazivá bílá nicota. Pod nohama křupe čerstvý sníh a od úst stoupají k nebi obláčky páry. Nad hlavou visí studené slunce, zastřené mlžným oparem a od něj se na všechny strany táhne bledá modř zimní oblohy. Zatím nesněží, ale jak postupujeme, víří kolem nás třpytivý sněžný prach. Chvílemi mám strach o gnomku, jejíž maličká postava hrozí, že každou chvíli zmizí pod hlubokými závějemi. Ta naštěstí problémy nemá a neomylně nás vede kupředu.

Mohlo být tak okolo poledne, když jsme v dálce spatřili cíl naší cesty. Jakmile se naše skupina přiblížila, vyběhli nám naproti dva Obři s několika orky. Než stačíme objasnit, že naše úmysly jsou čistší než lilie, napadají nás. Do toho křičí Elderan: „ Já Obry znám, musíme bojovat a dokázat tak, že za něco stojíme!“ (napadla mne vtíravá myšlenka, komu to asi budeme dokazovat, když je všechny pobijeme…)

Hraničář vytasil dva krátké meče, Argom vytasil zuby a drápy a já se Strunkou jsme je zezadu podporovaly kouzly. Jako první jsme podle jeho rady vyřídili orky a Elderan předstupuje, aby zahájil vyjednávání se zbylými Obry. Než stihne cokoli říct, rozbíhá se Argom, skáče na jednoho z nich a své dlouhé tesáky mu zaboří do masitého krku. My ostatní na to jen nevěřícně zíráme a je nám jasné, že pokud takhle skončí i poslední Obr, nebude s kým vyjednávat. Proto než náš upír stihne vymyslet něco podobného, Elderan se rozhovoří a snaží se přitom tvářit, že je vše v naprostém pořádku. „Snad jsme ti již dostatečně dokázali svoji sílu. Teď nás zavedeš za Brunwildem, protože s ním máme nějaké jednání.“ Obr se tváří nerozhodně a pomrkává směrem k Argomovi, který má ještě celou pusu od krve jeho parťáka. V duchu jsem si velice živě představila, jak se mu v mozku zuřivě otáčí těch pár koleček, jelikož to vypadá, že víc inteligence má i prostá rybniční škeble. Po chvíli přemýšlení se poškrábe na hlavě (zrak stále nespouští z Argoma) a usoudí, že on asi opravdu není ten pravý kdo by se s námi měl bavit. „Dobře, já dovedu k našemu vůdci.“ Sdělil lámanou obecnou řečí a vypadá, že si tím právě sáhl na dno svých inteligenčních sil.

Jsme odvedeni do obrovského domu. Předstoupili jsme před Brunwilda a Elderan se Strunkou stručně objasňují, kdo nás poslal a proč. Já na důkaz odhrnuji kožešinu a ukazuji zlatý prsten místo opasku, neboť je to podle Elderana to jediné, co má pro ně váhu. Po cestě nám navíc svěřil, že Obři nemají lidi příliš v lásce a považují nás za ufňukaná budižkničemu, navíc díky naší výšce za totálně neschopné. Možná také proto nás zatím nebere nikdo příliš vážně. Brunwild nám věnoval zamračený pohled (který nám říká, že nebýt signetu od jeho bratra, udělalo by mu obrovské potěšení vytapetovat si dům našimi vnitřnostmi). „Pokud dokážete, že jste toho hodni, půjdu s vámi. Máte čtyři možnosti jak mi dokázat, že nejste jen malé upištěné krysy, ale to, co o sobě tvrdíte že jste.“ Slovo válečníci nevyslovil, jen se uchechtl, aby nám dal jasně na srozuměnou, co si o nás myslí.

① „Tak za prvé, půjdete do hnízda Remorazů, a přinesete jedno jejich vejce.“ (Později jsme se informovali a Remoraz je vlastně taková roztomilá stonožka, na kterých Obři občas jezdí, takže dospělý jedinec je...no řekněme setsakramentsky veliký…)

② „Za druhé“ ukazuje na obřího bojovníka, stojícího opodál „jeden z vás vyzve na souboj našeho šampiona… samozřejmě beze zbraně.“ (To hovado má sice mozek o velikosti sušené švestky, ale postavou několikanásobně převyšuje nás všechny a tělesnou váhu má o hmotnosti několika menších velryb… takže tuto nabídku prozatím asi vynecháme…)

③ Tahle možnost mne osobně zaujala nejvíce: „Napijete se z Obří číše Bohů a vydáte se meditovat.“ (abych to přeložila pro nechápavé: ožerete se jak prasata Obří medovinou a polonazí se vydáte na ledové pláně zmrznout v louži vlastních zvratků, ale s úsměvem na tváři…)

④ „Poslední možnost je...protože mně už začínáte docela pěkně srát, že vás na místě rozmáznu o podlahu svým velkým kladivem.“

Chvíli se hádáme, neboť každý chce něco jiného a poslední možnost je také velmi lákavá, nakonec se ale shodneme, že přineseme Remorazí vejce. Škoda, já jsem se přikláněla k tomu, ochutnat medovinu a užít si trochu legrace v mínus třiceti stupních ve sněhu. Třeba někdy příště.

Opět se ocitáme na nepřívětivé ledové planině a míříme udaným směrem k jeskyni Remorazů. Tentokrát už počasí není tak přívětivé. Pod oblečení fičí ledový vichr a kolem nás víří sněhové vločky, tvořící neproniknutelnou bílou stěnu. Po čtyřech hodinách se bouře naštěstí uklidnila a dokonce se malinko vyjasnilo, jen obloha získala odpornou šedivou barvu. Ráz krajiny začíná pomalu stoupat. Strunka najednou zastavila, protože svýma bystrýma očima zahlédla něco, čeho jsme si my ostatní nevšimli: „Něco se k nám blíží.“ A opravdu, ve směru kterým ukazuje, se cosi pohybuje. Splývá to ale se sněhem tak dokonale, že nejsme schopni rozeznat o co jde, dokud nejsou jen pár metrů od nás… dva sněžní vlci. Jsou to velká zvířata s huňatou bílou srstí, která je navíc výborným maskováním. Jsou hladoví a vrhají se na nás s vyceněnými zuby. Náš lupič také vycenil zuby a drápy jednomu z nich rozpáral břicho, Elderan s mečem provedl to samé druhému. Bělost sněhu narušily karmínové cákance, obklopující tělesné pozůstatky dvou divokých zvířat.

Začíná se stmívat, když konečně dorážíme ke kopci, kde by mělo být hnízdo. Před námi je jakási nora, uzavřená sněžnou zátkou. Je nám jasné, že se musíme prokopat skrz a tak se pouštíme do práce. Makáme zhruba tři hodiny, když ledová krusta povolila a my se téměř propadli do volného prostoru. Ve skutečnosti je oním prostorem tunel, se stěnami tvořenými vrstvou upěchovaného sněhu. I přes to, že kolem nás jsou jen mrazivé stěny, cítíme v tunelu nepřirozené teplo, které narůstá, čím hlouběji se noříme do jeho nitra. Ledové krystalky odráží světlo naší jediné pochodně, kterou jsem se odvážila zapálit. Po pár minutách se tunel otevírá do menší jeskyně. Zem je pokryta vrstvou kostí a uprostřed na hroznu vajec, leží stonožka, která vypadá že spí. Elderan se připlížil těsně k ní a sekl do její měkké kůže mečem. Z rány vytryskla sprška kyseliny a za odměnu ho pokropila. Naštěstí jeho zbroj zachytila většinu nebezpečné tekutiny, takže nenapáchala velké škody. To se nám ti dobromyslní obří chlapíci nějak zapomněli zmínit. Možná si přáli, abychom na to přišli sami, nějakým podobným, velmi bolestivým způsobem. Alespoň jsme se poučili. Strunka stonožku na chvíli znehybnila nějakým kouzlem, Elderan si poodstoupil a prošpikoval ji kuší a já ji trochu osmahla svatými blesky. Teprve když její mrtvé tělo kleslo k zemi, odvážili jsme se sebrat jedno z vajec. Je to pořádný macek, vážící alespoň dvacet kilo. Musíme ho nějak udržet v teple na zpáteční cestě, neboť jak nás upozornil Brunwild, pokud přineseme vejce ve stavu mraženého nanuku, nebude považovat podmínky za splněné. Trochu jsme si odpočali (ale opravdu jen trochu, je mi jasné, že stejně jako my byste nepovažovali delší odpočinek v doupěti...ve kterém jste ukradli vejce a zabili jeho matku...za jeden ze svých geniálních nápadů). Vánice venku nás málem porazila, sotva jsme vykročili z jeskyně. Koutkem oka jsem v tom chaosu spatřila cosi velkého a modrého, jak se řítí směrem k nám. Z onoho modrého tornáda se vyklubal další Remoraz, samec který byl zřejmě na lovu a právě se rozhodl vrátit. Rozzuřený k nepříčetnosti asi pochopil co jsme tu dělali, neboť Elderanovo brnění stále neslo známky páchnoucí kyseliny jeh družky a navíc nesl v kožkách zabalené, obří vejce. Proto to byl právě on, kdo schytal první útok… stonožka ohnula článkovatý krk a hryzla ho do zad. Sakra, to asi muselo bolet! Poučeni z předchozího úspěchu jsme udolali i jeho, útočíce hlavně z dálky. I vejce se nám podařilo udržet vcelku.

Sešli jsme z kopců a okolní den se začíná pomalu vyjasňovat. I bouři jsme nechali daleko za námi.

Ušli jsme asi šest hodin bez zastávky, když jme zahlédli přibližující se oblak sněhu. Zastavil kousek od nás a teprve když se trochu usadil, odhalil velké saně tažené sněžnými vlky. Za opratěmi seděl párek trpaslíků, se svými typickými obličeji ve tvaru brambory a rudými nosy, trčícími ze zarostlých tváří. Ten vpravo znalecky pokýval hlavou: „Copak to tady máme?“ Protože jsme slušně vychovaní představili jsme se, a na zvědavé otázky odpověděli, že jsme na důležité výpravě. Na oplátku nás zajímalo, co dělají na ledových pláních oni. Ten menší, zarostlejší (pokud to u trpaslíka vůbec jde), odvětil: „Vracíme se zpátky do svých síní“ a neurčitě máchl rukou k jakési skále za námi). „Vozíme jídlo a obchodujeme s vesnicí kousek odtud v malém údolí“ opět naznačil rukou jakýsi pochybný směr. Druhý do něj vrazil loktem: „Co se tady vybavuješ, musíme jet. Nehodlám se tady s nima zdržovat.“ Hodil zamračený pohled na naši skupinku, až se mu obočí spojilo do tlusté čáry, práskl otěžemi a vyráží pryč. Tihle dva potvrdili můj názor, že většina trpaslíků jsou „přívětivá“ rasa, která by svoji srdečnost mohla rozdávat po lopatách. Ještě jsem si neodpustila zabručení, že kdyby se v těch svých kamenných síních zahrabali dost hluboko a v životě už nevylezli, udělali by svět mnohem příjemnějším místem.

Konečně jsme se dostali zpátky k Brunwildovi i s vejcem. Elderan ho slavnostně předává a všem se nám dmou tváře pýchou, že jsme ho dokázali přinést v pořádku. Obr ho opatrně obrací v masitých dlaních a nedůvěřivě si ho prohlíží, jakoby tomu nemohl uvěřit. Zavolal si na poradu jednu z Obryň (pouze podle jména jsme poznali, že se jedná o příslušnici něžného pohlaví, neboť vypadá skoro stejně jako Brunwild) a společně zkoumají drahocenný předmět. Obryně po chvíli pronesla zvučným basem: „Je v pořádku, zárodek je stále živý.“ No my jsme určitě nepochybovali...kdyby ano, už bychom se sem nevraceli. Brunwild předal vejce Obryni. Obrací se na nás s výrazem, jakoby byl svědkem zázraku a pronesl do ztichlé síně: „Stalo se něco, co se stává jen jednou za celé věky...duše Obrů se znovuzrodily v tělesných schránkách těchto malých lidiček. Uspořádáme posvátný obřad jaký se sluší a přijmeme je právoplatně mezi sebe.“

Máme počkat do večera, zatímco v síni vrcholí přípravy na svatý ceremoniál. Odněkud přivalili sud naplněný až po okraj obří medovinou a z obřadu se nakonec vyklubal prvotřídní mejdan. Stoly se prohýbají pod spoustou jídla, převážně masitého (já osobně se mu raději vyhýbám, neboť některé porce příliš připomínají maso trpasličí, možná i lidské…). Možná mám občas příliš bujnou představivost, ale za původ těchto jídel bych ruku do ohně nestrčila (pokud by nebyla cizí).

Brunwild zaujal místo v čele u velkého sudu a požádal nás, abychom po jednom přistoupili. Šla jsem první. Obr hrdě pozdvihl slonovinou vykládaný roh a pak ho i s chlupatou paží ponořil do zlaté tekutiny. Podal mi ho se slovy: „Ode dneška nechť jsi přijata mezi Obry pod novým jménem.“ Opatrně jsem se napila. Síla medoviny mě téměř porazila a myslím že mi propálila i nějaké vnitřnosti. Co začala medovina málem dokonal Brunwild, když mi vrazil přátelskou herdu do zad a se širokánským úsměvem sdělil všem přítomným: „ Seznamte se s Drildou.“ S přihlouplým úsměvem jsem se odšourala stranou, úporně potlačujíce nenadálou touhu padnout na všechny čtyři a se psím štěkotem se odplazit někam do kouta. Tím jsem uvolnila místo dalšímu. Jediné, co si z toho večera ještě pamatuji, že obdobným způsobem byla Strunka překřtěna na Marvildu, Argom na Kalpuse a Elderan na Arjuse. Vše ostatní zmizelo v mlžném oparu, kdy jsem si nebyla jistá, zda jsem pouze usnula nebo upadla do bezvědomí…

Ráno jsem se probudila (úspěch č. 1), v suchém oblečení (úspěch č. 2) – neboť někteří to štěstí neměli a probudili se v louži vlastních zvratků. Jen mě příšerně třeští hlava a mám špinavá kolena, jako bych běhala po čtyřech po podlaze?…

Přichází Brunwild a s úsměvem se ptá: „Tak co bando, kdy teda vyrazíme?“ „Dej nám ještě chvilku“ vzmohl se Argom, který z nás vypadal nejlépe (možná na nemrtvé alkohol tolik nepůsobí). Když jsme se dali trochu dopořádku, seřadili jsme se venku a čekali. Obři přitáhli saně o velikosti menší válečné lodě, tažené párkem Remorazů. Jsou dřevěné, s některými částmi pokrytými něčím co připomíná křišťál, což je ve skutečnosti silnější vrstva průzračného magického ledu. V postrojích se vzpínají ohromné modré stonožky. Vskutku efektní podívaná. Brunwild se usadil vepředu a na jeho pokyn se škrábeme k němu. Jedou s námi další dva Obři. Saně vyrážejí kupředu. S takovou rychlostí se to zdá jako pouhý okamžik, než se ocitneme tam, odkud jsme vyšli. U brány stojí na stráži dvě sochy chrličů. Jakmile jsme zastavili, začínají se chvět, studený kámen ožívá a otáčejí se na nás. Brunwild jakoby čekal právě na to, seskočil ze saní a vzduchem se jako hrom rozlehl jeho mocný hlas: „Ať žije Blekotus.“ Sochy jako na povel ustrnuly a vracejí se zpátky do původní polohy. Velký Obr na nic nečeká a buší na bránu: „Tak kde sakra vězíš Blekotusi...cirhózu na tebe...nebudu tady čekat celej den.“ Brána se otevřela, vychází pán hradu. Chvíli na sebe oba jen tak civí, jakby nemohli uvěřit svým očím. Když ticho začíná být nesnesitelné, prolomí ho právě Blekotus: „Rád tě vidím ty stará zdechlino“ a vráží bratrovi herdu do břicha. „Já tebe taky ty jedna prohnilá díro“ a na oplátku ho poplácá po zádech takovou silou, až se zaboří po kolena do sněhu. Po výměně dalších podobných přátelských gest a oslovení, se odebírají dovnitř hradu a my s nimi. Na oslavu tohoto setkání se večer koná další obří mejdan. Nebudu vás zatěžovat detaily, neboť je hodně podobný tomu včerejšímu...


-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář