Ďábelské intermezzo

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 15

24. 7. 2021 · 597 · 0 · Marcela

Kde oči slizkých netvorů
a černější než noční nebe,
dávají vidět samy sebe.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 15: Ďábelské intermezzo

Místnost pokračuje do další chodby a na jejím konci jen zklamaně konstatuji: „No paráda. Je slepá!“

Elderan: „Možná bychom sssi tu mohli na chvíli odpočinout, mělo by tu být celkem bezpečno.“

Torvald: Dobrý nápad, všichni to už potřebujeme.“

Strunka: „Cítíte to? Jakoby se někomu pálily chlupy...“

Gnomka má pravdu, už to cítím taky. Raději zkontroluji pochodeň a své krásné vlasy, ale vše je v pořádku. Kouř je cítit zezadu, odkud jsme přišli. Teď už se i po stěnách rozhořely malé ohníčky a začaly se šířit směrem k nám. Ozvalo se „puf“ a ve vzduchu se objevil rudý portál a náš starý známý, ohnivý džin. Škrtám a opravuji – Strunčin starý známý (pokud byste si již nepamatovali na tuto zajímavou etapu našeho dobrodružství, nalistujte si prosím kapitolu „jak Strunka v magických kartách vyhrála horkou hlavní cenu“). V jedné ruce třímá planoucí meč, ve druhé ohnivý bič. Mile se na gnomku usměje: „Jak jsem slíbil, přišel jsem si pro tvou duši.“ Šlehl bičem a řemen ji omotal kolem pasu. Táhne ji směrem k portálu.

Na něco jsem si vzpomněla, třeba to pomůže… třískla jsem palcátem vší silou do země a zařvala: „Neprojdééééš!“ Bohužel to nepomohlo a Strunka i džin zmizeli v portálu. Nevadí, moje babička vždycky říkala, že i snaha se cení. Tak jsem se v duchu ocenila a společně s ostatními jsme se vydali maličkou členku naší skupiny zachránit. Jelikož byl portál stále aktivní, následovali jsme je v těsném závěsu.

Ocitla jsem se na nějakých dlaždicích, plíce mi naplnil horký vzduch, plný smradu, kouře a síry. Ostatní omdleli (možná tím smradem), jen já jsem to nějakým zázrakem ustála. Probírám je z bezvědomí, mezi nimi i Strunku. Na takovém místě nechci být sama, i když džin není momentálně v dohledu. Gnomka naštěstí vypadá, že i přes démonovy výhrůžky stále vlastní duši. V pohádkách co jsem slýchala jako malá, takhle zlí džinové nebyli. Vážně… většinou vám splnili nějaké to přání a duši za to od vás nikdy nechtěli. No možná jen pár jedincům trochu připekli varlata, když jejich přání byla stupidní a naprosto postrádala logiku… ale duši nikdy!

Nacházíme se v otevřené jeskyni,okolo nás je mnoho rytých sloupů, které nic nepodepírají a nad hlavou se nám otevírá nekonečná obloha. Asi se již nenacházíme na zemi, neboť se v ní přelévají červené a oranžové odstíny, protkané bílými blesky… něco jako rudá polární záře nebo neskutečně barevný západ slunce. To tady mimochodem žádné není.

Dlaždice a sloupy přecházejí v otevřený prostor a kam jen oko dohlédne, všude se rozprostírají písečné duny všech odstínů červeně, ohraničené z obou stran pahorkatinou stejné barvy.

Neboť za našimi zády stále pulzuje otevřený portál, navrhla jsem, že bychom mohli milému džinovi vzít kramle. Nejsem zbabělá, ale nechci se dostat do fáze, kdy v této Bohem zapomenuté dimenzi narazíme na něco opravdu ošklivého (a tím nemyslím džina, který vyhrožuje že vás sebere duši a pak si bez rozloučení kamsi zmizí).

Mí přátelé mě přehlasovali, protože se rozhodli, že se musí podívat, co to tam za těmi dunami vlastně je…

Po chvíli chůze jsme zhruba půl kilometru od nás spatřili kruhové údolí, ze tří stran uzavřené horami, odkud k nebi stoupá sloup páry. Pod nohama skřípe rudý písek a v něm se hemží přerostlí švábi, brouci a stonožky. S odporem odvracím pohled od nechutné havěti a raději sleduji blesky, míhající se na obloze. Jsme zhruba tak v polovině cesty k cíli, když se vedle nás zatetelí vzduch a zhmotní se tři podivná, netopýří stvoření s křídly a vyvalenýma očima. Vypadají, jakoby někdo v náhodném poměru zkřížil žábu, rybu, netopýra a člověka. Mají odulé tváře a z lebky jim vyrůstají rohy. Jedno z nich cosi drmolí v jazyce, kterému nerozumíme. Protože jsem od přírody zvědavá, sesílám na sebe a Strunku kouzlo jazyků. „Áááá, nové duše. Přišli jste přidat svoje ubohé dušičky do pekelného kotle? V tom případě vítejte… vítejte v Pekelné Kotlině.“

Strunka odvětí: „Byli jsme jen zvědaví. A kde to vlastně jsme?“

„Blázni, vy ani nevíte kde jste“ uchechtlo se stvoření. „Jste blázni, blázni...“ a s hlasitým „puf“ se i se zbytkem rozplyne. Mám na jazyku „já vám to říkala“ ale cítím, že na to ještě nenastal ten správný čas. Jsem ráda za toto vřelé uvítání, díky němuž mé společníky přešla chuť na to to tu pořádně prozkoumat. Vracíme se zpátky. Sotva jsme se otočili a ušli pár kroků, opět se zhmotňují ta pekelná stvoření. Obličej se jim nafukuje a rudne, společně s vypoulenýma očima to vypadá, že jim každou chvíli praskne hlava. Elderan se ohnal mečem a jednou ranou se mu podařilo dva z nich rozmáznout po okolním písku. Jeden ze zbylých mi skočil na záda a snaží se mě pokousat. Mí druhové jsou na tom stejně, na každého se nalepil jeden. Když si každý z nás udělal svůj vlastní, mastný, netopýří flek, pár přeživších jedinců mizí se známým „puf“ kamsi pryč. Rozhlížím se a zdá se, že jsou všichni v pořádku. Jen pan Přísavka začal po kousnutí té potvůrky velice vehementně zvracet, že jsem začala mít strach aby mu ještě zbyly nějaké vnitřnosti. Pro jistotu jsem ho vyléčila.

Všude kolem jsou vidět pouze hromady rudého písku a tak pokračujeme směrem, o kterém si většina z nás myslí, že je ten správný. Za další dunou leží obrovský červený kámen a zpod něj jako groteskní symbol trčí lidská ruka. Strunka se dostává ke kameni jako první: „Je tu uvězněný člověk.“ To už i my slyšíme nebožákovo sténání: „Prosím vodu. Dejte mi napít… mám hroznou žízeň. Vodu.“ Dobrosrdečná gnomka mu podala plný měch, který trpící vypil na jediný zátah. Vypadá, jakoby to na něj bylo příliš. Hlava se mu svezla na stranu a po bližším ohledání musím konstatovat, že dotyčný natáhl bačkory. Pak mě napadlo, že bych ho s trochou námahy dokázala zachránit. Po troše péče se mi ho opravdu podařilo stabilizovat.

Torvald: „Co je tohle za místo?“

Strunka: „Jak ses sem dostal a co se ti stalo?“

Polomrtvý chlapík: „Vodu, mám hroznou žízeň. Prosím jídlo a vodu. Vodu!“ Torvald mu také dává napít, ale i po vyprázdnění dalšího měchu muž opakuje dokola to samé. Vidím, že nic nového z něj nedostaneme a vodu musíme šetřit pro sebe. Zvedla jsem palcát a než mi v tom někdo stihl zabránit, seznámila jsem ho s obsahem ubožákovy lebky. Moje dobrota mne dojímá, ukončila jsem jeho nesnesitelná muka a věčné utrpení. Můj výsledný dojem a hřejivý pocit dobroty kazí pouze vyčítavé pohledy mých spolubojovníků a kousky lebeční kosti a mozku na hlavici palcátu.

