Prolog

Konec světa S01E00

22. 10. 2017 · 792 · 3 · Resli

„Jsme poslední svého druhu.“

To říkávali Starší. To se šeptalo u večerních ohňů nad miskami s přiděleným jídlem. To znělo v mysli při pohledu na poušť, která nás obklopovala.

„Jsme poslední svého druhu.“

Vyvolený nás jako jediné dokázal zachránit z umírajícího světa. Před čtyřmi generacemi prošel se zbytkem přeživších z umírajícího světa skrz Jezero, aby zachránil aspoň malou část kdysi údajně velkého národa. Teď jsme tu, živořící tisícovka duší bez jasného cíle. Ale možná je život cíl sám o sobě. Každopádně to tak vypadá, když jednou ročně, po dovršení třiadvacátého roku života, nastoupí několik lidí k břehu Jezera a vydají se po stopách Vyvoleného, tedy vlastně proti jeho stopám. Ve snaze najít možnost, aby jejich lid nezemřel. Nebo najít jiné přeživší po katastrofě. Jednoduše najít naději.

A teď tu stojím s nimi. Konec konců, proč ne. Život na okraji společnosti, obklopen pouze věčnou prací, pitím levných pálenek a nočních soubojů v aréně při ilegálních zápasech? Tohle není žádný život. A o ten předešlý jsem přišel… Včera mi na rozloučenou Behdyr dovolil pít v jeho nálevně půl večera zdarma a navíc mi dal léčivý prášek na rány. Možná to byl jediný živý člověk, který mě znal víc než jen jako jednoho z mnoha kopáčů, nebo „Krvavou devítku“ dole v aréně. Asi opravdu jediný…

Slunce praží. Společně s dalšími sedmi stojím u břehu. Za námi jsou v půlkruhu zapíchané tyče s miskami, z nichž doutná různobarevný kouř. Kolem nich prochází Starší Orb a pronáší svůj každoroční proslov. O tom, ať na nás předkové shlíží laskavě, ať jdeme cestou Vyvoleného, že jsme nadějí všech ostatních. Hrstka mladých mužů, kteří se za chvíli pokusí o nemožné. K smíchu.

Vedle mě stojí Nil Z vody. Údajně se jednoho dne objevil jako dítě na vodní hladině Jezera. Orb ho prakticky vychoval. Oukej, toho se budu držet. Když už by někdo mohl mít šanci, bude to on. Ačkoliv mi je stěží po břicho, Orb by se s ním nepiplal tak dlouho jen proto, aby ho pak nechal utopit se. Aspoň doufám. Nil Z vody, malý černý mrštný chlapík, odchovanec Orba, věhlasný po celé kolonii. A já, Logen Krvavá devítka, lamač kamene a bojovník v aréně. No, uvidíme.

Starší skončí svoji řeč a začne se zaklínadlem. Pomalu se začínáme sunout k vodě. Nenápadně se držím vedle Nila, ale když vypadáte jako já, nejde věci dělat moc nenápadně. Moje choppa na nenápadnosti taky moc nepřidá. Ok, takhle to nepůjde.

„Nile, zdravím tě,“ říkám a snažím se u toho vypadat mile. Nevím, jak mi to jde.

„Á, Logen, že ano?“ zazubí se prcek. „Došel jsem k závěru, že bychom si mohli být v následujícím putování v mnohém nápomocni, co říkáš?“

Jen přikývnu. Myslí mu to rychle, a takhle zaobaleně bych větu „držme spolu a možná chcípnem o něco dýl“ neřekl.

Voda je příjemná, když mi sahá do rozkroku, Nil jí má skoro ke krku. Přesto se pořád zubí, skrček jeden veselá. Podávám mu lano. „Na, tohle si k sobě přivaž. Kdyby něco, můžem se táhnout.“ Přikývne.

Začínáme klesat. A Orbovo kouzlo funguje. Je to sice nepříjemné, ale opravdu zatím nepotřebujeme dýchat. Držím se u dna, váha choppy mi s tím celkem pěkně pomáhá. Nil je několik sáhů za mnou, na laně. Voda je průzračná, dno se začíná čím dál více svažovat, nakonec ústí do jakési přírodní šachty, z níž jde lehký protiproud. Podívám se na Nila a ten kývne. Pár rychlých temp, a jsme v ní.

Protiproud trochu zesiluje, ale nic hrozného. Bez možnosti dýchat pod vodou, by to bylo mnohem náročnější. Začíná být šero, nicméně pokračujeme dál. Po několika dalších desítkách metrů se průrva rozdvojuje, z jedné chodby prosvítá jemné světlo. Plaveme to obhlídnout, jedná se o nějaké fosforeskující houby. Několik jich sebereme, v příštích hodinách se budou hodit. Malý oddech a zas hurá do vody.

Pomalu přituhuje. Pokud jste celý život zvyklí lámat kámen, něco vydržíte. Ale při plavání používáte úplně jiné svaly. A ty začnou po nějakém čase trochu bolet, a bolí čím dál víc. Za nějaký čas už to byla bolest dost slušná. A protiproud je čím dál silnější. Člověk si musí dávat pozor, aby to s ním občas nefláklo o stěnu. Když už jsem začat trochu umdlévat, opět se před námi otevřely dvě cesty. Vydali jsme se tou méně příkrou v domnění, že najdeme nějakou vzduchovou bublinu, u které bysme si zase odpočali.

Vynořili jsme v jeskyni. Na nedalekém břehu cosi leželo. Naše houby osvětlují tělo jednoho z mladíků, který byl s námi ráno na břehu. Pohlédnu mu do zakrvácené tváře. Erden se myslím jmenoval. Musel se praštit hlavou o skálu, když byl protiproud moc silný. Nil mu sáhne na krk a po chvíli zavrtí hlavou. Škoda ho. Každopádně jeho věci mu už k ničemu nebudou a nám se bude jídlo navíc hodit. Kdo ví, co nás čeká dál.

O kus dál v jeskyni je vidět další silueta. Tentokrát někoho, kdo tu zemřel už před nějakou dobou. Zbyly pouze kosti. A o pár metrů další. Inu, není divu, že každoroční cesta Jezerem zatím neměla výsledky… Postupujeme dál, po několika sázích nalézáme tlející tělo. Sakra, že jich tu je… Na druhou stranu, pokud se Cesta koná každý rok, není se vlastně čemu divit.

O něco dál nalézáme mohylu z kamenů, na jejímž vrcholu je položena zrezlá zbroj. U všech předků… Tolik železa skoro není v celém našem společenství. Snad jen Nositel meče viděl tolik vzácného kovu pohromadě… Nil pomalu přečte nápis na mohyle. „Zde leží první Vyvolený, zakladatel Orya. Uctěte jeho památku symtím vašich hříchů ve studánce věčné moudrosti.“

Skutečně, kousek za mohylou je studánka s podivně světélkující kapalinou. Na tyhle věci já moc nejsem, víte co myslim. Mystika a tak… Může se to hodit, ale jak se říká, magie má svoji cenu… S Nilem si naplníme každý jeden měch tou podivnou vodou s tím, že její účinky prozkoumáme později. Naposledy se ohlédneme k místu posledního odpočinku našeho Vyvoleného, a pak se opět noříme do vody Jezera.

Plaveme dál. Ač trochu odpočatí, po nějaké době to začne být skutečně namáhavé. Každé tempo stojí sílu shodnou k odkulení kamenného bloku. Nil už pouze vlaje na provaze, vyčerpán. Nedivím se mu. Naopak, že to dokázal až sem, ukazuje na to, že to není jen tak nějaký prcek. Protiproud sílí každým tempem. Mám pocit, že pluju prakticky na místě. Srdce buší jako zběsilé. Dostavují se závratě, mozek nemá dost kyslíku. Já – to – kurva – dám! Jsem sakra Logen, a přežil jsem horší věci, než je jen nějaký nedostatek vzduchu. Já – to – prostě – dát – musim!

Nevím, po jak dlouhé době průrva vyústila do mnohem větší vodní jeskyně, ale mě to připadalo jako dny. Protiproud už není skoro cítit. Pokračujeme podél pravé stěny. Po čase šátrání skoro v naprosté tmě konečně vidíme nějaký východ. Vyplaveme do otvoru a před námi se otevře jeskyně. Z posledních sil se vyškrábeme na břeh a jen oddechujeme. Konečně vzduch!

Houby pomalu pohasínají. Museli jsme odpočívat několik hodin, šaty na nás už skoro uschly. V úplné temnotě je pohyb na prd, kdybyste nevěděli. Naštěstí Nil přichází s nápadem – kusy našich šatů, které nepotřebujeme, omotáme kolem mojí choppy. On je pak pomazal nějakou vazkou hmotou a pomocí křesadla rozdělal oheň. Není to nic moc, ale furt lepší než bloudit pomocí hmatu. Jak jsem říkal, prcek se vyzná. Vyrážíme chodbou. Stěny jsou opracované stylem, s jakým jsem se nesetkal. Jsou v nich vryté různé ornamenty, někdo si s tím musel dát fakt velkou práci.

Po několika desítkách sáhů nacházíme po pravici dveře. Nebylo by úplně špatné se podívat, co je uvnitř, ale nakonec se shodujeme, že by bylo minimálně dobré zjistit, kde to vlastně jsme, proto pokračujeme dál.

Nějaký čas uplynul a my jsme stanuli ve velké kruhové místnosti, které vévodila velká socha nějakého vládce nebo tak. Obrostlá břečťanem, který jemně světélkoval, v jedné ruce svírá hůl, na sobě navlečeny lebky jakožto trofeje. Na podstavci stojí (jak Nil přečetl): „Kalak, Věčný čarokrál, Pán Tyru a přilehlého okolí.“ Je divné, když se člověk setká s postavami z legend, ale aspoň zjistí, že se mnohé přeci jen zakládají na pravdě. Jak říkám, divný…

Náhle za námi zaslechneme spadnutí kamínku, jakoby do něj někdo při pohybu kopnul. Ztuhneme. Choppa je připravena, stejně tak Nil za mnou se svými vrhacími noži. Chvíli stojíme napjatí. A nic. Možná se opravdu jen uvolnil nějaký kamínek, nicméně bude lepší být ostražitý.

Pokračujeme dál. Periferně zaznamenám pohyb v té místnosti, kterou jsme právě opustili. Jakoby se něco mihlo u vstupu do chodby, a hned zas zaběhlo do stínů. Potichu se připlížíme zpět a čekáme. Jestli nás něco stopuje nebo pronásleduje, je lepší tomu čelit tváří v tvář, a ne se nechat přepadnout ze zálohy.

Po chvíli se objevuje stín. Nil tomu podráží nohy, aby na tvora záhy dopadlo naplocho moje choppa. Je v bezvědomí. No, nedivím se. Svážeme ho a hodím si ho přes rameno. Vyslechneme ho, až přijde k sobě. Postavou je ještě menší než Nil, velký zakřivený nos, šlachovitá postava.

Cítíme čerství vzduch. To je dobré znamení. Tímto povzbuzeni, rozhodli jsme se prozkoumat jedny ze dveří. V místnosti je spoustu zajímavých věcí, ale nic, co by se mohlo bezprostředně hodit. Překrásné vázy a talíře, ale zbraně žádné. Jak ale museli být bohatí lidé, kteří mají tolik času na zdobení každého kusu nádobí? To netuším, ale myslím, že to je zcela mimo mé chápání.¨

Za několik minut zastavujeme. Vypadá to, že se zde propadl strop, přičemž nahoře vysvítají sluneční paprsky. Začínáme šplhat. Po několika neúspěšných pokusech se nám daří dostat se na povrch. Slunce do nás praží tak, jak jsme zvyklí z Orya. Jsme obklopeni ruinami obrovských staveb. Tvor na mém rameni sebou začíná házet. Najdeme si stín a snažíme se s ním dorozumět. Bohužel neúspěšně. Pohlédneme na sebe s Nilem a v tom pohledu je obsažen souhlas. Nejsme zabijáci. Snad jich tam ve tmách není celá tlupa, která by na nás skočila. Rozvazujeme mu pouta a on se po chvíli podezíravých pohledů (zejména na moji zbraň) sebe se rychlostí blesku zahučí zpět do temnoty. Vypadá to, že sluneční světlo jim není zrovna dvakrát příjemné.

Měli bychom zjistit, kde to vlastně jsme. Jdeme k nejbližší budově v okolí a po rozvalinách lezeme až do třetího patra. Pohlédneme na planinu, která nás obklopuje. Kousek na jih se tyčí ostré svahy, z jejichž druhé strany je pravděpodobně Orya. Jinak jsme v pustině. Putování skrz Jezero je před námi, ale z nějakého divného důvodu mám pocit, že to byla ještě ta jednodušší čás…

-- Logen "Krvavá devítka"


Komentáře

jjnskoeg #1

dPFnxO <a href="http://qicwbjnvvrbr.com/">qicwbjnvvrbr</a>, [url=http://vjizacessxrt.com/]vjizacessxrt[/url], [link=http://ngtobufhfepu.com/]ngtobufhfepu[/link], http://ycngoxrsmzmi.com/

gqptqpzh #2

d6rKMc <a href="http://jlifmtjqbqrv.com/">jlifmtjqbqrv</a>, [url=http://fybtffwfhcqb.com/]fybtffwfhcqb[/url], [link=http://pzcggrhzpewt.com/]pzcggrhzpewt[/link], http://gxolzgigvvsc.com/

wqlqhj #3

DkUXLV <a href="http://bgtbotxbmiik.com/">bgtbotxbmiik</a>, [url=http://tpmwlxhgfhnm.com/]tpmwlxhgfhnm[/url], [link=http://edbvbkqitlzz.com/]edbvbkqitlzz[/link], http://uhsfgofscwap.com/

Přidat nový komentář