- A průvod bez hudby a bez bubnů se vleče
mou duší; Naděje je mrtva, zbyl jen hněv -
a úzkost, tyranka, již popadají křeče,
mně vrhla na hlavu svou černou korouhev.

Zápis z deníku: Intermezzo

Toto je poslední zápis kleričky Rinny, která již nemůže dál.

Jsem na pokraji svých psychických sil, myslím že se mě do svých spárů pokouší sevřít nemilosrdné šílenství. Zmítána pochybami, co je správné a co ne. Od té doby co se člověk kterého jsem milovala proměnil v upíra, rozpolcená v oddanosti a touze konat dobro, nevykonala jsem co být vykonáno mělo. Toto je moje zpověď, poslední, dokud ještě jsem trochu při smyslech a vše co píšu nezní jak blábolení umírajícího starce. Což mi připomíná že moje srdce krvácí a umírá, pokud již dávno nezemřelo. Vím, že je spousta věcí co jsem měla vykonat ve jménu dobra, bohužel přiznávám že jsem příliš slabá a některé věci jsem nedokázala, jako třeba probodnout jeho prohnilé srdce kolíkem. Ani Bohyně mi k tomu nedala dost síly....

A od doby co jsme potkali Elderana, zvláštního člověka, kterého jsem do této chvíle trpěla, cosi se ve mě zlomilo. Bolest je téměř fyzická. V noci se probouzím zpocená z černých nočních můr, s němým výkřikem na rtech. Sny jsou plné násilí (ale ne ty ve jménu dobra), jsou to krvavá jatka na nevinných obětech plných vnitřností, krve a rozervaných těl. Snažila jsem se být silná, snažila jsem se opřít o svoji Bohyni.....nic nepomáhá...něco ve mě umírá....a hlasy...

Poslední dny slýchám v hlavě hlas, temný, šeptající o zradě, temnotě...našeptává, svádí....

Snažím se být silná a odolávat, odporuji mu, ale má vůle slábne....

Před pár dny to byla poslední kapka, Elderan s Argomem zmasakrovali nevinné strážce, paladiny, kteří pouze bránili co jim bylo svaté. Byl to masakr, jatka, jaká vídám ve svých snech. Nikdy nezapomenu ten pohled , který se mi vpálil do mozku jako rožhavená jehla, to ani má Bohyně nemůže zmírnit. Pálí to a bodá...

Myslela jsem že se zachráním, že odejdu někam do ústraní, třeba do kláštera a zbytek života strávím motlitbami a prosbami ke své Bohyni za odpuštění hříchů. Bohužel cítím že pro mě je již pozdě, již nedokážu ani odejít. Hlas v mé hlavě již nešeptá, ale sílí, překřičí všechny mé myšleny a motlitby k Bohyni. Cítím jak něco ve mě umírá, poddávám se temnému hlasu, který již nešeptá slova která by v mých uších byla zlem. Najednou hladí, začíná se mi zdát, že vše co říká dává jakýmsi zvráceným způsobem smysl, tíha svědomí mě opuští, cítím se lehká...jako ten hlas který mi sladce zní, zpívá a cítím že obmotává sladkým temným závojem moji duši. Mé srdce již netíží otázka dobra nebo morálky, jsem jen já a moje potřeby, nyní vím že mohu dosáhnout všeho co budu chtít, nyní jen temnějšími prostředky. Nyní vím, že hlas co ke mě promlouval, patří mému novému Bohu, stejně tak mé srdce i duše...

...

-- Z deníku kleričky