Ledovec nás vítá

Sever S01E08

23. 7. 2021 · 2225 · 0 · Resli

Ignis začíná rozehřívat led, abychom se mohli dostat do dolu. Měli by tam být uvězněni zbylí členové bratrstva. Ač zesláblý předchozím bojem, jdeme. Ignis potřebuje naše zelené ohně, já bohužel nemám, Kalem ten svůj zapírá, Rogar ten svůj obětuje. Paladin bergfrinovců - Elias nás trochu poléčí.

Ignis pomalu rozpouští let. Led začíná pomalu hučet a praskat. Ve spršce ledu se osvobozuje nějaká stvůra. Bergfrin a zbytek velké čtyřky po ní jdou, my pokračujeme za Ignisem. Po několika metrech se opět z ledové stěny vylupuje další ledový obr. Jdeme na věc. Z chodby za námi slyšíme praskot ledu a počínající zvuky dalšího boje.

Mám v mžiku založený šíp a střílím po nepříteli. Kalem se v rychlosti pomodlí k Tempovi a kolem nás se zvedne lehce zlatavá záře. Rogar okamžitě popadne kůsu a nabíhá na obra. Boj je tuhý – šípy toho tvora příliš nezraňují. Kalem běží po bok Rogara a rozdává několik drtivých ran svým kladivem, než je přiražen k ledové stěně mocným úderem obří tlapy.

Boj boj boj, pak ještě pomáháme skupince za námi.

Dostáváme se do hlavní místnosti dolu. Tam Rogar potkává barbarského válečníka z jiného klanu. Moc nerozumím jejich rodovým a příbuzenským vztahům, ale zde šlo asi o nějaké dávné nepřátelství. Každopádně okamžitě tasil sekeru a vyrazil na něj.

„Co tady děláš, ty pse!“ osočil ho Rogar.

„Bojuju za blaho těchhle lidí, ty starej dědku červoidní.“ Odsekne barbar.

Rogar neváhá a útočí. Během několika málo sekund proběhne rychlá výměna úderů. Ostatní jen zírají. Kalem se snaží Rogara odtrhnout, ale záhy dostává loket. Povzdychnu si a sešlu kouzlo spánku. Rogar se s chrápnutím skládá k zemi. Chytá ho potetovaný goliath.

„Jsou to horké hlavy,“ podotkne, „i ve stáří.“

„On jen tak vypadá,“ odpovídám, „ve skutečnosti je ještě mladý jak mladý buk. Každopádně je to nějaká kletba, nebo kýho šlaka.“

„No vypadá to, že tady bude ještě prdel. Musíme ho svázat?“ přidal se do rozhovoru kaprál.

„Ne ne, pokud tedy tady u pána,“ kývnu směrem k mladému barbarovi, „není zlá krev.“

Barbar jen zandá sekery a ucedí: „Souboj bych vyhrál.“

„No, buďme rádi, že to tady náš kolega neslyšel. Můžeme se shodnout, že už o tom nebudeme mluvit?“

„Jistě,“ přikývne goliath.

„Jak dlouho jste zde vlastně byli?“

„Dva dny. Už jsme si mysleli, že zde budeme muset spolu začít mrdat… Naštěstí jsme se rozhodli počkat ještě den.“

„Klika,“ poznamenal Kalem.

„Každopádně,“ pokračuji dál a snažím se vytěsnit informaci,“ je tady dole mimo závalů ještě nějaké nebezpečí?“

„Mimo toho zpropadeného ledu ne.“

„A vaše jméno je?“

„Jsem Gauthak, řečený Skála.“

„Mistře Skálo, může vzít našeho společníka přes rameno?“

„Jistě, přeci jen jste nás zachránili.“

Obrátím se na barbara a kaprála. „A vy se jmenujete?“

„Jsem Dortnar, syn Fegarův,“ odfrkne mladý barbar v havraním plášti.

„A já kaprál Tamfur Dorsk. Mám to tu na starosti. Ještě jednou díky, že jste nás zachránili, nebýt vás, bylo by tu za několik dní čtrnáct rampouchů.“

„Rádo se stalo, od toho jsme konec konců tady.“

Trpasličí klerička Bella z klanu Černé sekyry mezitím stopořuje Ignise, pak yyrážíme zpět na povrch. Nahoře Bergfrin a několik dalších bergfrinovců zahubili pár dalších ledových elementálů. Z vazů dobíráme chybějící vybavení (šípy). Dostáváme pochvalu před nastoupenou jednotkou.

Odpočíváme ve stanech. Cítíme jak naše síla roste na vyšší úroveň.

Po probuzení se Rogar dožaduje opakování souboje s Dortnarem. V průběhu rozhovoru nás informuje, že Temp není hlavním bohem Uthgardů, který táhne válečné kladivo, ale je to jeho první bojovník Uthgardt. Uctívají tedy Tempova avatara.

Naštěstí se nám ho daří po dlouhé promluvě přesvědčit, aby prozatím zanechal té své pomsty.

Cedr nás pak svolává na nástup. Počasí se změnilo k horšímu, i když tolik nesněží. Před dolem jsou již nastoupeni všichni z karavany i zachránění z dolu, celkem přibližně 33 lidí.

Kaprál rekapituluje stav. Základna byla velmi poškozena. Horní část jakž takž použitelná, doly se potřebují obnovit. Musí se udělat nové přístřešky, získat materiály, získat jídlo a podobně. Pak nám představí ostatní z nových bergfrinovců.

Na naše bedra připadnou průzkumnické mise. Můžeme si vybrat, zda půjdeme prozkoumat nějaké prastaré ruiny s magickými runami, nebo mlžný les, v němž se nestále drží mlha a mohlo by se v něm mnohé skrývat a průzkumníci z něj zaslechly podivný šepot, nebo mystický totem/pilíř, který se nachází v jakési puklině nebo údolí. Vybíráme si Mlžný les.

Po odpočinků získáváme nějaké zásoby (3 dny) a můžeme vyrazit.

Zároveň nám večer přišel dopis od Hilna Trolbijce s novinkami z Caer-Dineval (vše jde podle plánu, doplňuje posádku, vyslal heroldy do ostatních měst s tím, že se v Caer-Dineval změnila politická situace). Odepisujeme, kde jsme, že důl byl napaden a že zelený oheň se netěží. Že jsme potkali Ledospára, a ať si dává bacha. Že barbaři táhnou na západ a že se stahují před orky z Černého ledu, plus že orkové pochodují na Kelvinovu mohylu.

Následně jde Rogar s Kalemem takzvaně skokanovat (výborná příprava na cestu do Mlžného lesa, jestli mohu soudit). Probírají soukromé věci a do toho se zpíjejí do němoty. Určitě si to budou ráno pamatovat… Rogar páčí informace ohledně Arkanického bratrstva. Kalem vzoruje, ale panákům nikoliv. Rogar vytahuje tvrdší kalibr ohledně Kalemovo mámy… („Ty jseš tady kvůli mámě?!“) Kalem říká, že jeho rodina byla vyhnána ze severu. Nakonec se dostávají k Tempovy („Jseš sráč, protože nevěříš Tempovy!“ „Temp je kunda! Kdyby toho byl vole bůh války vole jak má bejt, tak by nenechal pěst vole Severu vole, mýho otce vole, na holičkách. Vole! Palcátem sejmul hordyyyyy!“)

Já jdu mezitím za Dortnarem, syn Fegarovým. Zjišťuju informace o okolí, možných nepřátelích apod. Také se ujišťuji, že nepřátelství mezi ním a naším Rogarem nepřeroste do neúnosných mezí.

Po mém návratu do stanu se rozhovor mých společníků v zásadě omezil pouze na „Hovnoooo!“ „Ale píča, jak k němu můžeš vést modlitby?“ „Já ho mrdám!“ „Tak proč si ho bereš pořád do huby?“

„Neser!“

V tu chvíli přichází Bergfrin. Dává nám poslední tři zelené ohně.

„Rozumím, užijte si tu chvilku svobody,“ vědoucně se usmívá.

„Neboj,“ říkám, „už to bude opravdu jenom chvilka.“

Kalem padnul.

„Tak, tady máš toho svého druhýho kohouta!“ křikl Rogar a svalil se taky.

Ráno jsou hoši trochu rozlámaní, ale nakonec to zvládají. Vyrážíme do Mlžného lesa. Zima je velká, sníh padá pouze trochu. Nicméně za pár hodin začíná blizard. Ušli jsme první čtyři hodiny. Barbar nám trochu prochladl, ostatní v pohodě. Pokračujeme další čtyři hodiny. Teplota se zlepšila, trochu víc sněží. Jsme osm hodin na cestě. Pokusíme se ještě o další dvě hodiny.

Těsně před tím, než jsme se chtěli zastavit a rozbít tábor, jsme si všimli pětice nějakých sněžných goblinů, kteří se snaží ulovit nějakého sněžného vlka. Opatrně se k nim přibližujeme a ve vhodnou chvíli na ně útočíme. Já se plížím a střílím na jednoho z nich. Se šípem hlavě se klátí k zemi. Kalem sesílá tajemný výšleh („Vyvolávám Benovi zmrdy! Pořádně s nima vymrdej!“). Rogarova kůsa také odvádí svoji práci. Je po boji. Snažím se ochočit sněžného vlka. Pojmenovávám ho Sníh.

Utáboříme se. Stavíme přístřešek a já jdu vyhledat nějakou potravu. Pro Sněha pak bereme gobliny. Těm zabavujeme kožešiny (na spaní a vystlání iglú) a zbraně (na otop). Daří se mi ulovit nějakého menšího ptáka („je to nějaká polární létací svině“), sníme ho beze zbytků.

Další den cestujeme čtyři plus čtyři hodiny. Jsme na počátku lesa. Přestalo foukat, ale sněží jako kráva. Budujeme přístřešek jako předsunutou základnu. Jdeme si lehnout, tentokrát bez ohně. Bílej bude hlídat. Zdá se mi sen – o zeleném plamenu, který plane v nějakém vyvýšeném jezírku kónického typu. Zároveň slýcháme nezřetelné kňourání, které občas přechází do nějakého šepotu, kterému není rozumět, nebo tlumené hlasy, jejichž řeči nerozumíme. Bílej venku nic nevidí, i pokud se přibližuje k lesu.

Další ráno se Rogarovi velmi daří při lovu. Máme maso na dvě jídla pro nás pro všechny (mimo Sněha).

Vcházíme do lesa. Vše je tajemné, obestřené mlhou. Sem tam se ozve zapraskání nebo zavrzání stromu, ale jinak je naprostý klid. Zbraně máme připravené v rukách, jsme napjatí jak Karčíbovy pérka v těch jeho strojích.

Z mlhy se k nám šouravými pohyby přibližuje postava. Je to jeden z bergfrinovců, to poznáme podle výstroje. Je strašlivě spálený mrazem, podle mne by nikdo taková zranění nevydržel. „Zastavte své kroky,“ zvedá ruku na pozdrav. „Tady nemáte co pohledávat. Obraťte své kroky, než vás les zabije!“ Pomalu se belhá blíž. „Ledovec není místo pro vás. Pokud máte zelený oheň, odevzdejte mi ho, a pak prchněte, je-li vám život milý!“

Až teď si všímáme, že opravdu není živý. Jeho tělo je podivně pospojováno různými kořínky a hlízami, oči má matně kalné a vyvrácené vzhůru.

„A do hajzlu,“ hlesnu bezděčně.

„Líp bych to neřekl, Grigore,“ ucedí Kalem a v ruce mu zaplane jeho kladivo.

Náhle se z pravé strany blíží další postava. Je to mohutná postava v poloplátové zbroji s mocnou sekerou v rukách.

„Rogare, syne Avalachův,“ zamručí hlubokým hlasem. „Co zde pohledáváš v této pustině? Cožpak nemáš bránit svůj lid na severních planinách, když je teď v nebezpečí?“

„Günvalde Harlaggsone, náčelníku,“ podivil se Rogar. „Co tady děláš?“

„Rogare, tohle není místo pro vás! Vrať se zpět a zachraň svůj lid, než bude pozdě!“ hřmí postava. Rogar na ní kouká a není schopen slova. Prohlížím si jí pozorněji, i ona je tvořena z lidských ostatků, spojených kořeny a větvičkami. Jak je možné, že to Rogar nevidí?

„Rogare, je to past!“ křičí Kalem. „Ve skutečnosti…“

„Kaleme,“ ozve se tichý hlas a Kalem vytřeští své oči na nově příchozí postavu. „Můj synu…“ „M-matko?“ ptá se zděšeně.

„Ano, jsem to já,“ ozývá se sladký hlas. Ale někde za ním, v pozadí, je cítit smrt. „Thaela Karch. Vím, že mě hledáš, Kaleme. Konečně jsi mě našel. Nyní ale musíme opustit tento kraj, sic oba zahyneme.“ A natahuje po mém příteli své zpráchnivělé ruce.

„Proberte se chlapi!“ křičím a vypouštím první šíp do mrtvoly náčelníka. „Cožpak to nevidíte? Jsou to jen mrtvé napodobeniny lidí blízkých vašim srdcím.“ Vypouštím druhý do mrtvoly představující Kalemovu matku. Po zásahu se zvedne trochu prachu. „Cožpak nevidíte? Vždyť nekrvácí!“

Rogar zatřese hlavou jako pes zbavující se otravné mouchy. „Máš pravdu, příteli!“ Pokývá hlavou a jeho kopí se zarývá mrtvole do prsou. Ta jej ale jednou rukou chňapne a přitáhne si Rogara k sobě. „Kurev tisíc,“ kleje barbar, pouští kopí a rozmachuje se sekerou.

Bezvěrec nakonec také procitne z podivného očarování, ale to už ho svírají pařáty napodobeniny jeho matky. „Ruce pryč ty bídná duše,“ snaží se vymanit z jejího sevření. Vyšlehne černý plamen a mrtvola je částečně v ohni. Jeho ruce jsou rozdrásané, ale i přes to se chápe kladiva a útočí. Já vypouštím další šíp, tentokrát na mrtvolu bergfrinovce.

Náhle zakráká vrána sedící na nedalekém stromu. Již padlá mrtvola náčelníka se začíná znovu zvedat. Co je to za pekelné síly? Rogar přiskakuje a zatíná jí do lebky svoji sekeru. Nezdá se, že by ji to nějak extrémně vadilo.

„U zmrzlých kulí severu,“ kleju od plic. „Musíme se zbavit těch vran!“ Další můj šíp se boří do hrudi černého opeřence. Kalem se otáčí od souboje s mrtvolou a vysílá dva tajemné výšlehy do dalších vran. V další chvíli toto opakujeme. Vrány se zvedají a letí zraněné pryč. Slyšíme přidušený smích. „Však se ještě setkáme, holomkové!“ Mrtvoly padají k zemi.

Jsme notně posekáni. Po krátké poradě volíme strategický ústup do našeho tábora před lesem. Z něj bereme nějaké topivo na noc, abychom se lépe dostaly z našich zranění.

Noc proběhla v pořádku. Bílej hlídkoval venku a Sníh si ustlal u vstupu do iglú.

Ráno vyrážíme připraveni směr Mlžný les. Bílej letí v předu a propátrává terén. Sníh větří. A my ostatní máme oči na šťopkách. Po několika hodinách pátrání Bílej konečně něco nachází. Připravujeme se.

Tři ženské postavy jsou od nás vzdáleny asi 50 sáhů. Vidíme vlastně jen jejich siluety.

Slyšíme, jak na nás cosi pokřikují. Nu, moment překvapení v hajzlu…

Vyrážím mezi stromy a kryji se v jejich stínech. Vždy po několika sázích vypouštím šíp. Rogar jde jako správný barbar středem. Od úst mu jde pěna a i přes své vetchá tělo si klestí cestu popadanými stromy. Kalem pokrývá a levou stranu a také se snaží co nejdříve dostat k čarodějnicím.

„Tak to ne, panáčkové,“ ozve se a záhy do Kalema zabuší několik rudých blesků. Nad Rogarem se zhmotňuje temný mrak. Snad to z něj zas nebude něco vysávat nebo něco podobného, toho už si zažil dost. Ze země povstává několik kostlivců a zastupují cestu mým druhům. Kalem do nich vráží a ohání se svým magickým kladivem. Rogar sekerou. Já pokračuji dál v ostřelování těch odporných ženštin.

Rogar už je u nich a hned zabodává své kopí jedné z nich do hrudi. Ta se jen lehce dotkne barbara svojí holí a ten letí přes celou mýtinu. Herdek filek! Kalem už je též na mýtině, jen se musí ještě vypořádat s oživlým stromem, který ho chce popadnout do svých pařátů. Odhazuju luk a tasím krátký meč a scimitar. Blesky tentokrát buší do Rogara. Kalem se vymaňuje se sevření stromu. Rána kladivem odhazuje čarodějnici o několik metrů dál. Z prsou jí trčí už několik šípů. Záhy přiskakuje Rogar a svým kopím jí přišpendlí k zemi. „Kurva,“ zaskřehotá a zdechne.

Dvě zbývající čarodějnice se mění na vrány a unikají. „Však mi se pomstíme za naši sestřičku!“ skřehotají. Beru luk a vysílám za nimi několik šípů, ale za chvíli jsou mimo dosah. Pohlédnu na své společníky. Jsme posekaní, ale živí. A jedna čarodějnice je mrtvá. Příště si budeme muset dát větší pozor. Příště už nás nepodcení.

-- Z deníku Grigora Belmonta


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář