Caer-Konig

Je po boji. Shepek Kaltro je mrtvý, o tom není pochyb. Musíme dát zprávu Hilnovi, že je dokonáno. Spokojeně koukám na roztříštěnou mrtvolu ve zvětšující se vánici.

Z odpočinku mě vytrhne Grigor: “Tak, a teď musíme zamaskovat stopy a rychle odsud vypadnout, než si toho někdo všimne”.

Jako většinou má ten jižan pravdu. Už si na to začínám zvykat. Venku za nás práci do pár minut odvede prudká vánice a my se tak můžeme věnovat vnitřku. S Kalemem jsme dost posekaný, takže to musíme udělat rychle a na oko. Aby aspoň na první pohled to vypadalo jako zalígrovanej barák.

Maskujeme mrtvoly a při tom narážíme na bedny s kontrabandem. No když už tu jsme, tak aspoň část projdeme. Trogga už to potřebovat nebude. A dobře jsme udělali. Našli jsme fajnový extra solený maso a Grigor má i nějaké lektvary. Pak už jen zamykáme vstupní dveře a klíč zahazujeme někam do závěje. Trogga má zavřeno.

Do původní hospody “U Háčku” se pro jistotu nevracíme. Zkusíme tu druhou - asi to bylo “Severní světlo”. Tam nabereme síly a promyslíme co dál.

Už jsme skoro u “Světla”, když vidíme uprostřed městečka velikou siluetu. Jdeme blíž a ukazuje se, že to je velká dřevěná socha. Píše se tam “Poutník Daariel”. Stojí tam zahalen v hábitech jakoby v nějakym transu. Ruce složeny jak kdyby se modlil a z ramenou mu ale rostou nějaké další asi jako přízračný paže s nějakýma přizračnýma mečema … no zajámavý. Chtěl bych vidět jak dlouho by tady ten Daariel vydržel na Severu.

V hostinci sedáme k volnému stolu a mávnutím zdravíme druhý stůl s členama od Bergfrinovo výpravy i další s místními. Zmlácení jak tažní psi čekáme na pití a jídlo. Máme štěstí, protože se nám brzo nese uzený kulohlav - místní specialita. Kalem nad rybou protáčí oči.

Milé ženštiny - sestry Allie a Cori jsou jižanky co mají pod palcem tuto hospodu. Podle spokojenejch násosků to vypadá, že asi ví jak na to. Cori nám šla akorát pro klíče od pokoje, když v tu chvíli rozráží postava dveře s huhlavým řevem “Kde jsou ty bídaci? Kde se schovávají. To jim za mej sloužby neprojde!”

Grigor polknul. A všichni jak na trní koukáme na kuhlající postavu, která se ve své opilosti snaží zdolat vstupní dveře. Když se jí to podaří pokračuje v halekání. Já raději sahám po sekeře.

Z opilce padá prázdná láhev a kutálí se směrem k nám. “Zase vám unikly ty záhadní lotři? Kapitáne Tandore?”. Ptá se již s úsměvem Allie.

Lahev naráží do stolu a Grigor se zvedá ze židle. Naznačuje mi, že není třeba sekeru brotit krví.

Pouštím sekeru. Grigor se pomalu v pár krocích přesouvá ke kapitánovi. Nenápadně začne gestikulovat - v tom budou nějaké kouzla. V tom Kalem zvýšeným hlasem na celou hospodu. “A slyšeli jste o Tempovi?” Hospoda zpozorní směrem na Kalema. “Jaký to udatný válečník a ochránce nás všech.” dodá s menším sebezapřením. Vidím o co jde. Snaží se Grigorovi trochu pomoct. Ale když se připíjí na Tempa nesmím být pozadu! “Na Tempa!” křičím a otáčím korbel do sebe.