K jeskyni jsme se dostali už bez dalších zastávek. I portál je na svém místě. Jediné co se změnilo, že je nyní obehnaný stěnou z kostí. Praštila jsem do nich palcátem, abych vyzkoušela, jak moc je pevná. Pořádně to zakřupalo, ale stále drží. Než jsem mohla pokračovat, jeskyní se rozlehlo bestiální zavytí a horký vítr, který se náhle přihnal, odvál z dlaždic všechen písek. Ze vzduchu se zhmotnili čtyři netopýří stvoření a před námi obrovský, pekelný démon. Na výšku může mít nejméně tři metry, tělo pokrývá hrbolatá, rudá kůže. Svalnatý hrudník přechází do chlupatých kozlích nohou a z lebky mu raší dva černé rohy, tlusté jako pěst. Aby toho nebylo málo, tak jeden pár svalnatých rukou navíc doplňují dvě masivní krabí klepeta a zírá na nás krvavýma očima, ve kterých se zračí naše pomalá, bolestivá smrt.

No, je to tady. Teď je ta chvíle… „já vám to říkala!“

Monstrum se rozeběhlo proti nám a cvaká klepety. Jelikož Argom i se Sixfreedem zdrhli na strop a gnomka se kouzly pokouší prolomit kostěnou stěnu, mám pocit bezprostředního ohrožení. Vyvolala jsem okolo sebe ochrannou bariéru, do které nestvůra nemůže vstoupit. Pomáhám maličké přítelkyni a palcátem buším do groteskní zdi před portálem. Po chvíli se nám podařilo o co jsme se snažily a úlomky tříštěných kostí se rozlétly na všechny strany. Portál sice nyní pulzuje temně rudou nekrotickou září, ale je volný!

Démon se mezitím vznesl do vzduchu (no do psí díry, ono to váží nejmíň dvě tuny a levituje???) a upíři mají hezkou chvíli co dělat, aby se vyhnuli jeho nenechavým klepetům, které se je pokoušejí přestřihnout vejpůl. Podařilo se mu uchopit Argoma a mrštil s ním po nás, zrušil mou ochranu a poté co se snesl zpátky k zemi, do nás buší obřími rudými pěstmi a seká klepety. Jedním z nich mne sevřel kolem pasu, zvedl ze země a jeho pozornost se zaměřila na mě. Tímto nechtěným gestem jsem dala ostatním z naší zbídačené skupinky příležitost k útěku. Co můžu dělat, lapená v pasti, bezbranná… tak jsem toho parchanta alespoň pořádně přetáhla palcátem po hlavě. Rána to sice nebyla nijak ohromná, ale překvapením mě pouští na zem. Upíři zdrhli a Strunka, která právě probíhá kolem, mě chytla za rukáv a strhla do portálu sebou. V osidlech démona zůstal pouze můj „pan Přísavka“, tak za svého „magicky“ věrného ochránce uroním slzičku a děkuji Bohu, že i my jsme neskončili v rudém prachu rozšlapáni kozlími kopyty na sra… pardon...na kaši.

Naše dnešní sváteční skóre: jeden velmi naštvaný, živý démon v jiné dimenzi, můj první získaný a vzápětí ztracený nohsled, nabručení upíři kteří zjistili že nejsou sami kdo umí parádní kousky ala „hele koukej, jsem na stropě“ a zamyšlená prťavá gnomka, která podle mého skromného názoru určitě nepřemýšlí o ničem jiném, než kde teď krucinál sehnat další balíček magických karet...


-- Z deníku temné kněžky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář