Oblačný Hrad

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 8

8. 4. 2020 · 46 · 0 · Marcela

A jak těch vidin bezzákladná stavba,
i mrakotyčné věže nádherné,
ty paláce, ty chrámy velebné,
ta velká zeměkoule, ano vše,
co na ní dědicem se rozplyne.
A jak ten nepodstatný, slavný zjev,
ni mráčku nezanechá po sobě.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 8: Oblačný Hrad

Celý povrch hradu i skály pod ním, jsou potaženy silnou vrstvou ledu. Proto se nám zezdola zdálo, že je tak podivně modrý. Z kamene vyrůstají mrazivé věže a věžičky všech tvarů i velikostí, stoupají výše a ztrácejí se v mracích. Pod hradem trčí kus skály, jakoby ho někdo právě vyrval z lůna země. Na všem se jako zrcadlo třpytí ledová krusta. Je to opravdu skvostný pohled, jen kdyby nebyla tak příšerná zima. Obletěli jsme ho kolem dokola a objevili dvě plošiny na kterých by se dalo přistát. Jednu z nich jsme namátkou vybrali. Plošina je vlastně kus kamenného výběžku, ukončený velkým obloukem namísto dveří. Prostor uvnitř je vyplněn jednolitou vrstvou ledu. Sesedli jsme z ještěrek a pokoušíme se projít skrz. Nepodařilo se nám to, ani když jsme na ledu vyzkoušeli všechny zbraně co jsme měli po ruce. Mejkon se svým citem pro magii prohlásil, že se jedná o jakýsi druh magické bariéry, proto naše zbraně neúčinkují. Vyzkoušeli jsme tedy několik kouzel a magických formulí, ale bez výsledku. Už jsme to chtěli vzdát, když Mejkon dostal spásný nápad. Došel pro wywernu, za uzdu ji přivedl až k bariéře a jakmile se přiblížil, ledová zeď roztála.

Následuje krátký tunel a jak se blížíme k zatáčce, slyšíme útržky cizího hovoru: „Ohnivá koule, Ignáci, to není trik pro žádné začátečníky. Pokud správně nepropočítáš průměr koule, úhel pod kterým letí a všechny konstantní proměnné, utrhne ti ruku ani nevíš jak.“ Opatrně jsme vykoukli za roh a spatřili dva mágy stojící v obrovské knihovně, zabrané do rozhovoru. Ten který mluvil divoce gestikuloval rukama a tvářil se, jakoby to byl právě on, kdo zmíněné kouzlo vynalezl. Že elfové mají smysl pro humor dokázal vzápětí Mejkon. Vyskočil za ohbí tunelu a vrhnul na ně právě ono kouzlo, o kterém tak živě diskutovali (asi jim chtěl v praxi ukázat, jak má taková pořádná ohnivá koule vypadat…). V první chvíli oba mágové strnuli překvapením (kdo by taky čekal, že se přímo před ním zhmotní předmět jeho diskuze), ale docela rychle se vzpamatovali, a začali naším směrem metat všechna kouzla, co je napadla. Pochopili jsme, že kouzelníci přesahují naše momentální síly. Ustoupili jsme, nasedli na wywerny a znovu obletěli hrad. V dalším patře jsme našli jiné přistávací plošiny a rozhodly se je vyzkoušet. Tentokrát se na každou vešla pouze jedna wywerna. Musíme se rozdělit, věřím ale, že ne na dlouho. Já jdu s Azaghalem (začínám mít toho malého prďolu opravdu ráda, není jako většina trpaslíků, naopak je s ním docela sranda). Z venku vstupujeme menším portálem do místnosti neuvěřitelných rozměrů. Pokud mně přijde obrovská, nedokážu si představit, jak musí připadat mému malému společníkovi. Také nábytek je nepřiměřeně veliký. Skříně, stůl, židle i postel vypadají, že jsou určeny pro někoho tak 3x většího než jsem já (a 5x většího než je Azaghal). Začínám tušit, proč je celý hrad takových rozměrů, a že hobiti tu zřejmě asi bydlet nebudou. O moc dál už jsme nedošli, protože jsme o chodbu a pár vteřin později zjistili, že na nás míří spousta zbraní v rukou kultistů. Byli jsme odvedeni na prostorné nádvoří pod širým nebem. Zde jsme zjistili, že zbytek naší rozdělené družiny dopadl neslavně (tedy nechal se zajmout stejně snadno jako my). Tak jsme se opět shledali s Kernem a Mejkonem...jen Argom se fláká Bohyně ví kde…

Na nádvoří je rušno, kultisté společně s Obry (ano Obři, zjevní majitelé tohoto létajícího zázraku s velkým nábytkem), utvořili velký kruh uprostřed. Velitelka kultu se jmenuje Rezmir. S něčím podobným už jsme se setkali, koho mi jen připomíná...je to žena, ale spíše připomíná humanoidního draka. Už vím, asi jako byste vzali Landerosu a narvali ho do dámských šatů. Je skoro stejně ošklivá jako byl on. Škoda jen, že není i stejně mrtvá. Potměšilé plazí oči v hadím obličeji upírá k davu před sebou: „ Tento elf (ukazuje na Mejkona), vyzval na souboj našeho velkého mága Ratha Modara“ ...pokyne směrem ke kouzelníkovi, se kterým jsme už měli tu čest v knihovně. „Vzývám všechny zajatce, aby se nepokoušeli do souboje vstoupit nebo jej narušit, jinak považuji duel za neplatný a vy všichni propadnete životem. Nechť souboj započne.“

Ve vnitřním kruhu jsou už připraveni oba sokové, každý na jedné straně a za zády obestoupeni zástupem kultistů a strážných Obrů. Rath Modar udělal směrem k Mejkonovi ironickou poklonu: „Slečinky první“. Ten s nějakou zdvořilostí problémy nemá a ještě než se protivník narovná, vrhá na něj první ohnivé kouzlo. Proud ohně prolétá kouzelníkem, obraz se zachvěje a zmizí. Byla to pouhá iluze a smějící se Rath Modar se objevuje o kousek dál. Mejkon zuří, odněkud vytáhl dýku, vrhá se na mága a bodá ho. Iluze se rozplynula a pravý mág se opět objevuje pár metrů z elfova dosahu. „Dobrý pokus“ směje se. My fandíme samozřejmě Mejkonovi, pár kultistů povzbuzuje Modara a ostatním je zjevně fuk kdo vyhraje, hlavně že se dobře baví. Od našich se ozývají převážně rady typu: „Sejmi ho“ „kopni ho do koulí“ a z výšky směrem z nějakého ochozu známý hlas (který až příliš připomíná Argoma) radí „Najdi magii...musíš najít magii“. Jelikož se zdroj hlasu nachází ve stínech, zůstává pro mě pro tuto chvíli záhadou (co by tam sakra právě v tuhle chvíli dělal náš zloděj?). Mejkon zdvořile ignoruje všechny rady a sesílá další kouzlo. Ve vzduchu se odnikud vynořily dva ohníčky, mající tvar lidských rukou a nalepily se na kouzelníka, kterého docela slušně popálily. Na to ho ještě zasáhl ledový paprsek z hůlky, kterou náš společník ukořistil po Talis. Z protivníkovy tváře konečně zmizel ten nadutý úsměv, honosné roucho na něm po zásahu ledu a ohně zplihle visí a celkově vypadá, že se mu tento vývoj událostí příliš nezamlouvá. V odpověď na elfova kouzla před sebe napřahuje ruce, které začaly zářit, a vypouští před sebe ohromný světelný kužel. Mejkon se mu velice obratně vyhnul, bohužel u dalšího se mu to již nepovedlo. Díky tomu je teď velice ošklivě popálen. Najednou jakoby odnikud přilétá jeho „pták“ a staví se před něj, aby ho bránil vlastním peřím. Střemhlav se vrhá na mága, zatíná drápy hluboko do masa a silným zobákem se mu snaží vyklovat oči. Rath Modar má během chvíle na rukou krvácející šrámy, ale podařilo se mu uvolnit si jednu ruku a praštit opeřeného vetřelce svou holí. Musel přidat i magii, protože nebohý pták doslova explodoval v oblaku peří a ohně. Jakmile se dým rozplynul, nezůstalo z něj vůbec nic. Krvácející kouzelník je rozběsněný k nepříčetnosti a řve na Mejkona: „Tak teď si konečně přestaneme hrát a já ti předvedu, co v praxi znamená slovo bolest.“ a útočí dalšími silnými kouzly. Je mi jasné, že náš elf, podle toho jak chabě vypadá, už o moc déle nápor kouzel nevydrží. Jestli ho zasáhne ještě pár kouzel, bude to jeho konec. Nemohu se rozhodnout co dělat, naštěstí to za mě vyřešil Azaghal. Aby pomohl příteli a odlákal pozornost, skočil po Rezmir a začal do ní bušit pěstmi (zbraně nám samozřejmě předtím odebrali, to je její jediné štěstí, jinak mohlo být o jednu ještěří ženu méně). Následujeme trpaslíkova příkladu a pouštíme se do svých věznitelů. Mejkona jsme sice zachránili, ale všichni se otáčejí na nás a Rezmir pronese ledovým tónem: „Porušili jste pravidla, za to zemřete. Zabijte je!“ Sice nemáme zbraně, ale na kouzla je naštěstí nepotřebujeme. Pomodlila jsem se k Bohyni a kolem mého těla začaly proplouvat zářící andělské bytosti, které vyřadily z boje pár nejbližších kultistů. Mejkon se zatím trochu vzpamatoval a poslal na pomoc kouzlo hořících rukou. Kernovi se po pěkném levém háku podařilo převzít soupeřův meč, kterým začal kosit nejbližší kultisty. Nejvíc jsem se obávala že se do boje zapojí Obři a udělají s námi rychlý proces, ale ti naštěstí stáli spíše stranou a bedlivě sledovali jak se situace vyvine. Ten který vypadá na jejich vůdce, má na tváři mírný úsměv, proto mě napadá, že možná nenávidí kult Draka stejně jako my, jen má z nějakého důvodu momentálně svázané ruce. Jestli tohle přežijeme, takový spojenec by se nám hodil. Mezitím se Azaghalovi podařilo zmocnit zbraně a se zuřivostí, kterou znají jen trpaslíci, útočí na Rezmir, jakoby pro tuto chvíli zbyli jen oni, v boji na život a na smrt. Podívaná je to opravdu efektní, trpaslíkovi na tváři hraje divoký zvířecí výraz, jeho oči planou vnitřním ohněm a jeho vlasy, vousy a dokonce i zbraň vypadají jako planoucí rudá pochodeň. Rezmir proti němu nemá vůbec žádnou šanci. Její mrtvé tělo klesá k zemi a sotva se jí dotkne, rozpadá se na prach.

Nahoře na ochozu se ozval teatrální potlesk a ze stínů vystoupila bledá, štíhlá žena. Vlastně se nedá říci štíhlá, spíše vypadá jako chodící kostra potažená kůží barvy hodně seschlého pergamenu, oděná v temných šatech. V kostnatém obličeji zřetelně vystupují lícní kosti a září rudé oči. Usmála se, a odhalila tak dva ostré špičáky v mrtvých, bezkrvých rtech: „Dovolte mi, abych se představila. Mé jméno je Sandesil a jsem členkou kultu Draka již 500 let.“ přelétla nás pohrdavým úsměvem a pokračovala: „Od teď tady velím já. Přikazuji, abyste se mi všichni poklonili a odpřísáhli věrnost!“ Nedělám cavyky a ukláním se jako první. Samozřejmě pouze využívám všechny možnosti a rozhodně to prozatím nemyslím příliš vážně, ale znáte to, nikdy nevíte. Zase jsem jediná, kdo se snaží hrát o čas. Azaghal, Mejkon ani Kern nepochopili moji taktiku a nějakým ukláněním se nezdržují. Elf po ní vrhá proud magického ohně. Bohužel minul, ale útok ji rozzuřil natolik, že velice lehce seskočila z výšky a míří směrem k nám. Za ní se ze stínů vyloupli groteskní postavičky jejích upířích služebníků a následují svoji temnou paní. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem spatřila že za nimi seskočil i Argom, ale už se téměř nepodobal tomu dobromyslnému týpkovi, který vám vrazí dýku mezi žebra pouze v případě, že má zrovna hodně špatný den. Jeho pokožka nyní získala nezdravě bílý nádech týden staré mrtvoly. V bledém obličeji září stejné krvavé oči jako u té mrchy Sandesil. Na rukou má nehty tak špičaté, že spíše připomínají drápy nějaké dravé šelmy. Jen cynický úsměv v bledé lince jeho rtů by zůstal stejný, kdyby ho nenarušoval dlouhý, sněhobílý špičák. V jeho pokroucené postavě pořád zůstaly rysy starého známého Argoma, i když se nyní dali rozeznat o poznání hůře. Jistě ho nejen proměnila, ale i nějak očarovala, protože místo aby jí zakroutil krkem, vrhá se na nás.

Bojujeme tedy nejen s upírkou, ale i s jejími nohsledy a bývalým přítelem, u kterého když Bohyně dovolí, možná se ho ještě podaří zachránit. Upíří potěr jsme rozdrtili na prach, Argoma se většina z nás snaží nezabít (Kromě Kerna, kterému je zřejmě jedno že se jedná o našeho bývalého společníka). Snažím se ho svatými kouzly udržet co nejdál od nás. Sandesil naopak vůbec nešetříme. Ne všechno co proti ní používáme má velký účinek, ale zdá se, že moje svatá magie na ni funguje docela dobře. Když už to vypadá, že bychom z ní přeci jen mohli udělat popelníček, ustoupila kousek stranou a prohlásila: „Je s váma prdel“ Odněkud ze šatů vytáhla malou píšťalku a vyluzuje z ní dlouhý nepříjemný tón, který nevěstí nic dobrého (naposledy když jsme podobný zvuk slyšeli, měli jsme co dělat s velkým, hodně naštvaným, čtyřrukým trolem). Z oblohy se začala snášet bílá šmouha a na nádvoří dosedl dospělý, bílý drak. Sandesil přes rty uniklo pohrdavé zasmání a zvolala na draka: „Mocný Postrachu Nebes, chtějí si nárokovat tvůj poklad.“ a pak se otočila na nás: „A vy máte poslední šanci vzdát se a přidat se ke mně.“ Pomineme-li skutečnost, že jistý člen naší skupiny tak již nedobrovolně učinil...My jí tu radost nehodlali dopřát. Azaghal s Kernem se proti drakovi rozběhli se zbraněmi, Mejkon zřejmě připravuje další ohnivé kouzlo a já se v posledním zoufalém pokusu snažím přesvědčit draka, že by se měl raději pustit do té studené mrchy než do nás: „Sandesil je lhářka, zaplatila nám abychom tě zabili a tvůj poklad chce ona sama!“ Když se na to podívám s odstupem času, byl to opravdu chabý pokus, ale v tuhle chvíli mě nic lepšího nenapadlo, a navíc jsem měla co dělat, abych udržela své spodní prádlo čisté. Drak moje slova ignoruje a na pokyn upírky se nadechuje. Pak už si jen pamatuji, že naším směrem letí ohromný proud ledu, který mě sráží na kolena. Mejkon, Kern i Azaghal dopadli stejně a ještě než se k drakovi stihli přiblížit, obdivují výhled směrem ze země. Necítím tělo, jako by se z něj právě stala kostka ledu, i když ta asi tolik nebolí. Asi jsme právě vyčerpali naši štědrou zásobu štěstí. Zavírám oči a modlím se, aby byl konec rychlý. Připadá mi to jako věčnost, ale konec nepřichází. Když opět nadzvednu bolavá víčka, zjišťuji, že skoro celé mé zorné pole zabral vůdce obrů, na kterého jsem už skoro zapomněla. Vypadá jako někdo, komu právě došla veškerá trpělivost. Napřímil se v celé své výšce, pozvedá palcát k obloze a hromovým hlasem zařval ta nejsladší slova, která mé uši slyšeli: „To už si ze mě fakt děláš prdel! Ale lítat si tady jako by ti to tu patřilo nebudeš!“ Do palcátu udeřil blesk a Obr se jím rozhání po upírce. Ostatní Obři jako na povel vyndali zbraně a než se drak stihl vznést do vzduchu, lehce ho poranili. Sandesil si nás přestala všímat a soustředí se na duel s Obrem. Hystericky na něj zařvala: „Od teď přebíráme váš hrad.“ a Obr na to: „Táhni do prdele, trpěli jsme vás tu dost dlouho, tebe i ten podělanej kult...“

Proti své vůli se musím usmát (protože to docela bolí), když vidím že Obr má proti ní navrch a pomalu v souboji vyhrává. Moji společníci se sbírají z podlahy a polomrtví se pokoušejí vyklidit bojiště. Následuji jejich příkladu a také se v jejich závěsu snažím dostat do bezpečí jednoho z postranních tunelů. Přidal se dokonce i Argom, na kterého již upírčino kouzlo zřejmě přestalo působit. Už jsme skoro u tunelu, téměř v bezpečí….když za sebou uslyšíme pleskot křídel. Otáčíme se...za námi se k zemi snáší Postrach Nebes. Není čas se schovat, není čas utéct. Již podruhé se dneska smiřuji s tím že tady zemřu. Ale alespoň jsem tu s přáteli, se kterými jsem toho tolik prožila, i když jeden z nich už o moc mrtvěji vypadat nemůže. Pohlédla jsem do tváří ostatních. Jejich výrazy mluví za vše, všichni tuší to samé co já. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Zatímco já jen tak stála a čekala na smrt - Azaghal, Kern a Mejkon se jí rozběhli vstříc….vlastně se rozběhli vstříc drakovi. Že to bude to poslední co ve svém životě udělají věděli...a přesto se obětovali, abychom my mohli žít.

Ledový dech obalil jejich tělesné schránky, a jen díky tomu, že schytali drakův největší nápor právě oni, já s Argomem jsme dostali šanci uniknout do tunelu za námi.

Nikdy nezapomenu pohled na tři ledové sochy, s odhodlaným výrazem ve tváři.

Jejich křivky zamrzly v dokonalý křišťál...navěky strnuly ve stejné pozici.

Nikdy nezapomenu pohled do jasných očí pod tenkou vrstvou ledu: Mejkonových zelených kočičích, Azaghalových ebenově černých a Kernových zlatohnědých…

Až i my jednou dojdeme na konec stezky, vsadím se, že oni tu stále ještě budou stát...v tomto království věčné zimy...

A díky inkoustu na papíře a stránkám mého deníku, vzpomínky navždy zůstanou...zůstanou i v našich srdcích...

Nikdy nezapomeneme...slibuji...


-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář