Rozloučení s domovem

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 1

26. 7. 2017 · 1170 · 0 · Marcela

Modř, vnitřní oblohy v své nepřípustnosti
se otvírají těm, kdož sní a kdož se mučí,
těm kteří porážkou a propastmi se učí.
Tak, drahá Bohyně a světlá bytosti,
tvá jasná vzpomínka, z níž světlo vychází,
mně víří před zrakem, mne stále provází.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 1: Rozloučení s domovem

Na vlhkou zem tiše dopadá podzimní listí. Ranní rosa pokryla vše kolem, stejně tak se kapka rosy zatřpytila na mých řasách. Opustila jsem domov, opustila jsem vše co znám...ale nelituji. Vlastně již nic nemám, jen naději, že mě možná někde čeká lepší budoucnost. Ale teď mi nezbývá než vložit osud a kroky do rukou své Bohyně. Na své cestě za neznámým cílem jsem potkala dalšího pocestného. Bohužel se po chvíli ukázalo, že se jedná o málomluvného půlorka, nepříliš zábavného společníka, se kterým cesta ubíhá stejně pomalu jako předtím.

Jak se společně blížíme k první vesničce, naše neblahé tušení, že něco není tak docela v pořádku, sílí každým okamžikem. Jak se přibližujeme, naplňuje naše plíce zápach spáleniny a k nebi z mnoha míst stoupá k obloze těžký šedý kouř. Dorazili jsme k vesnici, o které jsme se později dozvěděli, že se jmenuje Zelení. Jakýmsi zázrakem jsme se probojovali až k tvrzi, dominantě celého místa, stojící zhruba uprostřed na menším kopci. Ta jediná vypadala, že zatím odolává náporu vetřelců, potulujících se všude kolem.

Zde jsme se seznámili se starostou s velmi zvláštním jménem - Nocikopec a s dalšími dobrodruhy, kteří v mých očích po vyslechnutí jejich příběhu zapůsobili jako hrdinové. Byli jimi:

Kern - lidský bojovník, zjevně znalý mnoha bitev. Obličej s tvrdými rysy, ve kterých se značí zkušenosti, dokazující, že toho prožil již opravdu hodně. Rovněž celé svalnaté tělo poseté tu a tam jizvami, podává svědectví o mnoha prožitých bitvách. Jako pěst na oko působí jeho černý, krátce střižený plnovous, jelikož má bledou, skoro až bílou pleť a jeho lebka je úplně holá a leskne se, jako by byla natřená olejem.

Argom Dex - lidský zlodějíček a assasin. Hubený, šlachovitý, se snědou pokožkou, jako by strávil příliš mnoho času pod rozpáleným sluncem. Černé vlasy má stažené do culíku, oblečený v koženou zbroj se spoustou pásků, přezek a tajných kapes. Přes záda má přehozený plášť s kapucí. Vypadá jako někdo, koho byste rozhodně nechtěli potkat někde sami v noci a mít přitom u sebe plný měšec.

Mejkon - příslušník vznešené rasy elfů, hrdý, vysoký, hluboko ponořený ve svém magickém světě. Jeho obličej s ženskými rysy lemují světlé, skoro až bílé vlasy. Oděn v překrásném zeleném rouchu. Musela jsem se několikrát zeptat na pohlaví, jelikož se u něj opravdu nedá na první pohled odhadnout. Občas když se na něj podívám, tak i přesto, že mě tvrdošíjně utvrzoval o tom že je muž, jsem stále na pochybách a jen Bohyně ví kde je pravda.

Kulda - lidský černokněžník. Podle jeho tvrzení se pravděpodobně upsal jakémusi démonovi, který mu propůjčuje moc. Jelikož viděl že se to nám všem tak úplně nelíbí, ujistil nás že moc hodlá používat pouze v zájmu dobra. No uvidíme, dáme si na něj pozor. V jeho zamračené tváři se zračí jakýsi vnitřní boj, pravděpodobně s temnou mocí spící uvnitř jeho těla.

Se zatajeným dechem jsme naslouchali jejich vyprávění, odehrávající se za pouhý jediný předchozí den. Každý sem dorazil ze svých vlastních důvodů, ale rychle se spojili k obraně vesnice a nevinných obyvatel. Když dorazili, všude kolem hořely seníky zapálené modrým drakem, létajícím nad Zelením a chrlícím oheň na tvrz, která jako jediné opevněné místo zatím zůstávala nedobyta. Naši hrdinové osvobodili skupinky obyvatel zajatých kultisty ( lidmi bez morálky, bez soucitu, přívrženci kultu s temnými cíli na ovládnutí světa, ze kterých se později vyklubali naši úhlavní nepřátelé). Za jedinou noc dokázali z chrámu Bohyně Šantí osvobodit zajaté obyvatele a bezpečně je dopravit do tvrze. Pobili verbež schovávající se v tunelu a pokoušející se jím proniknout do nitra tvrze, čímž vyčistili momentálně jedinou případnou únikovou cestu. Zachránili bratra jedné vesničanky a zabránili podpálení mlýna. Zajali a vyslechli jednoho kultistu, od kterého se dozvěděli, že za celým přepadením vesnice stojí tajemná postava s ještě tajemnějším jménem Frulam Mondhrat.

Nejfantastičtějším kouskem ovšem byl skok Argoma Dexe na modrého draka útočícího na tvrz. Každý jiný by takto zřejmě spáchal sebevraždu, ale jemu se překvapivě povedlo na draka strefit skokem z jediné věže tvrze, prorazit mu dýkou tvrdé šupiny mezi blanitými křídly a nakonec ještě spadnout tak, že se na místě nezabil (jen se velmi vážně zranil a zlámal si polovinu kostí v těle), ale po nějakém tom léčení byl zase schopen pokračovat dál...prostě dítě štěstěny.

Když jsem tohle všechno slyšela, v tu chvíli mi bylo jasné, že bych se chtěla stát hrdinkou. Idolem chudých, většinou prostoduchých lidí a navíc si k jejich obdivu vydělat i nějaký ten zlaťák. Proto jsem se přidala do společnosti Mejkona, Kerna, Argoma, Kuldy a půlorka který přišel se mnou, ale u kterého si nemohu u všech bohů vzpomenout na jméno. Společně jsme si promluvili se starostou a kastelánem Eskoberem Rudým, abychom se dozvěděli s čím je ještě potřeba pomoci. Jelikož je kromě této jediné pevnosti stále ještě celá vesnice zamořená kultisty, bylo nám sděleno, že je naší hlavní prioritou zabezpečit hlavní bránu tvrze, která nedávným napadením hodně utrpěla a další útoky hrozí právě skrze toto slabé místo.

Díky mé schopnosti Scelení, jsem se s velkým nadšením, že mohu pomoci, dala do zacelování brány. Ostatní mě mezitím kryli před případným útokem zvenčí, kdežto Mejkon zůstal vzadu a hrdinně hlídal vnitřek. Sotva jsem se dala do práce, museli jsme opravdu čelit přepadení pár kultisty, koboldy a několika malými ještěrkovitými dráčky, které kultisté chovají jako bojové mazlíčky. Já se musela věnovat opravě, ale ostatní si s vetřelci hravě poradili a okolí brzy pokryly mrtvoly nepřátel.

Mezitím se setmělo, na okolí se snesla téměř neproniknutelná tma a někde v dálce před námi se začala pohybovat směrem k nám mihotavá světla pochodní. Zabarikádovali jsme se za opraveným vchodem a z hradeb pozorovali, jak se k nám přibližují asi dva tucty kultistů, zahalených ve svých typických kápích a nesoucí pochodně. S hrůzou jsme si uvědomili, že mezi sebou vedou vesničany jako zajatce. Před branou utvořili půlkruh a do prostoru před nimi, osvětleném narudlým svitem pochodní, předstoupil ten nejpodivnější tvor, jakého jsem doposud viděla. Byl asi dva metry vysoký, tělo měl urostlého dospělého muže, ale krk přecházel do ještěří hlavy, pokryté modrými šupinami, třpytícími se ve světle pochodní. Klenutou lebku pokrývaly rohovité výstupky, plynule přecházející v páteř a uprostřed lebky svítily jasné plazí oči. Oblečen byl v podivně vrstveném destičkovém brnění, s holými pažemi ve kterých třímal obrovské vražedné kopí. Jeho mocný hlas zahřměl do noci: " Mé jméno je Landerosa, přezdívaný Azurový hněv a vyzývám na souboj muže proti muži jednoho vašeho šampiona. Pokud nepřistoupíte na mé podmínky, popravím před vašimi zraky všechny rukojmí. Souboj skončí pouze smrtí jednoho z nás, ale i když váš šampion nevyhraje, rukojmí propustím. Pokud však do souboje zasáhne kdokoli jiný, jsou zajatci na místě mrtví. Dávám vám pět minut na rozmyšlenou. "

Dali jsme hlavy dohromady. Přednesla jsem svůj názor, že je mi sice líto zajatých lidí, ale bojovat s někým takovým jako je Landerosa je holá sebevražda a já takhle mladá zatím umřít nehodlám. Ve tvářích ostatních se zračily podobné pocity, zatímco čas neúprosně ubíhal. Limit skoro vypršel, když se přihlásil půlork, se kterým jsem putovala od začátku a na kterého jsem už skoro zapomněla.

Souboj byl rychlý, i když půlork bojoval statečně, ležel za chvíli na zemi, poražený, umírající a jeho krev se pomalu vsakovala do hlíny. Zjevně uspokojený Azurový hněv nařídil kultistům propustit rukojmí a odešli do noci. Vyslechli jsme díky od propuštěných vesničanů a padlého jsme pohřbili se všemi poctami.

-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář