Tož cesta, na tady ty severský poměry, byla docela dóbrá. Na večer už s celou Bergfinovo sebrankou vidíme přibližující obrysy zdejšího caeru. Ba co víc aj hospody na vhrholku kopce hnedla vedle.

Nejpve si to razíme k bližšej nalejvárně Dinevská zastavka. Tam mají ale zalígrováno asi už nějakej pátek. Stáčíme to teda do tej taverny Na vrcholu, což je ta putika po kterej sem šilhal už prve.

Během toho vejšlapu se u nás Bergfrin zminuje, že tu asi budem muset nějakou tu noc přečkat, pač sekernáci, co tu měl smluvený ještě nedorazily. … Jó, když se tuty slépky rozutečou po tundře, tak nahánět je, to je horší než v rozutelký koboldy v tunelech.

Jdeme dovnitř se trošku ohřát. Sice tam teplo je, ale nálada na bodu mrazu. Taverna je skoro prázdná. Hostinckej, prej nějakej Rork - říká Kalem. Starej vožralej paladin, co něco drmolí a hlava mu padá na stůl, a pak už jen pár pobudů.

Bergfrin se dal do řeči s výčepákem Rokem a Grigor se vydal rovnou zkouknout cimry, kde se natáhnem. Ten Rork ho ale zastavil, že prej to je mimo provoz, či čo. Kalema to moc nebere a tak de radeji na čerstvej vzduch. Rograr kouká, jestli není někde něco do tlamy.

Mezi tím Grigor jestě z výčepáka dostává samý moudra. Že zima je prokletá, že kšefty nejdou, že doprava na jezeře nefunguje, lodě se nevrací a tak podobně. My s Rogarem dostanem jen jeden korbel, a když ho vyprázníme, tak jdeme za Kalemem na mráz.

Venku u vozů pomalu připravujeme vozy k utáboření. Naší snahu naštěstí přeruší Bergfrin, kterej nese nový zprávy od Rorka. Žádnou cimru nám nepučí, máme jít prej na caer, tam je místa pro celou karavanu prej dost, aj na desetiden. Tož Rogar, Grigor a Kalem neváhaj nic a úkol berou za svoj.

Akorát už chem vyjít a ogary zastavil ten Elias z Bergfrinovo sebranky. Každýmu z nich dává nějakej drahocenej zelenej lektvar a desně tajně jim šeptá jak moc je to vzácný, že to nemaj dát z ruky, a ať si dávaj bacha na to, aby jim to nespálilo vous i s hlavou a botama. Asi to je pořádná sranda. Já nic nedostal, tož ale já se s nima jen vezu, tak je to asi fér a srdce mi to neláme. Mě ho nezlomí nic.

Tak už fakt vycházíme, ale ešte jednou se něco semele. Z hospody vykopnuli toho starýho ožralýho paladina. Vokázalo se, že ho Kalem zná, prej to je nějakej Ozgan. Podle Kalemovo naběhlý žily na hlavě moc láskyplnej vztah asi nemají. Ozgan padá do bezvědomí. Po tvrdym dopadu na zem ho Kalem chytá za flígr a vleče ho někam za hospodu.

Vypadá to na nějaký nevyřízený oučty, tak s Kalemem rozbíjíme tábor v závětří za hospodou a dáváme pozor na to, aby ten Ozgan neumrznul. Mezi tím Rogar a Grigor jdou na caer. Nebyly tam dlouho, asi hodinu, a pak nám řekli co se dělo.

Hrad byl zalígrovanej a stráže v černo-červenejch mundůrech je nechtěli pustit dál. Pak tam k nim prej na tajnačku přilítla podivná černá vraná a pomaličku k nim cupitala. Grigorovi nějak telepaticky řekla, aby strážným nakecali že jim pomůžou s hrozbou duergarů. No a zafungovalo to!

Já bych měl teda problém věřit vranám, ale to je tim co se tehdád před lety událo. Zrovna když jsem porcoval normálka jednoho trolla, tak přilítla taky takhle vrána. No já mu sekám nohy, pak ruce a moc dál neřešim co kde lítá. Vrána to asi brala jako nějaku pozvánku a malej kus toho trola sežrala. Já pokracoval v práci a vrána v hodování. Když jsem měl hotovo, chtěl jsem si dát dvacet, ale koukám na vránu. Celá nějaká nafuklá. Začala sebou cukat, jak kdyby jí přeskočilo. Pelichala, nafukovala se a začala zelenat. S údivem jsem si vzal svýho Trolobijce do ruky. Z tého malého těla najednou cosi začlo prorážet kůži. Byl to prst, nebo spíš dráp. Trolí dráp. Neváhal jsem, a jal jsem se to ukončit. Ta mrcha se ale vznesla na svech křídlech a žačala poletovat. Jednou se mi jí podařilo přetánout, odpadla. Než jsem k ní ale doběhl, tak zase vzlítnula a pak pelášila přyč.

Hrozná vzpomínka. Od tej doby, si říkám, kdy se ta stvůra vratí, abych to mohl dokončit … Tož, kde sem to přestal. Jo. Caer-Dineval …

Grigor zase vypustit svýho Bílýho, aby obhlédnul hrad. V jednom z oken uviděl někoho, koho pozdeji Grigor označil jako “Alabastrovou krásku”.

Strážný nakonec zavolali nějakýho “hlavouna” jménem Thoob. Na poměry severu fajnově oblečenej chlap. Vlastně docela hora svalu nasoukaná do nóbl oblečení. Grigor s Rogarem domlovaj s tým Thoobem obchod. Kdy on nám umožní na hradě ustájit koně a výpravu karavany a my naopatku pomůžeme s těma temnejma co je tak trápí. Vozy zůstanou dole ve městě.

Pak z něho eště dostali, že tomu celýmu šefuje Kadroth. Hmm …. zlověstný jméno.

Když jsme byly v našem provizorním kempu u hospody zase všici, rozhodli jsme se tu přenocovat jelikož už bylo pozdě. No a druhej den přesunout výpravu na caer.

Během odpočinku se Kalemovi podařilo pořádně profackovat poblitýho Ozgana a dostat z něho zajímavý mudra. Starej paladin byl dost ubrečenej a pověděl, že město obsadili Rytíři Černého měče, který vyhnali Bíle vlky z města. Ty se prej uzamkli do svého klašteru v horách. Ozganovi se nepodařilo zvrátit vliv Rytířů Černýho měče na mluvčího města a tak byly Bílý vlci označeni za démonologické bastardy a vykázání z přízně města. Kdežto Rytíři Černého meče jsou bráni jako osvoboditelé a tak se usídlili rovnou na hradě. Jejich vrchni představený je mistr Kadroth. Ozgan se tu teď upíjí k smrti.

Bylo teda vidět, že Kalem se musí držet, aby tomu prevítovi nezakroutil tim jeho krčkem. Očividně ho ale pobavila ironie, že paladinský řád Bílých vlků byl označen za uctívače pekelných sil.

Dalšího dne sme šli dořešit ubytování tej našej výpravy. Díky Rogarovo barbarskému jemnocitu nás do caeru pustili i se zbraněmi. I zbytek výpravy pustili za hradby. Ve městě zůstala jen hrstka spolu s Bergfrinem, kteří hlídali vybavení karavany.

Během dne dochází k různým situacím, kdy Rytíři Černého meče vysvětlují jak jsou temní trpaslíci velkou hrozbou pro Desetiměstí a všechny přemlouvají, aby tam s nimi zůstali a bojovali za bezpečnější zítřky. No snad nikdo nebude tak blbej …

Nakonec si nás na audienci přizve i mistr Kadroth. Jdeme do sálu, je plnej těch rytířů a na velký sesli tam sedí ten rohatej Kadroth. Je to postarší chlápek tieflingského původu. Nějak se mi to nezdá … Pronáší nám dlouhou řeč o tom, jak jsou Duergaři skrytou hrozbou a že Desetiměstí je dva kroky od zničení tutou hrozbou. Snaží se všechny přesvědčit o pravosti své mise a naverbovat je jako vojáky do války. Tož ogarům se to moc nezamlouvá, a přislubují pomoc jen po době poskytnutýho azylu. Kadroth to zakončuje zlovněsně proneseným “Uvidíme, uvidíme …”.

Když už odcházíme, Kalem si všimne, že většina těch rytířů má na hrudi přívěšek černýho meče. Pozdeji nám povídá, že stejnej přívěšek měl i jeho otec. Podivný … Kadroth, jako by něco vytušil, a před odchodem utrousí, že zná čarodějku, která tu kdysi žila a byla odtud vyhnána.

Na večer se ogaři chtěj stáhnout z tepla caeru do našeho provizorního ležení za hospodou. Zkontrolovat estli Ozgan ještě dejchá a odpočinout a promyslet co dál.

Grigor prochází svoje pozmánky a vypadá u toho dost zamyšleně. Nakonec narazil na nějaké náznaky, že symbol čenýho meče, kterým se každej z Rytířů Černýho meče pyšní, by mohl mít vazby na pekelný kruhy. Dokonce i nějaký vysoce postavený snad. No, to se nám zachránci města pěkně vybarvujou.

Dalšího dne ráno, nám Grigor při snídani prozradil, že jsme měli večer návštěvu - Alabastrovou krásku, jménem Avarice, vše s ní ale vyřešil sám, že prej nebylo nutná nikoho dalšího budit. No ten ví jak se mrazivej večer zahřát, jen co je pravda.

Každopádně z toho padly i nějaký zajímavosti. Vrána co u caeru radila Grigorovi patří večerní návštěvníci. Kráska potvrdila, že Černý meče jsou napojený na pekelný kruhy. Dokonce prej na jednoho ze samotnejch arciďáblů - Levistuse. Grigor taky zjistil, že pracuje pro Arkanický bratrstvo, který ale asi taky nemá zrovna moc v lásce. Prej jí dal i nějakou úplatu aby bratrstvu zavřel chlebárnu. Kráska dál říkala, že dokud budem brojit proti duergarům, tak máme společné cíle a Černé meče budou v klidu. Nakonec pověděla, že to není určitě naposledy co se vidíme.

Proč ty tieflingové mají vždycky tak mysteriózní hlášky na rozloučenou?

Než jsme vyrazili zpátky na caer, tak jsem si všiml, že Grigor u sebe asi už nemá ten zelenej flakon. Že by to byl ten úplateček?

V caeru to další den vypado už krapet jinak. Kdejakej Černej meč tam hlásal a brojil proti temejm. Vysvetloval velikost hrozby a že jsou blíž, než si myslíme. Docela na to i lidi z Bergfrinovo výpravy slyšeli. Valky už jsem zažil a poznám když vidím verbování. To bylo přesně ono. Tady nejde o bezpečný nocleh, ale o rozšíření jejich řad. Kejvnul jsem na ogary a bylo jasný, že to vidí stejně. Bylo na čase si pohovořit více do hloubky s Kardrotem. Ten rohatej všivák, to ale asi cejtil stejně a nechal pro nás poslat.

A tak jsme se dočkali druhé audience u Kadrota. Dozvěděli jsme se, že má žhavou stopu o dueargách v horách. Prej jsou u klášteru Bílejch vlků a mají je tam nejspiš pod palcem, nebo tam alespoň něco chystají. Podrobnosti nemá, potřebuje to prozkoumat. Rogar, Kalem a Grigor se na sebe podívali a po krátký debatě usoudili, že bude lepší prozkoumat klášter a zjistit co je na duergarský hrozbě pravda (a promyslet, jak vyzrát na Kadrota, když má tak početnou obranu).

Bez otálení jsme vyrazili do hor. Cesta to sice není daleká, ale počasí je jako by ho na nás poštvala sama ledová kurva Auril. Promrzlý se doškrábáme do skalní kapsy, kde je ukryt klášter. Z dálky to vypadá, že nás asi nikdo nečeká. Hradby vypadají na mistech pobořené, altán má na nádvoří strhnutou střechu a monumentální skalní chrám má zalígrovaný dveře i okna deskama s Tempovo symbolama. Nevedět do čeho jdem, tak bych hádal, že to tu je opuštěné.

Kalem, leč tvrdej ogar, má asi trochu slabší chvilku a vypráví nám o tom jak to před lety bylo. Kalem vyrůstal v Caer-Dineval a vstoupil do paladinského řadu Bílých vlků. Jednoho dne ale zjistil, že byla jeho matka obviněna z paktování se s temnýma sílama a tak z klášteru prchnul aby přispěchal na pomoc. Tehdád jeho rodina žila na caeru, protože jeho otec byl Pěstí a staral se o obranu Caer-Dineval. Když, ale přišel do města bylo pozdě. Většina rodiny byla upálena. Otec s matkou utekli. Chtěl jim pomoc, ale nestačil na to. Otec byl dopaden a zabit v průsmyku, který si taky vzal jeho tělo. Matce se podařilo utéct samotné do tundry. Bez zásob, bez výbavy. Kalem byl vykázán pod hrozbou smrti. Ale teď se vrátil, a situace už vypadá jinak než dříve.

Zatlačil jsem slzu a všichni jsme se dali do průzkumu. Kalem obešel klášter, jestli jsou zalígrované všechny dveře i okna. Bohužel byly. Rogar se snaží jedno z oken rozmlátit, ale bez úspěchu. Grigor si všimnul, jednoho umrzlího nebožtíka omotaného v řetězech ke kůlu nedaleko hlavního vlezu do klášteru. Byl to jeden z noviců Bílejch vlků. Vypadá to, že se mu podařilo trochu uvolnit ruce na na předloktí si vyškrábal nějaký neznámý jazyk. Škrábance tvořili nápis “ERAS NOTUI MO”. Vypadá jak náky varování.

Grigor přišel k Rogarovi a společně se snažili najít v ochranejch plátech skulinu. Nevim jak se jim to podařilo, ale zjistili, že to nejsou vůbec tempovo varty, jak jsme si mysleli. Ale že jde o nějakou lstivou iluzi. Ve skutečnosti desky byly nerovné a varchlaté - jako kdyby se natavili řetězy na sebe ohromným žárem. Kalem se na tu bezbožnost také přišel podívat.

Rogarovi blesknul v hlavě nápad. Vzal ten svůj tajnej zelenej flakon a třetinu vychrstnul na obranou vartu. Roztavené řetězy vzplanuly zeleným plamenem. U všech vousatejch, kde berou ty svoje hračky.

Najednou se stalo něco jestě divnějšího. Z řetězového bloku vyšlehl rudý plamen a pohltit všechny tři ogary. A náhle byly pryč.

Zhluboka jsem polknul. Zkontroloval místo, kde jestě před chvíli stáli. Nic tam nezbylo. To zanemná, že asi ještě žijou. Jen jsou jinde. Možná se dostali do toho klášteru? Radeji tu rozbiju tábor a počkám co se bude dít.

Asi za půl hodiny se ohnivej výbuch rudýho plamene vrátil a ogaři se vrátili s ním. Vypadali jak kdyby utekli z pece. Rychle mi rekli co se dělo.

Ocitli se přej v nějakym podivným žaláři, všude samý ohně, řetězy, kov a žár. Cele to místo působilo plný strastí a beznaděje. Chvíli se prodíraly tím nešťastným místem, až narazili na osobu, nebo spiš tvora, který vypadal, že tam je doma. Postavou o tři hlavy větší jak Rogar a stejně tak i svalnatější. Zahalen jen do řetězového hávu. Pekelník. Řetězový ďábel.

Prostředí jako by začalo ožívat a ze všech možnejch skulin se jak hadi začali sunout řetezi smerem ogarům. Vyhlídky nevypadali nejlépe. Přišel ale nápad se zkusit domluvit. Pekelník vladnul jazykem, který nikdo neznal, takže to vypadalo jako slepá ulička. Naštestí ten řetězák povolal nějakýho okřídleného skřeta. Dotěrnou bytost o velikosti kobolda, která posloužila jako tlumočník.

Nevim, co všechno za čertoviny tam probíhalo. Ale Grigor, který věděl, že pouštět se do křížku s takovou bytostí na takovém místě není dobrý nápad, přesvědčil Rogara aby na to šel jinak než ztečí.

Na jedné straně bylo vykonat službu pro tohoto ďábla, na druhé straně bylo bojovat o svůj život. Kalemovi to bylo proti srsti, poradil se, se svýma kartama a nakonec s odporem přijal.

A jakou že to službu pekelník požadoval? Chtěl zabít Kadrota, vůdce Rytířů Černého meče. A to do jednoho desetidne. Jednoduché podmínky, chladnokrevný čin. Smlouva se musela zpečetit krví …

No rozhodně je lepší uzavřít smlouvu s ďáblem, než ji uzavřít s trollem.

-- Hiln Trolobijec, ze svazku “Jak jsem se stal kastelánem”