Grigor mezitím něco zamumlal a pomalu ukládá chrápajícího kapitána do jeho štamgastské sesle. Než úplně usne, vypadne z něj “Jsem Tandor Kvant, kapitán zdejší posádky a …”

Tak to bychom měli. Dopijem a dojíme. Čas jít spát.

Další den jsme se rozhodli, že bude spíše odpočívat. Grigor si vyrývá značky do lektvarů a sušeného masa. Prej žádný neměli a když tam nějaké dodělá, tak to nikdo s Troggou nebude moct spojit. Asi ví o čem mluví. Tělo už mě tolik nebolí a tak raději čas věnuju menšímu tréninku. Čas se podívat na zoubek té fajnové sekeře co jsme onehdá našli.

Sekyra se ukázala jako účinný společník, její břit se nejen že netupí, ale pokud jí hodim, tak se mi opět vrací do ruky. Tedy pokud se někdě nezaklíní.

Na oběd jsme se ve “Světle” dali do řeči s Cori. Vyptával jsem na okolí, co se zde děje a tak. Pověděla, že v průsmykách okolo Caer-Konig směrem na Kelvinovo mohylu byly údajně vidět nějaký skupiny orků. Více o tom nevěděla, ale zaslechla to od dračího člověka jménem Torvus, který zde žije na kraji společnosti. Ale prý tu vykonává slušnou práci, protože čistí okolí města od havěti.

Dračí lidi - to mi moc nevoní, ale pokud likviduje zdejší orky, tak to možná nebude stejnej parchant jako oni. Asi bychom s nim měli dát řeč.

Cori se pak ještě zmínila, že název hospody - Severní světlo, je podle magického světla, které sloužilo venku jako vývěska, k pozvánce dovnitř. To světlo ale tak asi před týnem zmizelo. Kapitán to osobně vyšetřuje, jak bylo včera večer vidět.

Po obědě vyrážíme za tím Torvusem. Městu dělá sice službu, ale je to prý podivín z “dračího lidu” který vládne zvláštní mocí, tak se raději máme na pozoru. Má improvizované obydlí kousek od ruin hradu nad městem.

V ruinách nacházíme improvizované stavení. Je zasněžené, z komínku jde trochu kouře. Po ohledání zjišťujeme, že v něm nikdo není. Počkáme a uvidíme.

Asi za hodinu někdo přichází. Postava zahalená v kápi. Vybavena kuší a mečem. Torvus.

Nedůvěřivě s námi začne rozhovor. Zjišťujeme, že je to opravdu zástupce dračího lidu. Jeho šupinatá kůže má stříbrnou barvu. Po prolomení ledů nám nabízí čaj v jeho chatce a žádá nás o pomoc s nestvůrou, která se usídlila v hradních ruinách. Torvusovi se jí podařilo uzamknout, ale je to doutnající hrozba, kterou sám nezvládne. Rád se s námi pak podělí i o jakékoliv informace. Vypadá to, že odpočinkový den snese ještě jednu menší rozcvičku. Je čas připravit své zbraně.

Stojíme před zabedněnýma vratama vedoucích do katakomb, které jsou pod hradem jenž v Caer-Konig kdysi stál. Torvus nás varuje, že budeme mít co dočinění s nečím co se nazývá otyugh. Neznám to, ale prej je to bestie co má spoustu chapadel a ještě více zubů. Beru kůsu do rukou. Tohle je podle mýho gusta!

Torvus pomaličku otevírá vrata a my nenápadně vstupujeme do útrob ruin. Pomaličku našlapujeme a kontrolujeme katakomby před sebou. Vpředu jdu já s Kalemem, Za námi jsou Grigor a Torvus.

“Táme na stropě!” varuje Grigor a na místo kam ukazuje rovnou posílá šipku že své kuše. Koukám se ke stropu a vidím tam obrovskou oslizlou kouli plnou končetin, chapadel a zubů. Torvus nekecal.

Na mě a Kalema padá chapadlo. Odskakujeme do stran a formace se rozbíjí. Tak takhle teda ne! Jde mi pěna od huby. Chytám pevně kůsu a bodám toho netvora do těla, nebo hlavy, nebo co to je. Další chapadlo letí na mě i Kalema. Ten slizkej úd se mě snaží chytit ale kůsou ho odrážim a bodám dál. Kalem chapadlo taky odrazil - štítem, ale jeho rázem šel do pokleku. Náš útok doplnují Torvus a Grigor střeleckými zbraněmi.

Z netvora cáká krev. Takhle se mi to líbí. Torvus přezbrojuje na meč a běží nás s Kalemem podpořit. V tom dostávám facku obrovitým chapadlem. Náhle se zvedám a cejtím, jak se okolo mě ovíjí. Mířim směrem k obrovské držce s tisící zuby, která hryže do mé už takhle rozložené zbroje. Další chapadlo letí na Kalema, ten jej odráží s pomocí Torvuse, ale povoule mu ruka držící štít. V očích má vztek a jeho palcát začíná světélkovat jemným světlem.

Do tvorovo torza přilétá Grigorova šipka. Byl to asi zásah do slabin, protože obluda vydává knučivé zvuky a její stisk povoluje. Padám na zem. Beru záložní sekyru a přes své pomlácení se připravují k útoku. V tom přichází tři švihy obrovských chapadel, jak nestvůra skáče na zem. Kalem se vyhýbá a běží k nestvůře s palcátem ve kterém se hromadí božská energie. Já dobíhám Kalema s napřaženou sekyrou. Torvus bohužel schytal úder z dvou chapadel a odlétá zpátky směrem ke Grigorovi.

Kalem už je u torza otyugha. Zářící palcát letí obloukem směrem do středu chapadel a končetin. Jedno chapadlo je ale rychlejší jak Kalem a ostnatým koncem letí na Kalemovo hlavu. Jsem ještě dva kroky pozadu. Nemůžu tam být včas. Vrhám sekyru.

Otyugh kvičí bolestí. Chapadlo padá k zemi. Kalem má volnou cestu. Jeho palcát s oslepujícím zábleskem drží nestvůrou držku na padrť. Masa chapadel, končetin a zubů padá v křečích k zemi.

O několik chvil později jsme opět u Torvuse v jeho mrňavé chatce. Konečně jsme si dopřáli i dřív nabízený čaj. Než jsme se rozloučili, tak nám o sobě Torvus řekl, že zde funguje jako hraničář, který dává pozor na hrozby, jenž mohou přijít z divokého okolí Caer-Konigu. Také prozradil, že viděl skupinu orků, kteří vypadali obzvlášť nebezpečně. Podivné na nich byla jejich zbroj, která vypadala, jako by nebyla z kovu, ale z černého ledu. Skupina orků táhla pravděpodobně na Kelvinovu mohylu.

Hulltaejl

Dalšího dne vyrážíme ze Severního světla pro vozy do Expedice na Dálný sever. Vozy už byly předělány na saně a tak můžeme vyrazit. Před odjezdem k nám přichází Elias s novými rozkazy - budeme fungovat jako předsunutá hlídka. Přej jsme “kurva-dobrý sekáči”. Beru to jako pochvalu.

Během cesty si vyměňujeme informace s Bergfrinovou skupinou ohledně orků, který se podle nás maj shromažďovat někde v okolí Kelvinovo mohyly. Nic nového se ale nedozvídáme. Potvrdili nám, že je možné, že se něco takového děje. Ale že to na severu vlastně není moc výjimka. Orci tu jsou schovaný pod každým kamenem. Temp to posvět! Na změnu trasy přes Kelvinovo mohylu ani nedošla řeč.

Cestovali jsme asi dva dny. Nejdříve průsmyky, pak na planinách a nakonec jsme přešli na zamrzlou řeku, která z části šla naším směrem - k Reghedskému ledovci. Během té doby jsme se s Bergfrinem domluvil, že si uděláme zastávku v Hulltaejlu - ve zničeném barbarském ležení, které je jen pár hodin mimo naší trasu. Grigor to nazval jako “eliminování případných hrozeb” které by mohly karavanu dohnat, když se to nebude hodit.

Je tomu řada měsíců co jsem v Hulltaejlu nocoval. Bylo to po několika dnech těžké cesty. V noci jsem zaslech šramot. Když jsem se vydal z úkrytu zjistit co se děje ucítil jsem, jak je ještě více ochladilo. Mezi troskami jsem zahlédl nějaký přízračný stín. Pomalu klouzal nad sněhem a prohledával každé obydlí, každý kámen. Snažil jsem se přiblížit blíže, ale ta bezbožnost si mě všimla. Ukázala na mě svou průsvitnou rukou, snad i něco zamumlal a zmizel. Stejně s tím začal mizet i nepřirozený chlad. Byla to podivná noc.

Konečně jsme dorazili na místo. Z dálky vidíme překvapivě dva stany a skupiny barbarů. Nikdo by tam neměl být. Je to prokleté město. “To snad nemůže být! Není to snad ono? Bájné město barbarů - veliký Arklan?” říká s lehkou ironií Grigor. A Kalem ho rozvážným přikyvováním podporuje.

“Blázni. Arklan je mnohonásobně větší! Jeho majestát si nedokážete ani představit. S tímto ledabylým obydlím se to nedá srovnávat. Teplo na jihu vám zamlžilo mozek.” bráním barbarskou čest.

Přistupujte blíže do trosek Hullteajlu, ke skupině barbarů. Může jich být tak tucet. Karavanu jsme raději nechali za sebou a vydali jsme se tam jen ve třech. Přibližujeme se a barbaři zpozorní.

Přicházíme bez tasených zbraní, aby v nás barbaři neviděli hrozbu. Vřelé přijetí se ale neděje. “Vratě se do svých měst lidé z jihu. Tady není vaše místo!” Slyšíme od předsunuté skupiny barbarů lámanou obecnou řečí.

Pohotově reaguji v barbarském nářečí “Tady Rogar, Syn Avalachův z Kmene medvěda, téz známý jako Kopí severu. Mý souputníci jsou pod mou ochranou”.

Po mých slovech se k předsunuté skupině s rychlostí hromu vrhá další barbar, který byl doteď v útrobách zničené vesnice. Klusem rázem stojí v čele barbarů a není pochyb. Je to ten zpráskanej pes. Vřed na mý prdeli.

“Lothare!”

“Rogare!”

“Jih ti dal pěkně na prdel Rogare. Vracíš se tak o dvacet let starší než si byl. Vždy si byl slaboch. A teď o tom už není pochyb. Odprejskni z posvátné půdy zpátky na jih ke kterému si našel takovou lásku“ vítal mě Lothar.

“Ty jsi pořád stejná osina v řiti Lothare. Tvá nadutost nezná mezí. Mráz Ledové panny ti spálil mozek už dávno. Temp by o tebe ani mrtvýho orka neopřel.” oplácím mu milá slova.

“Vypadni od tud s tvýma kamaradíčkama, dokud jsem milosrdný. Znova tě žádat nebudu. Příště promluví naše sekery.”

“Lothare! Vyřešíme to jedou pro vždy! Už se k tomu schylovalo tolikrák. Nechť nás Tempus rozsoudí a je nám svědkem! Vyzývám tě.”

“Výborně dědku! Tohle bude tvá smrt.” směje se Lothar.

Stojíme na vrcholku nedaleko bývalé vesnice. Jen já a Lothar. Bez zbraní, bez zbrojí. Kalem a Grigor stojí opodál, stejně jako další barbaři. Čas na pořádnou severskou rychtovačku. Srovnání účtů. Nechť je mi Temp svědkem! Nenechávám nic náhodě a rozbíhám se zteč na Lothara. Prvním úderům se vykrývá. Sakra musím být rychlejší!

Na oplátku dostávám kop na solar. Podlamuje se mi noha, Lothar vidí slabost a přichází blíž aby zasadil další úder. Hlupák. Vrázím mu podběrák rovnou na čelist. Sok belhavě odchází dva kroky. Vyskakují z polodřepu a zasahuji pomalého nepřítele několika pěstmi. Další pěst, ale Lothar chytá do ruky. Rychle využívám druhé ruky a mířím na hlavu. Sok je ale rychlejší a jako do zámku chytá i mou druhou ruku. Drtí a páči mé pěstě až se mi podlamují kolena. Jak mě, tak Lotharovi jde pěna od huby. Najednou dostávám kolenem do trupu, cítím malátnost. Lothar mě láme jako starou větev. U Tempuse!

“Tohle není konec!” pomyslím jsi. “Seš Bílej medvěd!” Nabíhají mi žíly jak se krev pumpuje do celého těla. “Seš Kopí severu!” opět promlouvám k sobě. Nacházím v sobě skrytou sílu, druhý dech. Nejdřív zvedám jednu nohu, potom druhou a pomalu se napřimuji. Lothar mi při tom drtí pěstě div kosti v pažích nepraskají. Zakláním hlavu a na moment povolují ruce. Ve stejný moment vrážim mou hlavu přímo do frňáku mého soka.

Výšleh krve. Lotharovi praskl nos ze kterého proudí krev. Já jsem si při tom asi popraskal kůži na čele. Musím to rychle dokončit, než mě krev oslepí. Cítím pohmožděné ruce. To ale není překážka.

S řevem se vrhám na Lothara. Dostávám dvě rány. Bolest ignoruji. Není pro ni místo. Pravým hákem mířím na rameno. Zásah. Protivníka to vyvádí z rovnováhy a udělá půl kroku zpátky. Akorát mi udělal prostor na kop do druhého boku. Zásah. Lothar se předklání a připravuje si kryt. Pozdě mezi krytem proletí můj podběrák přímo na spodní čelit. Barbar se odlepuje silou úderu ze země, aby na ní opět dopdal.

Lothar leží na zádech, jen stěží se drží při vědomí.

“Jednou … provždy … už ... si … naser … Lothare!” ze se z posledních sil dostanu a pak padám vyčerpáním na kolena.

Soubojem jsme si vysloužili místo mezi barbary a i u jejich ohně. Lothar již mě dál nemohl zpochybňovat a tak mu nezbývalo než nás v Hulltaejlu nechat. Lothar musel nabrat síly a já také. Během krátkého odpočinku jsme zpozorovali, že se chystá asi nějaký rituál. Vypadá to, že jsme dorazili právě včas.

Lothar nás opět navštívil. Plný modřin přišel s něčím co jsem u něj ještě neviděl. Je to snad pokora? Své původní tvrzení, že již nepatřím do Kmene medvěda otočil a nyní mě přesvědčoval, že jsem právoplatný Bílý medvěd a nezpochybnitelný člen kmene. No co dokáže jedna nakládačka.

Od Lothara jsme se tého dne dozvěděli spoustu informací. Nejvíc šokujícím zjištěním bylo, že jeho otec - král Kmene medvěda Günvald Halraggson předal vládu a králování kmenu Wolvigovi Barrundsonovi. To je neslýchané. Je snad nemohoucí? Když jsem jej naposledy viděl, tak byl plný sil.

Na další tlachy ale už nebylo prostoru. Večer se chýlil a to znamenalo, že přichází rituál. Lothar mi mimochodem řekl, že jakožto jeho přemožitel přebírám výsostné právo být průvodcem rituálu. No, to by mě dnes u snídaně nenapadlo.

Rituál začíná. Stojíme v kruhu okolo starého stromu, který mohl být přibližně ve středu Hulltaejlu. Jediný já jsem více uvnitř kruhu. Ostatní jsou po jeho obvodu. Grigor, Kalem, Lothar a přibližně tucet barbarů - dva šamani a ostatní válečníci.

Šamani stojí v kruhu naproti sobě a rytmicky provolávají zaklínadla a sesílají kouzla. Ostatní doplňují rituál o hrdelní zvuky v jejich rytmu.

Okolí se začíná plnit mlhou. Všude okolo nás se v mlze začínají zhmotňovat přízračné obrazy nočního přepadu, který se zde kdysi udál. Jednotky orků cupují barbary na kusy. I když jsou ztráty na obou stranách tak orci jasně vítězí. Co víc, jejich náčelníci a bijci mají zbroje z černého ledu.

Scéna mizí. Mlha ale neřídne. Rytmické zvuky rituálu pulzují jako tep šelmy. Okolo našeho kruhu se pozvolna začíná rýsovat další kruh. Jsou to jen obrysy. Nehmotné. Přízraky a stíny padlých barbarů.

Mlha si pro nás přichystala další výjevy. Vidíme … mě. Onehdád jak jsem zde nocoval. Taky vidíme temný přízrak. Rozhrabavá mohyly vzniklé po masakru. Něco hledá. Zbraně z černého ledu! Náhle si ale všímá mého předchozího já. Letí ke mě, natahuje ruku, vykřikuje. Před mým já se formuje jen letmo viditelný kosočtvercový obrazec se sněhovou vločkou. Jak štít odráží útok a přízrak se rozplývá. Pak mizí i mlžná vize.

Přízraky, které se okolo nás zhmotnovali začali jednat. S ukazujícím pařátem na mě nalétávají a začínají útočit. Cílem jsem především já. Jejich ruce trhají mou kůži a cítím, jak že mě nepřirozeně sajou sílu. Co je tohle za čertovinu!

Aby toho nebylo málo, tak naši mrtví zmrzlí bratři povstávají, ze svých sněžných hrobů. Nemrtvý barbaři se přidávají na stranu přízraků. Začal boj živých proti mrtvým.

Přízraky se mě snaží rozdrásat. Drápou mě po kůži. Vysávají moji životní sílu, ale já jim to nedám zadarmo. Oháním se kůsou a protínám jejich materie. Bohužel pozemské zbraně je sice zraňují, ale nedaří se je dorážet. Jako by byla ocel tupá jak dřevěná lžíce.

Boj je tuhý. Chvíli vypadá i bez východiska. Ale naštěstí máme na své straně tajnou zbraň - Kalema. Paladin svou svatou energií zahání a odráží přízraky. Poražené duše vlétávájí do stromu, který byl původně ve středu našeho rituálního kruhu.

Podporu nám poskytují i šamanky, které sesílají kouzla našich předků a rozpalují břity našich zbraní tak, že planou jasným ohněm. Zkuste se vyhnout tomuto prašivý přízraci!

Zbytky přízraků rozprášíme a i oni se utíkají schovat do stromu. Ten se ovšem začíná podivně kroutit. Mezitím barbaři bojují s jejich zombie protějšky a se ztrátami pomalu získávají převahu.

Strom vytahává své kořeny ze země a ožívá. Větve se mu kroutí do prazvláštních tvarů - pařátů a obličejů. Vrzavým krokem se ke mě přibližuje a slyším jak vrzání dřeva vydává "Ledová pana musí být zastavena!"

Cestou ke mě strom máchá větvemi na všechny strany a drásá a odhazuje vše v dosahu. Už dorazil ke mě a Kalemovi. Připravujeme se na tvrdý náraz. Grigor mezitím pro něco sahá do své torny.

Kalem zasahuje palcátem strom dřív než větve dopadnou. Strom zavrže a letí na nás houf větví. Kalem svou dávku vykrývá štítem. Já se snažím uskočit, ale neúspěšně. Moc takových nárazů už asi nestojím. Grigor našel flakon a háže ho s dokonalou přesností na strom. Rozbíjí se a polévá strom olejem. Beru to jako signál a ohnivou kůsou bodám a sekám. Strom začíná hořet a praská o to víc. Kalem nenechává nic náhodě a s božím úderem drtí hořící strom.

Strom praská a drolí se v popel. V záblesku se rozpadá a uvolňuje přízraky, které se rozplývají jako kouř nad ohněm. Střídají se desítky tváří barbarů. Jedna tvář se zastavuje. Je to můj bratr. "Rogare, konečně mohu jít domů" "Jsi doma Bratře, nyní už můžeš jít" loučím se se svým bratrem. Pak už se jen rozplývá a mizí v nesčetných obličejích mrtvých barbarů.

Je dobojováno. Všichni jsme k smrti utahaní. Byl to dlouhej den. Šamanka, která nás posílila ohnivou magií zaplatila tím, že většina jejich kožešin vzplála a nyní byla na popel. Grigor ji nabízí svůj plášť, jako ochranu před přicházejícím mrazem. Jde jde s ní pak kamsi do tmy. Za nějaký čas se vrátil k nám a vysvětlil, že za jeho obětavou pomoc získal léčivý lektvar, který se v budoucnu může někomu z nás hodit. No to má pravdu.

Během odpočinku jsme rozdělali oheň. Nabírali jsme síly a před spaním jsme stihli ještě probrat několik věcí s Lotharem a shrnout si jak na tom vlastně jsme.

Vypadá to, že ty přízraky asi hledají relikvie černého ledu. Černý led je prý ostřejší než cormyrská ocel a pevnější než trpasličí zbroje. Otázkou je proč to přízraky dělají. Auril z toho ale moc potěšena není.

Při té příležitosti jsem se přiznal, že jsem byl narozen během slunovratu. Takto narozené barbarské děti jsou požehnány Auril. Jelikož zrovna ten den je svátkem Ledové pány. Ukázal jsem i zadá a tak všichni mohli vidět na mé lopatce znaménko sněhové vločky v kosočtverci - symbol Auril.

Lothar na to vyhrkl "Seš poslední díl skládačky, seš jejím avatarem!". Cože? Zamrazilo mě. Znervóznil jsem a začal jsem koutkem oka pocukávak po kůse, nebo aspoň sekyře. Lothar se ale dal do hlubšího vyprávění, nežli do dalšího boje.

Podle všeho to tedy vypadá, že se orci různě po Planině šikují pod praporem Černého ledu a vyvolávají problémy. Dokazují to i dnešní vize z rituálu.

Nový Medvědí král Wolvig Barrundson má za manželku Ilgrid z Kmene Losa, která je dcerou Losího krále. Ilgrid má vzácný dar vizí, ale vážně onemocněla a leží ve svém stanu na smrtelné posteli. Vycvičila ale své stoupenkyně, jako jsou třeba ty šamanky, co nám dnes pomohli.

Ilgrid měla velkou vizi. Auril pohltí celé ledové planiny, celý sever. Proto je nutné vymýtit všechny její stoupence a zapudit ji.

Nyní se snad všechny barbarské osady stahují na severo-západ a barbaři jsou v očekávání, co se bude dít dál. Orci Černého ledu táhnou údajné podobným směrem.

Když jsem si vyslechl celý příběh, bylo mi jasné, co musí následovat. Musím zpřetrhat své pouto s Ledovou pannou. Hodil jsem čepel nože nahřát do ohně a začal si sundavat kožešiny a tuniku. Tak abych odkryl znamení Auril. "Lothare vypadá to, že nás neska čeká ještě jeden rituál. Teď ho ale povedeš ty."

Po krátké, ale bolestivé době jsem si opět navlékl tuniku a kožešiny. Pak jsem začal pociťovat jak mě pomaličku začíná kousat mráz.

-- Rogar syn Avalachův