Svobodný člověče, vždy budeš mít rád moře
Moře, své zrcadlo; buď duše statečná
vždyť pluješ na vlnách až do nekonečna,
tvůj duch je propastí, v níž není méně hoře.

Rád ponořuješ se v klín svého obrazu
a rád jej objímáš, tvé srdce rádo slyší
při mořské hukotu svůj hukot trochu tišší,
a přece nezkrotný a plný nárazů.

Jste oba diskrétní a oba stejně temní.
Kdo viděl, člověče, tvé dno, tvé propasti!
Kdo viděl do moře, kdo směl je vykrásti?
Tak mocně každý z vás tajemství své chrání!

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 11: Hrátky s magií

Ubytovali jsme se v hospodě U černého kance. Celkem pěkná hospůdka, pokud se dá o nějaké putyce říci, že je pěkná. Podlaha je dřevěná, čistě vydrhnutá, vzadu v místnosti praskají v krbu polena a ve vzduchu se vznáší vůně pečeného masa a borového dřeva. Hostinský je postarší trpaslík, se silným zvykem uklánět se každému zákazníkovi, který vypadá že má čím zaplatit. U nás vysmekl takovou poklonu, že svým plnovousem málem vymetl prach z podlahy, kdyby tam nějaký byl. Jako číšnice tu roznáší lidská žena, trochu oplácanější, s velkýma...očima, červenými tvářemi a dlouhým světlým copem, který jí sahá až po zadek. Vládne tu přátelská atmosféra, ve vzduchu se mísí lákavé vůně, takže se nám začali hned po vstupu sbíhat sliny. Hlavně proto jsme tu pár dní zůstali a jen si užívali dobrého jídla, pití a měkkých postelí. S našimi penězi jsme si mohli dovolit jen to nejlepší. Po bitvách, dracích, zamrzlých pláních a tvrdých pryčnách, jsme si zde připadali jako v ráji.

Argoma jsme uklidili stranou hned na začátku, abychom se vyhnuli vysvětlování typu: „Kdopak je ten nezdravě vypadající mládenec za vámi? A proč má rudé oči? ...“Ále, to je bratrance z druhého kolena, má nějakou kožní nemoc, to víte, narodil se jako albín. A ty oči? Moc zírá do sluníčka...a už vůbec si nevšímejte toho že nedýchá, má tesáky které rozpárají dospělého vola a k večeři dává přednost krvavým biftekům… víte, on je trochu podivín, ale ani mouše by neublížil. No vážně!“

Když jsme si dosyta vychutnali všechen přepych, který se dal koupit za peníze, trochu jsme popřemýšleli co dál. Strunka s Elderanem rozhodili informační sítě po kontaktech ve městě a jejich snaha brzy přinesla ovoce. Zajímali se o obchodníky s magickými předměty, které jsme si jako bohatí nyní mohli dovolit. Ve městě se jich pár nacházelo, ale spíše těch docela obyčejných, kteří vám z toho lepšího mohli nabídnout léčivé lektvary, nebo když jste měli štěstí, třeba magický prsten proti nachlazení nebo spalničkám. Objevili také jednoho, který magické předměty vyráběl na zakázku. Elderan zaplatil Argomovi magický klobouk, který umí podle libosti měnit vzhled nositele. Zakázka byla sice nehorázně předražená, ale peníze na to byly a náš upír něco takového potřeboval, aby mohl mezi lidi. Trvalo to zhruba dva týdny, než si ho mohli vyzvednout.

Argom se s kloboukem zavřel ve svém pokoji. Bohužel mám sousední místnost a stěny jsou tu mimořádně tenké. Nezamhouřila jsem oka, neboť se z vedlejšího pokoje linuly celou noc velmi podivné zvuky. Nejdříve to znělo jako tlumený rozhovor dvou mužů, který se změnil v hluboký baryton jakéhosi mizerného zpěváka, poté v ženský výkřik a nakonec bylo slyšet už jen jemné dívčí chichotání. Mám velikou představivost, proto jsem ležela na posteli a nemohla zabránit tomu, aby mé oči nepřiřazovaly k jednotlivým zvukům i patřičné obrazy. Na nich stál Argom před obrovským zrcadlem a stihl vystřídat všechny podoby, na jaké si dokázal vzpomenout. Byli to muži, ženy, elfové a pár dalších humanoidních forem, které neumím (a ani nechci) pojmenovat…také tam byly všechny věkové kategorie od mladých po staré, obtloustlé, hubené, s velkým hrudníkem, ploché jak prkno, krásní, oškliví, oblečení, nazí...až se mi z toho začaly dělat mžitky před očima. Zhruba v pět ráno, kdy už jsem se modlila k Bohyni, ať buď na místě umřu nebo s tím konečně přestane… opravdu přestal měnit podoby...a místo toho ho napadlo, že se naučí kloboukem házet. Poznala jsem to podle nového zvuku. Zbytek rána bylo slyšet svistot klobouku téměř pokaždé zakončený obří ránou, to když se sice trefil, ale masivní dřevěný věšák se poroučel k zemi. Rána byla slyšet v devíti z deseti případů, ale stejně jsem na posteli pokaždé nadskočila, jak jsem se lekla.

Asi v deset hodin ráno jste ve výčepu mohli potkat vysmátého Argoma, který svůj vzhled změnil na prostého, otrhaného rybáře a a jednu nevrlou kleričku s kruhy pod očima.

Později jsme se dozvěděli, že za městem bydlí jeden lehce senilní a bláznivý kouzelník Alec Mrazivý, který by mohl nabídnout něco zajímavějšího. Nebylo proč váhat, vyrazili jsme za ním i s Argomem. Kdo ví, třeba pro něj nabídne plášť proti sluníčku, nebo bezedný krvavý pohár…alespoň večer odpadne přemýšlení, zda se s takovým parťákem ráno probudíte nebo ne…

Podle popisu jsme dorazili na místo, kde má Alec bydlet. Dům je vlastně takový malý ledový zámek, do něhož jsou vyryté magické ornamenty propletené liniemi nádherných ledových květin. Výsledný efekt je vskutku impozantní a ranní slunce rozhazuje po okolí jiskřivé odlesky. Mág je možná šílený, ale vkus mu rozhodně nechybí. Místo dveří vede do nitra obydlí průzračný tunel. Sice tu už nejsou vidět nádherné kresby, ale uvnitř stěn tančí modré plamínky magické energie. Stěny jsou na omak sice chladné, ale je to ten příjemný chlad, rozhodně nepůsobí jako hrouda mrtvého ledu. Naše kroky zvoní, odrážejí se v uzavřeném prostoru a utichají ve slábnoucích ozvěnách. Došli jsme na konec tunelu, který přechází v kruhovou místnost. Nevede z ní žádný východ, zřejmě jsme skončili ve slepé uličce. Okolo nás vyrůstají ze země masivní ledové sloupy, také nabité magií, jako vše ostatní okolo nás. Z toho množství magické energie se mi ježí snad všechny chlupy na těle a navíc mám nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje. Zastavili jsme, protože není kam pokračovat dál. Na okamžik jsme se ponořili do ticha a vzápětí sebou trhli, neboť se za námi zavřelo ústí tunelu s mocným prásknutím. Strunka se pohotově otočila, ale tam kde byl předtím volný prostor, se její malé pěstičky setkaly s jednolitou chladnou stěnou. Jsem pěkně naštvaná, takhle padnout do pasti retardovaného kouzelníka. Navíc se nám nad hlavami rozlehl šílený chechot, ozývající se ze všech stran. Ano, Alec má sice nádherný palác, magickou sílu, že by ji mohl přehazovat lopatou, ale také je evidentní, že mu solidně fouká pod tašky...(jak říkala s oblibou moje babička). Elderan upoutal moji pozornost, protože ukazuje kamsi dopředu a snaží se nás varovat před hrozícím nebezpečím. To už není potřeba, všichni vidíme, jak se jeden ze sloupů začíná hýbat a poté druhý. Obrovská masa roste, přetváří se, praská, až před námi stojí dva golemové, tvoření z mrazivého křišťálu. Pokoušíme se s nimi bojovat, ale naše zbraně pouze odsekávají ledové střípky z gigantického celku (ne poprvé ani naposled jsem zalitovala ztráty Mejkona a jeho parádních ohnivých kouzel). Gnomku napadlo nějaké kouzlo, lehce pohladila struny malé harfy a zazpívala jednoduchý nápěv. Vzduch kolem jedné bestie se zavlnil a světe div se, najednou je na jejím místě velká sněhobílá kočka. Sakra, to jsem netušila, co ta malá umí, to bylo opravdu chytré. Díky ní nám zbyl už jen jeden golem, do kterého s Elderanem mlátíme zbraněmi. Kolem nás létají kusy ledu, osekali jsme už pěknou hromádku, když se naše zbraně začnou do jeho těla nořit. Struktura bestie se mění na ledovou tříšť a sune se na mě s Elderanem. Ten ještě stihl na poslední chvíli uskočit…pokusila jsem se ho napodobit...pružně jsem se prohnula jako kočka...připravila se k ladnému skoku...a zůstala uvězněná uvnitř ledového monstra. Moji tělesnou schránku obklopily chladné krystalky, které začaly okamžitě zamrzat spolu s mojí maličkostí. Cítím jak mé prsty znecitlivěly, víčka pokryla mrazivá jinovatka a každičký centimetr mojí kůže tuhne chladem. Zachránil mne Elderan, který přiskočil a vysekal z tuhnoucí krusty.

Asi se ptáte, proč Argom nebojuje s námi. No jelikož je to nyní Argom-rybář, , který to sice s prutem umí zatraceně dobře, ale boj mu z jeho oblíbených činností kamsi vymizel, rozběhl se k nejbližší stěně a začal do ní mlátit pěstmi: „Alecu, proč nám to děláš? Co jsme ti udělali?“ Ve výšce jeho očí se odsunulo malé okénko, ze kterého na něj zírá stařecká tvář, rozrytá hlubokými vráskami a s nosem podobným bramboře. „Bojuj zbabělý rybáři. Když nebojuješ, není to zábava.“

Díky Bohyni jsme zase jednou přežili. Já bych za to měla poděkovat hlavně Elderanovi za rychlou reakci a Strunce, za perfektně zvolené kouzlo. U Argoma není za co, ale alespoň jako zadostiučinění si ho jako svůj cíl vybrala zapomenutá, sněhobílá kočka. Zasyčela, odrazila se a celkem slušně ho stihla poškrábat. To má za to, alespoň se bude příště víc snažit...rybář, nerybář…

Po boji se otevřela stěna (zhruba v místech kde do ní bušil Argom) a vyšel stařík se šíleným úsměvem, oči mu svítily vzrušením a vše doprovázel divokým potleskem: „Dobře jste bojovali, pěkná podívaná.“ Když to pronesl, ruply mi nervy: „Ty hajzle jeden, takhle vítáš svoje hosty?“ Čaroděj přestal tleskat a beze stopy výčitek v hlase odvětil: „Prošli jste mojí zkouškou. Nyní jste hodni se mnou mluvit“ a úplně zbytečně dodal „ten kdo neprojde a zemře, toho hoden není.“ No to je mi ale novinka, to bych nečekala. Zajímalo by mně, kolik chudáků skončilo svůj život, aby pobavili toho senilního blázna. Měla jsem sto chutí mu skočit po krku, nebo vyškrábat oči, ale stařík povýšeně pokračoval: „Proč jste přišli? Neplýtvejte mým vzácným časem a sdělte účel vaší návštěvy.“ No jestli návštěva znamená, že se vás hned po vstupu do domu pokusí nějaká bestie zamrazit do nanuku lidské velikosti, tak se omlouvám všem svým přátelům, ale už asi v životě nikoho „navštívit“ nepůjdu. Moje naštvané úvahy přetrhli moji společníci: „Hledáme magické předměty. Slyšeli jsme, že nějaké máš.“

„To ano, mám, a spoustu. Co mi za ně můžete nabídnout?“

Elderan: „Máme peníze, šperky, drahokamy…

„Takové věci mně nezajímají“ ušklíbne se stařík.

Já zkouším svoji oblíbenou taktiku: „Ty tady bydlíš sám? Musíš být hrozně osamělý“ mrknu na gnomku „Strunka a já bychom ti mohli tu samotu trochu zpříjemnit.“

Musím přiznat, že jeho odpověď byla tak nečekaná, že jsem po zbytek rozhovoru raději mlčela.

„Takové věci mně nezajímají. Mám magii a své knihy.“ Hlavou mi probleskla myšlenka – škoda, že se toho nedožil Mejkon, určitě by si měli o čem povídat.

Elderan: „A co by tě zajímalo?“

Čaroděj se zamyslel: „Vypadáte jako pěkná parta dobrodruhů. Mohli byste získat něco, co mi patřilo, ale ukradl to můj rival. Je to magický krystal“ a popsal nám, kde se zloděj i s předmětem nachází. Slíbili jsme mu, že se na to podíváme a co nejrychleji jsme odtud zmizeli. Kdyby jen chudák Alec věděl, že máme na nějaký čas mágů plné zuby a na jeho krystal zvysoka kašleme…

Museli jsme se tedy spokojit s obyčejnými magickými krámky ve městě. Právě jsme se nacházeli v jednom z nich, nalézajícím se v jakési zapadlé uličce. Za pultem stál prodavač, světlovlasý a velmi hubený i na elfa. Již po vstupu nás poprosil, abychom se zde nepokoušeli nic ukrást a pokynul do kouta, kde se krčil malý, vypelichaný kříženec ratlíka a bahenní krysy. Poté nám sdělil, že takhle dopadl poslední lupič, který měl tu drzost se sem vloupat. Když jsem tak na něj koukala, docela jsem mu to věřila.

Přísnýma očima sledoval náš výběr zboží. Elderan přebíral u malého stolečku jakési lektvary, Strunka si prohlížela očarované hudební nástroje, co samy hrály. Argom se nacházel v sekci magických amuletů, zaujatý jedním s ochranou proti česneku (pomodlila jsem se k Bohyni, ať ho to nenapadne koupit, protože takové cetky stejně nikdy nefungují tak jak mají) a já se kochala rozmanitým zbožím, vystaveným ve skleněných vitrínách. Měli tu magické runové kameny, věčné svíčky ze kterých neubývá vosk, pergameny se zaklínadly, samočistící magické soupravy na údržbu brnění a další podobné harampádí. Nade dveřmi visel velký měděný zvonek a za jeho rukojeť přivázaná černá opičí pracka, která za něj zatahala kdykoli dovnitř vešel zákazník. To se stalo právě teď a zběsilé zvonění naplnilo celou místnost. Pohledy všech se stočily ke dveřím, do kterých vrazil udýchaný, podsaditý člověk. Tváře zarudlé námahou, na čele se mu perlil pot a neklidné oči těkaly po krámku. Prodavač se zamračil a počastoval ho nanejvýš nepříjemným pohledem. Mužík si ho však nevšímal a radostně rozhodil ruce k nám v přátelském gestu: „Právě vás hledám. Jmenuji se Ral Tasha a doslechl jsem se, že sháníte vzácné magické předměty. Pokud máte dost peněz, chtěl bych vám učinit zajímavou nabídku.“

Elderan povytáhl obočí: „A to je?“

„Tady ne, zvu vás všechny do hospody „U stříbrného vánku“, tam budeme mít soukromí.“

Zvědavost zvítězila a proto jsme s nabídkou souhlasili. Hospoda nebyla tak pěkná jako ta, ve které jsme byli ubytováni, ale celkem ušla. Dole byl výčep plný lidí, ale Ral Tasha nás zavedl do prvního patra, do útulného soukromého salónku. Když jsme se pohodlně usadili, vytáhl náš hostitel z kapsy balíček karet: „Tyto karty jsou magické. Pokud máte dost peněz a odvahy pokoušet štěstěnu, tak do toho. Funguje to jako přání, zaplatíte mi, jednu vytáhnete a co je na ní zobrazeno se za okamžik splní. Sice obsahují věci dobré i zlé, ale pokud se ve vás nemýlím, jste ti praví právě na takové dobrodružství. Každé líznutí vás bude stát 700 zlatých, ale co je taková částka proti věcem, které se vám díky tomu mohou splnit? Tak co hrdinové, jdete do toho?“ Strunka prohlásila, že to nehodlá riskovat. Zato Elderan, Argom a já jsme nadšeně přikývli a položili na stůl požadovaný obnos peněz.

„Ještě malá ukázka, abyste věděli do čeho vlastně jdete.“ Rozložil před sebe karty rubem nahoru, olízl si masité rty a jednu vytáhl. Výraz, který se mu objevil ve tváři nezapomenu do konce života. Byla to směsice překvapení a naprostého zděšení. Zatvářil se asi tak, jako by mu někdo zničehonic obřím kladivem rozmáčkl jeho oblíbeného křečka. Na nic jiného už nezbyl čas, protože se okolo něj ovinul jakýsi černý vír a jeho tělo se zhroutilo k zemi, kde utvořilo hromádku z masa a kostí. Chvíli jsme jen zůstali sedět a zírali s pusami dokořán. Tohle nikdo z nás nečekal. Můj pohled se setkal s mými parťáky a ve vzduchu zůstaly viset nevyřčené otázky: „Co to sakra bylo?“ a „co teď budeme dělat?“ Vyřešil to za nás malý zelený goblin, který odhrnul závěs a vřítil se dovnitř s dopisem. Podal ho Strunce, která byla nejblíže. Rozlomila pečeť a obsah papíru přečetla nahlas: „Jestli se mé tělo nachází bez života na zemi, stala se politováníhodná věc...přišel jsem o duši. Doufám že budete tak hodní a pomůžete mi moji duši vrátit. Tady můj pomocník vám sdělí podrobnosti, jak mi můžete pomoci. Se srdečnými pozdravy váš Ral Tasha.“

Goblin, který vedle nás přešlapuje, sáhl do váčku co má u pasu a podává mi lesklý bronzový medailon. „Tento magický artefakt vás dovede k duši mého pána, kterou musíte zachránit.“ Vzala jsem si od něj přívěšek a za všechny slíbila, že jeho pána určitě zachráníme.

...Pokud byste chtěli vědět jak nebohý Ral Tasha dopadl, nalistuje si laskavě kapitolu „jak jsme se zase jednou na něco vykašlali“…

Vstali jsme od stolu, sebrali vložené peníze a Elderan se ještě natáhl po balíčku magických karet. Goblin nadskočil a vypískl: „Pane, pane, vraťte mi prosím karty mého pána, než se stane nějaké neštěstí.“ ale Elderan odvětil: „Já je zatím pohlídám, aby se jim nic nestalo.“

Odešli jsme na chodbu a zelený mužík zmateně cupitá za námi. Elderan si s tím hlavu neláme, šibalsky na nás mrkne a líže si z balíčku jednu kartu. Na ní je vyobrazena temná postava, složená ze svíjejících se stínů. Uprostřed chodby se najednou zjevil portál tvořený z kostí a z něj vystoupila stejná bytost, jaká je na kartě. Je to jen kostra, kterou ovíjejí pruhy černé energie. V kostěných rukou třímá temný meč, který namířila na Elderana. Chodbou zaduněl hromový hlas, znějící jakoby vycházel přímo ze záhrobí: „Svým neuváženým činem jsi vyvolal samotnou smrt. Budeš se mnou bojovat a nikdo do toho nesmí zasáhnout, jinak na místě zemře.“ Varování znělo jasně, moc ráda bych mu pomohla, ale dneska ještě umřít nechci. Proto jsem jen lehce pokrčila rameny a spokojila se s pouhým fanděním. Argom (stále v přestrojení za rybáře) se pokusil kamarádovi pomoci tím, že sevřel goblinova ramena, začal s ním třást ze strany na stranu, až malému stvoření zacvakaly zuby a hystericky na něj křičí: „Dělej něco, zastav to šílenství!“ Vyděšený mužík vykvikl: „To nemohu pane.“ Vysmekl se mu a peláší dolů po schodech. Elderan vytasil meče a s avatarem rozvířili tanec smrti. Na člověka je nezvykle hbitý, zasadil svému soupeři nespočet ran, ale stínová postava jakoby to ani nepostřehla. Svým těžkým mečem se jí sice podařilo zasadit jen pár ran, zato tak silných, že hraničáři podklesly kolena a vypadá, že další ránu už nepřežije. Smrt se rozmáchla k poslednímu úderu a v ten okamžik lidské čepele obě naráz proťaly její nehmotnou schránku skrz naskrz. Avatar znehybněl a rozplynul se společně s taženou kartou.

Jelikož to v tuhle chvíli vypadalo jako skvělý nápad, pronesla jsem do ticha: „Také jsem si to předplatila. Teď chci já.“ Zašátrala jsem po balíčku, zavřela oči a vytáhla kartu s obrázkem rozesmátého kašpara. V hlavě se mi ozval hlas: „Můžeš si vybrat, buď potáhneš další dvě karty, nebo se staneš zkušenější.“ Soustředěním jsem vystrčila špičku jazyka...hmmmm...najednou se cítím velice zkušená.

Na vrcholku schodů se objevila malá zelená hlavička s vytřeštěnýma očima: „U všech Bohů, co to tu provádíte? To nemůžete… přestaňte...“ a začal vzlykat. To se nám momentálně nehodí – poslala jsem ho pryč kouzlem „Rozkaz“ a přikázala mu, ať doběhne pro nějaké čisté ručníky. Goblin se proti své vůli otočil a opět zmizel dole v přízemí.

Argom se rozhodl, že teď je řada na něm. Natáhl se a táhne další kartu. Nakoukla jsem mu přes rameno a na obrázku vidím postavu rytíře ve stříbrném brnění. Ze vzduchu se v mžiku zhmotnila tatáž postava a stojí před nemrtvým lupičem. Přistoupil ještě blíž a odklápí přilbu...za hledím se objevil upíří obličej: „Jmenuji se Sixfreed pane a jsem tu, abych ti sloužil.“

Strunka si to mezitím rozmyslela a žádá kartu také pro sebe (asi také touží po nějakém sluhovi). Její malá ručička vzápětí drží novou kartu, na které je vyobrazena obrovská ohnivá hranice. Do nosu nás udeřil pekelný zápach, jakoby se pálily vlasy. Před gnomkou se ve vzduchu objevil dvoumetrový džin, obalený plameny. Sálá z něj horko, že jsem i já musela o krok ustoupit. Karmínové oči se upřeli na Strunku: „Tvoje smrt bude velmi pomalá! Já si tě vychutnám“ v dlaních utvořil menší ohnivou kouli a hodil ji směrem po ní. Pak se otočil a vylétl oknem. Jelikož byl větší než okno, vzal sebou i pořádný kus zdiva okolo. Chudák malá gnomka zůstala stát jako opařená a že se to všechno doopravdy stalo, dosvědčovala už jen její tvář lehce ožehlá od ohnivé koule a obrovská díra tam, kde by mělo být okno.

Nás ostatní po tomhle incidentu chuť na další dobrodružství docela přešla, zato Elderan vypadá, že se teprve rozjíždí. Tahá z balíčku kartu jednu za druhou…

Na první je tulák s rancem na zádech. Tiše stojíme a čekáme, ale nic se neděje.

Elderan pokrčil rameny a táhne další. Na té je zlaté zářící slunce. Jeho tělo jakoby ozářily sluneční paprsky a v rukou náhle drží svíci, která tam před okamžikem nebyla. Po tváři se mu rozlil úsměv plný radosti. Musím přiznat, že je to zajímavá podívaná. Už se nemohu dočkat, co to bude příště. Zvědavost zvítězila nad studem, který pociťuji od té doby, co jsme vedle v salónku nechali ležet ubohé tělo Ral Tashy bez života, aniž bychom se mu pokusili nějak pomoci a místo toho si tady užíváme s jeho bývalým majetkem. Podobný pocit jsem nezažila od doby, kdy jsem kdysi s jedním mágem hrála magickou tombolu. Prohrála jsem sice našetřené několikaměsíční úspory, ale na oplátku vyhrála těžítko s magickou duhou uvnitř, samozavazovací polobotky a malou, magicky ochočenou krysu, která dokázala ulovit dospělou kočku. Hraničář nezahálí a v jeho ruce se ocitá třetí karta… se stylizovanou hlavou Medůzy, ověnčenou svíjejícími se hady. Jeho pokožka získala podivně šedozelenou barvu a místy jsou dokonce vidět šupiny. Řekla bych, že tohle hlavní výhra asi nebude...no když už nic jiného, alespoň se Argom nebude cítit jako jediná příšera ve skupině. Teď tu máme upíra i hadího muže, kterému naštěstí zůstaly lidské rysy...když už ne zdravá barva pleti.

Na scénu přibíhá goblin s náručí plnou ručníků: „Prosím vás už dost! Tohle přeci není možné. Kdo ví, jaké hrůzy můžete přivolat, když si budete takhle zahrávat.“ najednou zmlkne, protože jeho zrak padne nejdříve na Elderana a poté na třímetrovou díru ve zdi. Roztřásli se mu ramena a začíná znovu nabírat. Už ho nechci dál trápit a proto na něj sesílám další „Rozkaz“. Goblin pouští ručníky na zem a se slovy „jé, já zapomněl na horkou vodu“ utíká pryč. Argom zjevně dostal nějaký zajímavý nápad. Jeho tváří přeběhl zlověstný úsměv, jeho podoba se zavlnila a věrně okopírovala Ral Tashovy rysy. Kdybych ho neviděla se proměňovat, neměla bych šanci poznat, že to není on. Jen tak pro jistotu pokynul Elderanovi a společně přesunuli tělo našeho pravého hostitele do vedlejší místnosti, kde nebude tak na očích. Navíc ho přikryli nějakou dekou. Jakmile se vrátili, přiřítil se goblin s lavorem horké vody. Když spatřil Argoma, vylezly mu oči z důlků: „Pane, jak je možné že stojíte?“ zeptal se nevěřícně a málem se opařil, jak odkládal lavor stranou. Argom se v nastálé situaci očividně vyžívá. Spiklenecky mrknul na goblina: „Víš, ono to vlastně tak hrozné nebylo, jen to tak vypadalo. Sice jsem přišel o duši, ale tihle hodní lidičkové“ ukáže na nás „si dali tu práci a v rekordním čase mi ji zase vrátili zpátky. Jinak bych tu přece teď nestál.“ Jeho tvář se rozzářila okouzlujícím úsměvem patřícím Ral Tashovy: „Copak to máš u pasu za měšec?“ „Ale pane, to jsou přece vaše magické předměty, to přece víte?“ odpovídá zmateně goblin.

„No samozřejmě že to vím! Jen jsem tě zkoušel. Teď mi měšec podej, vezmu si je k sobě do úschovy. To je rozkaz!“

Zelený mužík rozpačitě přešlapuje na místě a zjevně neví, jak se má v takové situaci zachovat.

„No tak, přece ti to nebudu opakovat dvakrát“ čeká Argom s napřaženou rukou.

Goblin se po chvíli přeci jen rozhodl, odepnul měšec a vložil ho do ruky falešného Ral Tashy.

„Tak a teď jdi domů a přines mi plášť, co jsem si tam zapomněl.“ dodal Argom ve snaze se malého snaživce už nadobro zbavit.

„Ale pane, vždyť je to přes půlku města“ koktá mužík.

„Už jsem řekl...a nesnaž se mi odmlouvat.“

Načež goblin sklopil oči a poslušně se odporoučel někam za vymyšleným pláštěm. Sotva se odšoural pryč, vyběhlo z přízemí asi tucet celkem drsně vypadajících chlapů a žádalo od Argoma vysvětlení: „Co se děje pane, co to bylo za hluk? Potřebuješ s něčím, nebo s někým pomoci? A nedůvěřivě si prohlížejí nejen nás, ale i pobořenou chodbu s vytrhaným zdivem.

„To je v pořádku chlapi, vše mám pod kontrolou“ ušklíbl se Ral Tasha.

Jeden z mužů se nesměle zeptal: „A pane, kdy dostaneme naše peníze?“

Argom vrazil každému padesát zlatých: „Tady máte, běžte hlídat dolů, tady je vše v pořádku.“ S tolika penězi se otočili a spokojeně odešli.

Když jsme zůstali sami, našli jsme vhodné okno a vytratil se jím z hostince. U černého kance jsme si ve spěchu zabalili svoje věci a urychleně se zdekovali za město. Jak Strunka bystře poznamenala, raději bychom tu neměli být, až někdo zjistí, že jsme ve čtyřech zničili celé horní patro hospody, Ral Tasha leží pod dekou stále bez duše (nyní bez magického medailonu s nevalnými šancemi na její vrácení) a ve stěně se nachází ožehlá díra, jakoby jí prolétlo ohnivé tornádo.

Utábořili jsme se ve volné přírodě. Všude vládne klid a mír. Pokusila jsem se zrušit kletbu, kterou na sebe uvrhl neopatrný společník. Připravila jsem mísy s vodou, lučními květinami a dalšími nezbytnými obětinami, co k tomu patří a dali se najít v okolí. Po několika modlitbách cítím, že na takovou kletbu ani zdaleka nestačím. Smutně jsem Elderanovi sdělila výsledek mého snažení a doporučila mu, ať se také poohlédne po nějakém magickém klobouku, nebo ať si alespoň sežene pořádně krycí tělový pudr.

Po vydatném odpočinku balíme tábor. Strunčiny bystré oči si všimli, že k nám letí havran a výkřikem nás na to upozorňuje. Slabší povahy (moje maličkost a Argom) se už z pouhého principu dávají na útěk. Co kdyby to byl třeba špeh poslaný lidmi z města? Zato Strunka s Elderanem vypadají spíše zvědavě. Rozběhnou se na opačnou stranu než my, havranovi vstříc. Elderan se pokusil havrana zachytit, ale gnomka je hbitější. Vyběhla mu po zádech, vyskočila a ještě v letu sevřela havrana do maličkých dlaní. U nohy má přivázaný smotek papíru. Strunka ho opatrně rozbalila a přečetla nahlas zprávu od Leonise Erlantara: „Moji přátelé a spojenci. Žádám vás, abyste se co nejrychleji vydali do místní svatyně Boha Lartandera. Velmistr tohoto řádu vás za úplatu teleportuje do Hlubiny. Jako hrdinové jste zváni na koncil, na kterém se budou projednávat důležité věci týkající se kultu Draka. Nesmíte chybět. Se srdečným pozdravem váš L.E.“

Díky tomu co jsme vykonali v tomto městě jsem se zrovna jako hrdinka necítila, ale třeba se některé naše „hrdinské“ činy tak daleko zatím nedonesly. Každopádně se zúčastníme, neboť zde již nic na práci nemáme (ne že bychom se do města ještě mohli vůbec vrátit) a slovo koncil zní důležitě.

Jelikož se cítíme také velmi důležitě, volba je jasná. Nesmíme chybět...

-- Z deníku kleričky Rinny