Jsi krásné podzimní a červánkové nebe!
Můj smutek vystoupil jak moře ze břehů
a nechal na mých rtech své bahno, které zebe,
a hořkou vzpomínku a pachuť po sněhu.

Má bytost děsí se dnů, které jsou tak vleklé,
kdy v mrazu u okna tě znudí každá věc,
jak slunce v polárním a nekonečném pekle
mé srdce promění se v rudý ledovec.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 7: Lovecká Chata

Lituji, že mě nenapadlo přibalit si teplejší oblečení. Klima se změnilo na opravdu studené, ale na druhou stranu takhle čerstvý vzduch jsem nedýchala ani nepamatuji. Vznáší se v něm lehké aroma borovicového jehličí. Před námi stojí dřevěná chata, zem všude kolem nás je pokrytá vrstvou napadaného sněhu. Kromě portálu, kterým jsme sem byli přeneseni, se vedle něj nachází další čtyři podobné, od kterých směrem k chatě vedou vyšlapané cestičky ve sněhu. Ty ostatní jsou slabé, zato na místě kde stojíme, je stezka k chatě prošlapána nejvíce. Zřejmě jsme se ocitli v „Lovecké chatě“, zmíněné v oné listině a sem budou také dopravovány veškeré bedny s naloupenými cennostmi. Bude zajímavé zjistit, kam putují dál. Protože jsou všechny portály včetně našeho neaktivní a kromě chaty jsme obklopeni pouze lesem, je rozhodnuto. Jde se na průzkum chaty.

Potkali jsme člověka, který má zřejmě stejný zájem jako my. Po jeho vyslechnutí souhlasíme, aby se k nám přidal. Bojuje proti kultu stejně jako my. Říká si Pride. (Vzhledem k tomu, jak dlouho pak s námi vydržel, považuji za zbytečné ho popisovat….jeho smutný osud se nachází na dalších stránkách mého deníku v odstavci „ chtěl jsem být epický hrdina, jen jsem bohužel nepřežil dost dlouho na to, abych vám o tom mohl vyprávět“.

Hned za vchodem se nachází hala se schodištěm, vedoucím do prvního patra. Vyšli jsme po něm a v první místnosti potkali ženu, která se nám představila jako Talis. Je hubená, havraní vlasy má svázané dozadu čelenkou, v hezkém obličeji jsou znát jisté elfí rysy (což podporují i mírně špičaté uši), oděná v lehké brnění doplněné kožešinou. To poslední jí ze srdce závidím. Asi nemá vůbec tušení kdo jsme (začala s námi jednat jako bychom byli posila, na kterou již dlouho čekala) a řekla nám, že vypadáme celkem schopně a má pro nás úkol. K úkolu jsme se nedostali, protože Azaghalovi se podle jeho slov „vůbec nelíbila“, jak nám později vysvětlil. Vrhnul se na ni s nabroušenou sekerou a dal jí tak jasně najevo, kam si svoje úkoly může strčit. My ostatní jsme ho v boji podpořili, i když mne osobně by zajímalo, co by tak po nás mohla chtít. Na to, že na první pohled vypadala celkem křehce, se z ní vyklubal důstojný protivník. V ruce se jí objevila malá dřevěná hůlka, kterou na nás vyslala proud ledu, který zasáhl Argoma, Azaghala a také většinu vybavení pokoje. Velký stůl uprostřed místnosti se změnil na ledový sloup a kouzlo bylo tak silné, že se vzápětí roztříštil na milion ledových úlomků. Talis se přesunula k oknu, otočila se: „Tohle bude váš konec!“ pak odkudsi vytáhla malou píšťalku a zapískala na ni. Její ostrý tón mi málem protrhl ušní bubínky, ale snažím se to nevnímat a léčím Dexe a trpaslíka. Měli velké štěstí že nedopadli jako stůl před nimi, i když k tomu neměli zase tak daleko. Talis zmizela, přeběhla římsu za oknem a ze střechy skočila kamsi dolů, mimo náš dohled. Trochu jsme se sebrali, ale když už jsme se chtěli vydat za ní, začala se třást podlaha a chodbou kterou jsme sem přišli, jsme zahlédli jak se na nás řítí obří čtyřruký Trol (mělo mě napadnout, že tu píšťalku asi nemá na bernardýna). Se slovy „Ničit, kurva, ničit“ se vrhl do dveří a snaží se nacpat do místnosti otvorem, který je na něj příliš malý. Volnýma rukama drtí zárubně dveří, kolem padají kusy omítky, svým masivním tělem se snaží prorazit větší díru, čímž vytváří menší zemětřesení. Jelikož jsme vyčerpaní po boji s Talis, vydáváme se na taktický ústup k oknu, protože jediná další cesta vede přes zjevně velmi nasraného Trola. Utíkáme na římsu. Kus od srubu jsme zahlédli Talis, stojící ve sněhu a hledící naším směrem. Jakmile nás spatřila, pozvedla kopí a začala cosi odříkávat. Slovům není na tu vzdálenost rozumět, ale je mi jasné že to moc příjemné určitě nebude. Ze všech škvír ve zdivu se vyvalila mračna švábů, stonožek a pavouků. Cítím jejich malá chlupatá těla lezoucí mi po kůži i ostrá kusadla zahryzávající se všude, kam dosáhnou. Ostatní jsou na tom stejně, taky je mají úplně všude. S odporem ze sebe setřásám tu hnusnou havěť. Cítím se opravdu mizerně a nehodlám tady umřít ožraná hmyzími kusadly. Kašlu na všechno. Z posledních sil seskakuji do sněhové peřiny a utíkám směrem k lesu, pryč od chaty a od Talis. Kůže po celém těle mě svědí a za sebou slyším běsnit Trola, kterému se konečně podařilo prorazit dost velkou díru, aby se dostal dovnitř. Dovolím si rychlé otočení, ostatní běží za mnou. V našem stavu je to zřejmě nejrozumnější řešení. Až se někde v klidu dáme do pořádku, vyřídíme to s nimi později.

Chata v lese

Pride si asi myslí něco jiného, nejdříve to vypadá že běží také, ale asi se nehodlá vzdát tak snadno. Nějakým mně záhadným způsobem se dostal Talis za záda, přiložil jí nůž ke krku: „Jestli chceš žít, doveď mě k portálu do města a řekni heslo.“ zasyčel jí do ucha. Než zmizíme v lese, ještě vidíme, jak ho odvádí k jednomu z portálů, který je aktivován jejím slovem. Pride jedná na vlastní pěst (schovat se v lese asi není podle jeho gusta). Se Slovy: „Pravý bojovník se rodí v krvi“ podřezává Talis hrdlo a vstupuje do portálu. Toto bylo naposledy co jsme ho viděli a ani jsme mu nestihli poděkovat za zabití tak mocného nepřítele. Z neoficiálních zdrojů získaných během pozdějšího putování jsme se doslechli, že se ocitl velmi daleko v jakémsi hradním sklepení, obklíčen asi deseti překvapenými kušiníky. Po otázce „co zde sakra dělá“ (navíc s mrtvolou Talis v náručí) odpověděl to jediné co mu zbylo: „Já se ji snažil zachránit, opravdu, ale bohužel jsem to již nestihl.“ vše doplnil o přesvědčivou, smutnou grimasu. Vojáci mu samozřejmě neuvěřili (asi to bylo i tím že byl od hlavy k patě potřísněn právě její krví) a o pár vteřin později se z něj stal nový inventář hradu „jehelníček“.

Když jsme se dostali dost daleko, Mejkon nám kouzlem vytvořil obrovskou obyvatelnou kouli, do které se všichni pohodlně vejdeme a můžeme si zde odpočinout. Do našeho magického přístřešku by se na elfovo ujištění neměl nikdo a nic dostat, tak ihned upadám do dlouhého a hlubokého spánku. Když jsem se probudila, byl pryč Azaghal i Argom. Prý se rozhodli (aniž by si předtím odpočali...ano výtečný to nápad) vrátit zpátky a vyzkoušet, zda by se jim nepodařilo aktivovat některý z portálů. Odebrali se tedy zpátky, vyzkoušeli všechna magická slova, názvy měst na které si dokázali vzpomenout a Argom pro dobro věci přihodil pár nadávek (nikdy nevíte…). Protože nic nefungovalo, trmáceli se dvě hodiny zpátky do tábora v lese. Vyčerpáním se svalili na dno koule a museli jsme počkat, až se i oni pořádně prospí.

Poté jsme se již všichni vrátili před chatu. Našli jsme místo, kde byla zabita Talis. Chvíli to trvalo, neboť krvavé stopy zakryla nová vrstva čerstvě napadaného sněhu. Mejkon ze země sebral hůlku, která jí vypadla v posledních vteřinách jejího života z rukou. Jinak je všude klid, po Trolovi ani stopy, tak jsme se odvážili dovnitř. V dolním patře jsme prošli kuchyní a vstupujeme do dveří, vedoucích dále po schodech dolů do tmy. Pak jsem si uvědomila, že nám chybí Azaghal a když jsem se otočila, uviděla jsem ho jak se zastavil u jednoho sporáku a cosi tam kutí. Zeptala jsem se: „Co se děje?“ Napadlo mě, zda třeba nenašel nějaký důmyslně schovaný poklad. Při jeho odpovědi jsem se nezmohla na slovo: „Ále, vařím si polívku a hledám do ní nějaký salám.“ ...Sakra, že mě to hned nenapadlo, my se tady plahočíme za kdovíjakým nejasným cílem, naším jídlem je převážně sušené maso a ovesná kaše, tak proč se na všechno nevykašlat a neuvařit si pořádný slepičí vývar? Zasnila jsem se...a ještě bychom si venku u táboráku mohli opéct pár trolích špekáčků, ogrilovat nějaké veverky na rožni a přitom si zazpívat pár hospodských odrhovaček….ze snění mě hrubě vyrušil Argom s Mejkonem, kteří do mě zezadu vrazili, když se snažili pokračovat po schodech dolů. Takticky jsem se rozhodla o svých představách pomlčet, neboť ostatní vypadají, že je nějaký táborák, polévka ani veverky nezajímají. Necháváme trpaslíka v kuchyni a vstupujeme do temného sklepení. Rozžíhám pochodeň, která mění tmu na pouhé šero. Je tu špína, vlhko a páchne to tu plísní. Ve tmě, kam světlo pochodně nedosáhne, slyšíme slabé řinčení řetězů. Úplně vzadu nacházíme ke zdi přikované zajatce, čtyři muže a jednu ženu. Dokonce je mezi nimi jeden elf a také trpaslík. Rozbíjíme okovy a sundaváme je dolů. Poté, co jsem jim vyléčila oděrky a drobná zranění, ptáme se, jak se sem vůbec dostali. Vesměs zaznívá stejná odpověď: Cestovali s karavanou převážející cenný náklad, když byli přepadeni, okradeni a uneseni. Také se dozvídáme cennou informaci, že nejbližší město se jmenuje Parnast a nachází se pár kilometrů odsud za lesem. Trpaslík se nám představil jako Kargon, nebo tak nějak to znělo. Když jsme vyslechli jejich díky za záchranu života, Kargon ještě dodal, že kdybychom cokoli potřebovali, najdeme ho v tamní hospodě.

Pokračujeme v prohlídce chaty. Objevili jsme pár místností sloužících jako ubikace, pro pár koboldů nacházejících se ve fázi snění. Je celkem zábavné pozorovat Kerna s Argomem, jak podřezávají spící koboldy a trpaslíka, jak pobíhá kolem a snaží se je nejdříve probudit neboť prohlásil, že zabití spícího protivníka (byť je to kobold) je proti jeho přesvědčení. Já společně s Mejkonem jdeme najít něco zajímavějšího. Zdá se, že jsme objevili něco cenného. V jedné z místností stojí u protějších dveří na stráži dvě kamenné sochy chrličů. Vsadím se že cosi hlídají, zavolali jsme proto ostatní. Jakmile jsme do místnosti vstoupili, sochy ožívají a útočí na nás. Po krátkém souboji se obě rozpadají na prach. S očekáváním otevíráme dveře za nimi a nacházíme….úzkou místnost plnou věšáků s kabáty! Zklamáním mi poklesla brada a snažím se nerozbrečet nahlas. Alespoň si bereme pár kabátů a kožešin, aby zdejší zima byla o něco snesitelnější. Z šatny vedou další dvoje dveře. Zkusili jsme jedny….a ocitli se venku ve sněhu, vzadu za chatou. Jestli otevřeme ty poslední a bude tam třeba prádelna, přísahám, že se oběsím na nejbližším věšáku. Nic takového tam k mé velké úlevě není. Za nimi se nachází velká místnost přecpaná bednami, naplněnými určitě něčím cenným. Jednu celou stěnu zabírá tapisérie s výjevem honu, kde lovci společně se psi štvou svoji nebohou zvířecí oběť. Dojem bohatství umocňuje majestátní krb, z každé strany doplněný nádherným, zlatem zdobeným, černým, plátovým brněním. S Kernem se vydáváme přímo k nim, okouzleni jejich dokonalostí a výraz v Kernově obličeji mi dává za pravdu, že stejně jako já si již představuje, že má jedno z nich na sobě. Jak se přibližujeme, začínají zbroje podivně zářit, vnitřek vyplnilo světlo a z otvorů vystřelila černá chapadla. S hrůzou sledujeme, jak předměty našeho zájmu ožívají. Asi jsme prokletí, všude kam vkročíme, se nás pokoušejí zabít (vsadím se, že kdybych si pořídila panenku, naroste jí pár končetin navíc, obří tlama plná ostrých zubů a při nejbližší příležitosti se mi pokusí ukousnout hlavu…). Rve mi to srdce, ale snažíme se je zneškodnit a přitom tajně doufám, že je to moc nepoškodí. Azaghal se v zápalu boje na jedno vrhnul, nějakým zázrakem se mu brnění podařilo povalit na zem a i když kolem něj šlehají černá chapadla, buší do něj pěstí tak dlouho, dokud z něj nezbyl jen neživý šrot. Druhé jsme také zdolali, ale moje naděje, že by se ještě dalo použít, zmizely ve chvíli, kdy se samo začalo tavit a zbyla z něj jen beztvará hrouda. Zamáčkla jsem slzičku lítosti a dali jsme se do prohledávání zbytku místnosti. Otevřeli jsme pár beden. V některých je drahé nádobí, v jiných zlaťáky nebo šperky. Mejkon se zastavil u tapisérie. Po chvíli nám sděluje, že zde cítí silnou magii. Kern si po bližším ohledání všiml, že podlaha je pod ní vyšlapaná častým používáním. S Mejkonem se shodli, že to bude nějaký druh magického portálu. Jsme hrozně zvědaví, tak bez rozmýšlení všichni procházíme tapisérií….

...Jsem sama v lese, na neznámém místě a společnost mi dělají jen závěje a stromy obsypané sněhem. To byl zase jednou nápad, až mě příště popadne zase chuť zkoušet nějaké podobné dobrodružství s neprozkoumanými portály, naučím se místo toho třeba radši háčkovat. V dálce slyším smrtelný výkřik jelena a jelikož je to jediný zvuk rušící lesní ticho, vydávám se tím směrem. K mé velké úlevě mě to dovedlo ke Kernovi a Argomovi, který je od hlavy k patě zamazaný od jelení krve a pokrytý zbytky kůže...(Ne, opravdu ne, nebudu se ptát jak k tomu přišel)…

Jelikož mám skvělý orientační smysl, odhadla jsem přesný směr, kterým by mělo ležet město Parnast, o kterém jsme se dozvěděli od zajatců. Je milé, že mi v tomto směru Kern s Argomem důvěřují. Zhruba po hodině udaným směrem…stojíme opět před loveckou chatou. Mejkon s Azaghalem dorážejí o něco později. Vypadá to, že ostatní to celkem baví, takže si zahrajeme hru „Projdi znovu tapisérií“. Tentokrát jsme o dost chytřejší, tak se pevně držíme jeden druhého. Díky této bravurní taktice se všichni ocitáme...v tichém zasněženém lesíku...a o hodinu pěší chůze později zpátky v chatě. (A jestli jsme neumřeli, procházíme tapisérií dodnes...)

Talis

Po této zkušenosti jsme se rozhodli, že budeme více praktičtí. Shromáždili jsme všechny poklady na jednu hromadu a každý sám za sebe přemýšlí, kolik je toho asi schopen unést. Trpaslík několikrát zalitoval, že nikde nenašel žádný vůz, kterým by mohl odvézt úplně všechno. Strhl ze zdi alespoň tapisérii a zabalil do ní menší jmění (plus mínus šest set zlatých). Beru si z něj příklad a balím do prostěradla zlata kolik unesu. Ostatní si rvou cennosti do kapes a vyprazdňují vaky od zbytečných věcí, aby se jim tam toho co nejvíc vešlo. Když jsme všichni ověšení balíky, opouštíme chatu. Vydali jsme se po lesní cestě, na které jsou zřetelně vidět koleje od vozu, který tudy musí pravidelně jezdit. Po několika hodinách ploužení se vším tím nákladem, jsme k našemu překvapení opravdu potkali vůz tažený koňmi a mířící tam, odkud jsme přišli. Azaghalovi se rozsvítily oči, když lačným pohledem přejel člověka a jeho vůz. Hned mi došlo, že předmětem jeho touhy vozka asi nebude. Nasadil co nejpříjemnější (dle mého názoru poněkud hrozivý) úsměv a pozdravil: „Zdravíčko dobrý muži. Kampak to jedete?“ Otázka je to zřejmě pouze řečnická, protože ani nečeká na odpověď a pokračuje: „Co byste řekl tomu, kdybych od vás koupil ten vůz?. „Ale to přeci nejde“ opáčí vozka „jak bych si potom vydělával na živobytí?“ Trpaslík na zem položil vak se zlatem a aby do něj bylo vidět, poodhrne okraj „Co byste řekl tomu, kdybych vám za něj dal šest set zlatých?“ Chlapík vytřeštil oči, je zjevné že tolik peněz dohromady ve svém životě ještě neviděl. „Ano“ volá nadšeně a vrhá se ke zlatu, aby si to štědrý kupující ještě nerozmyslel. Rozbalil látku a začal mince počítat. Pak zvedl hlavu a zeptal se: „A tu tapisérii mi dáš k tomu, abych to měl jak odnést?“ Azaghal je zdá se rozený obchodník, jak už tomu u jeho rasy bývá. „No víte, ta tapisérie má pro mě citovou hodnotu, ale pokud na tom trváte, tak vám ji prodám za tři sta zlatých.“ Nakonec se ale slitoval a dal mu svůj batoh, neboť viděl, že je vozka v rozpacích, protože právě uzavřel obchod svého života a hned by se měl vzdát poloviny peněz. Bere tedy batoh, nacpe ho zlatem a s přihlouplým úsměvem odchází. Podle našeho zloděje je celý obchod asi zbytečné plýtvání penězi, proto chlapíka dohnal a vráží mu dýku do zad. Sníh pod jejich nohama zbarvily karmínové krůpěje krve a jelikož dýkou protrhl batoh, sype se do sněhu také zlatý déšť. Chudák se ze svého nově nabytého bohatství moc dlouho neradoval. Azaghal zrudl, když viděl co Argom udělal, vrhnul se na něj a vrazil mu pořádnou ránu pěstí. Rvačku uklidnilo až jedno z mých kouzel „zklidni emoce“, které jsem netušila, že budu muset použít i na někoho jiného než nepřátele. Když se oba uklidnili, naházeli jsme na vůz všechna zavazadla. Zajeli jsme zpátky k chatě a naložili zbývající bedny s cennostmi. Dokonce jsme si předem dohodli scénář, až dorazíme do města, bude se trpaslík vydávat za bohatého obchodníka se vzácným zbožím a my ostatní za jeho služebnictvo. Celkem neprůstřelný plán, když vezmete v úvahu věrohodné hraní trpaslíka a plný vůz naložený bednami s pokladem, za který bychom si mohli pořídit půlku menšího panství.

Když jsme dorazili do Parnastu, najít hospodu pro nás nebyl problém. Zaparkovali jsme na dvoře a už se těšili na pár dobře vychlazených půllitrů. Nepříliš nápaditý vývěsní štít nade dveřmi hlásá, že se nacházíme u hospody „Zlatý korbel“. Sotva jsme sesedli, vidíme, jak k nám přichází dva muži v uniformě městské hlídky. Obrací se rovnou na trpaslíka, protože ten se narovnal a snaží se tvářit veledůležitě. „Kdo jste a co vezete?“ ten odpovídá s oslňujícím úsměvem: „Copak nevidíte? Jsem obchodník se vzácným a exotickým zbožím“ máchne rukou směrem k vozu „a obchoduji se vším možným. Měla by pro vás být čest, že jsem zavítal zrovna sem.“ Možná by to pro ně i čest byla, kdyby se zpoza rohu nevynořilo dalších šest strážných v čele s naším starým známým Kargonem. Ten veliteli cosi vysvětluje a ukazuje naším směrem. Parchant jeden. Asi se příště na nějaké osvobozování vězňů vybodneme, když tohle má být odměna. Velitelem skupinky je muž s ebenovou pletí a svalnatým tělem, celkem slušně konkurujícím Kernovi. Pokládají ruce na zbraně a velitel nařizuje: „Jste zatčeni, odhoďte zbraně a vzdejte se!“ Ani nás nehne. Neušli jsme takovou dálku, abychom se vzdali první skupince ozbrojených chlápků. První na ně zaútočil Kern, pak i my ostatní. Kargon zbaběle utekl, sotva se začalo bojovat. V následném boji jsme ušetřili pouze velitele, a Kern ho pevně svazuje, abychom ho mohli vyslechnout. Jmenuje se Oppenheim, pracuje pro kult Draka a myslí si o sobě, že je vyvolený. Žádné překvapení, podle mě si to z kultu myslí úplně všichni. Prozradil nám další zajímavou věc. Pokynul hlavou směrem k nebi a vysvětlil nám, že to co vidíme nad námi je „Oblačný Hrad“, jedna ze základen kultu a velmi důležité strategické místo. Na obloze se skutečně nachází silueta něčeho, co jsme si nedokázali vysvětlit. Objekt musí být hrozně vysoko, protože ze země se jeví spíše jako kus modré skály, zavěšený mezi mraky rukou nějakého božstva, se smyslem pro humor. Že by se mohlo jednat o létající hrad nás vskutku nenapadlo. Je nám jasné že se tam musíme dostat jakýmkoli způsobem, a protože nás zrovna žádný nenapadal, přitlačili jsme na vězně. Díky Argomovým skvělým přesvědčovacím schopnostem zajatec spolupracuje více než ochotně. „Za hospodou se nacházejí stáje s wyvernami, které vás tam vynesou.“ Jakmile vypouští z úst to poslední co potřebujeme vědět, Argom mu podřezává hrdlo. Jeho mrtvola se svezla do prachu cesty. Tím by to mělo skončit, ale zdá se, že náš mrtvý kultista má ještě jedno eso v rukávu. Jeho pokožka začala zářit, celé tělo zaplálo plamenem a z mrtvých úst vyšla jediná věta: „Tiamat mne požehnala“. No jestli její požehnání vypadá takto, tak děkuji, ale nechci. Černého bojovníka jsme museli zabít podruhé a doufám, že to pro dnešek již stačilo a žádná další překvapení a oživlé mrtvoly nás již nečekají.

Čtyřruký troll

Veškeré poklady jsme uschovali na bezpečném místě s tím, že se pro ně později určitě vrátíme. Ve stájích je sucho a všude voní čerstvá sláma. Nacházíme tu ustájené tři wyverny. Jsou to kříženci obří ještěrky a menšího draka. Všechny plazí hlavy se otáčejí naším směrem, a jejich žluté oči si nás zvědavě prohlížejí. Naštěstí jsou osedlané. Pokud byste to chtěli riskovat bez sedla, pravděpodobně by vám jejich ostré šupiny sedřely kůži na kost. Na tyhle polointeligentní zvířata se musí opatrně (já o tom něco málo vím). Pokud by se jim nevěnovala chvíle času, nejspíš by vás shodily z výšky ze hřbetu a to poslední, co byste spatřili, by byla zem, přibližující se závratnou rychlostí. Proto si dáváme na čas a zvířata ochočujeme. Pak již nasedáme, dva jezdci na každé zvíře. Já letím s Mejkonem. Jak nabíráme výšku, studený vzduch nám hvízdá okolo uší a čím více se blížíme ke svému cíli, tím větší je zima. Děkuji Bohyni za teplé zimní oblečení, kterým jsme se vybavili v lovecké chatě. Bez něj by z nás byly kostky ledu.

Nebeské výšiny se před námi otevírají a odhalují ten nejúžasnější pohled, jaký bych si nedokázala představit, ani ve svých nejfantastičtějších snech…

-- Z deníku kleričky Rinny