Invaze začíná

Emer S02E01

3. 9. 2017 · 32 · 0 · Malabar

Emerské pobřeží, to co jsem před lety viděl po dlouhých mukách a nově ve svobodném světe jsem musel nyní bránit. Jaká ironie, že právě před tím, před čím jsem před lety utíkal. Tehdy jsem na podbřezí hleděl z rozhoupané paluby a s optimizmem čekal na vykoupení, které mělo poslední svobodné království Lidí nabídnout. Nyní jsem ale nebyl na lodi, naopak jsem stál právě na pobřeží a hleděl na připlouvající lodě.

Flotila patřila vznešeným elfům. Já, spolu s mou jednotkou jsem se bořil do přístavního písku a čekal ... čekal až to započne ...

První loď dorazila. Čelo se uvolnilo, a než stihlo dopadnout na zem, tak se z útrob lodi začali drát šípy i útočníci samotní. Z každé lodě skákalo desítky elfů. Jak bojovníku na blízko tak i střelců. Se svými zraněními, které jsem měl jako připomínku prvního střetu, jsem se takticky přemístil do povzdálí a ujal se podpůrné pozice. Jednotku jsem podpořil opakujícími se salvy plamenných šípů. Nepřátel bylo ale příliš mnoho a naše počty byly příliš řídké.

Zástupy elfů se valí jako lavina, která mě drtí a já padám do mdlob. Náhle slyším Walkasova slova a singarova síla mě zvedá zpět na nony, ale jen abych viděl jak mí přátelé padají k zemi před elfí záplavou. Přichází další rána a já opět padám k zemi. Chvíli před tím, než úplně ztratím vědomí si jěstě stihnu všimnout magických vibrací - nedaleko se otevřela chodba. Podle ucuknutí elfů si toho také všimnuli. “Singare, teď by opravdu bodly posily”.

V krvavém vylodění bylo vidět každého z jednotky, jak se zuby nehty drží a tvoří tak poslední štít před Emerem. Bylo vidět, všechny až na Otise. Neznalce by mohlo napadnout, že snad prchnul, ale opak byl pravdou, a důkazem byly magické proudy formující se do palmenných výbuchů a ledových kuželů všude kolem nás.
Ale i přez to všchno úsily měli elfové znatelně navrch. Otisovi se podařilo lokalizovat, kde se otevřela chodba. Bylo to blízké skladiště. Několik úderů srdce a už jsme věděli, koho k chodbě přiřadit. Ze skladištního domu v bojových formacích spěchali singaričtí segulehové - naši někdejší nepřátelé, ale nyní křehcí spojenci.
Segulehové se vrhají na elfy a svádí s nimi profesionální boj. Řady byly doplněny a síly minimálně vyrovnány. Alespoň tak se mi to jevilo od kotníků bojujících skupiny. Jakmile segulehové zatlačili elfy o něco nazpět vyškrábal jsem se na nohy a snažil se zmapovat situaci. “Potřebují nás na velitelství” řekl známý hlas a pokračoval “Prý nás potřebují na velitelství, říkal to jeden z těch bijců co dorazily” hlas patřil Trhhounovi, který ke mě akorát přicházel. “Kdekoli jinde než tady”, pomyslel jsem si v duchu a začal jsem z posledních sil svolávat jednotku.

V radničním domě, kde bylo improvizované velitelství, na nás čekal vrchní pěst Dujek. Tradičně se dlouho nezaobíral malichernostma a rovnou to na nás vybalil. Vrchní pěst, spolu s Bezejmeným mágem přišli, dle jejcih slov, na geniální plán, který srazí elfy na kolena - protíútok. Jelikož jsme měli ještě naše obvazy zbrocené čerstvou krví z neuzavřených ran, přišlo nám to, jako náramný armádní vtípek vrchní pěsti. Podle Dujekova kamenného výrazu, bylo ale jasné, že o se o humor nejedná.
Popadly jsme tedy druhý druhý - spíše asi desátý dech a věnovali se podrobnostem, které Dujek doplňoval. “Máme důmyslný plán, zaútočit na elfy v jejich kolonii!” Ink zpozorněl “To se vracíme zase do Lederu?” “Ne! Tentokrát musíme zasáhnout na bolavější místo. Na Pětikrálovství!” pokračoval vrchní pěst. “Takže je to tak. Vracím se tam, kde to všechno začalo. Vracím se zpět do jámy lvové, a to doslova ...” řekl jsem si pro sebe.

Dostali jsme trochu času na odpočinek a připravení se na cestu. Za rozbřesku vyrážíme, pokud tedy singariti udrží elfí výsadek. Každý se připravoval na další smrtící misi po svém. Ink se uvrhl do motlideb. Otist do experimentů, jak udělat své ohnivé koule ještě žhavější. Walakas chtě, nechtě udělal chválu Singarovi a zbytek se pravděpodobně, někde opíjel. Jen já jsem se v mysli vrátil zpět, do hrůz, které byly v pětikrálovství běžnou normou. Vyvraždování nevinných, utaločvání lidu, korupce a všude přítomný strach. Ráno jsme se všichni, ale opět shledali u Dujeka na nástup a briefing k nové misi.

Vyfasovali jsme zásoby a dva nové spojence ze Synů Korhalu. Jeden byl Imary Wasabi a druhý Nihiry Solomon. Čím to, že další předchozí nepřítel je nyní naším spojencem? Cíl Synu Korhalu je prostý, micméně ne jednoduchý. Mají nás dostat do základny jejich vůdce v Pětikrálovství. Což je zruba skoro přes celý známý svět. A náš úkol? Popostrčit revoluci, která v Pětikrálovství doutná a zažehnout ji jasným plamenem. Zarazit dýku vznešeným elfům hluboko do jejich slabin, aby zjistil že dobití Emeru je bude stát při nejlepším pád jejich nadvlády v Pětikrálovství.

Loučíme se s Dujekem a vyrážíme do portálu vedoucího do Prázdnoty. Podivnou prázdnotou cestujeme asi tak dva dny, kdy pak Imary zastaví a s pomocí Nihiriho trhají stěny prázdnoty abychom se objevili jinde. Nové místo bylo již v pětikrálovství, byly jsme ale v nějakých pahorkatinách u vstupu do jeskyně. Hlavou mi proběhlo: “Velký vůdce Synů Korhalu opravdu žije v jeskyních? Vždycky jsem si myslel, že to je spíše jen metaforický obrat, který naznačoval jeho mistrnost ve skrývání, ale oni to jsou opravdové jeskyně.” Pod vedením Wasabiho a Solomona jsme vstoupili do jeskyně, procházíme nekonečnýma zatáčkama a odbočkama tisíce různých propletených tunelů, opravdový labirint. Konečně se dostáváme do nějaké vetší, možná centrální místnosti. A je to tak, na trůnu zde sedí samotný vůdce známích radikálů - Aratsu Menkai. “Vítejte v mém doupěti hosté, také cítíte to napětí ve vzduchu? Myslím, že bude brzo potřeba neco odbouchnout!” a Menkai se rozesmál.
No tomu říkám přivítání, hodné Synu Korhalu. Od Aratsu Menkaie jsme dostali dnešní nocleh a několik místních oděvů, abychom lépe zapadnuli. Menší problém tu mají s Bertolem a jeho zrůdným zjevem a rozměrem. Walakas se ale ukazuje jako zdatná svadlena a jeho hábit mu upravuje aby se do něj vešel. Škoda, že tak jednoduché to není i s jeho oblyčejem - ten nás ještě dostane do pořádný šlamastiky. Než ulehneme, tak ještě stihneme doplnit zásoby.

Probudili nás rány. Všude byl chaos, vypadalo to, že se někdo dostal do vstupního labirintu. Wasabi se Solomonem nás vyhledali v komnatách a naznačili že jsme pod útokem a musíme sakra rychle zmizet a vydat se dál na cestu. V rychlo jsme se tedy zbalili a vyrazili opět do Prázdnoty. Tenktokrát jsme se měli dostat někam na místo, jakýsi hrad či hrádek, kde se střetávají hybatelé revoluce. Cesta Prázdnotou nám cestování urychlila, k hrádku jsme se měli dostat bez problémů za několik hodin. Ale problémy si nás našli i v prázdnotě.
Uslišeli jsme ránu a nastal otřes. Kousek před námi, ve směru naší cesty se na stěně tulenu, který byl protkaný prázdnotou začali oběvovat praskliny. Několik dalších ran, a bariera tunelu povolila úplně. Za prasklinou se nám zjevil bizardní výjev, který nás ale nenechal vyčkávat. Nemrtvý drak, vyskočil zpoza praskliny a zahltil nás svým jedovatým dechem. Snažili jsme se přeskupit a udeřit na nečekaného nepřítele. Ten se ale ukázal mazaný více, než jsme zprvu čekali. Probíhal chodbou se skutečnou grácií a chrlil své nekrotické výměšky na nás všechny.

Bertol se vhrnul do první linie utkat se s drakem, nejen ve své zrůdnosti, ale především souboji. Já sem se snažil Bertolovi asistovat a obstupovat velikou nestvůru. Zbytek jednotky také nelenil a škodil drakovy jak jen mohl. Navíc si všiml jednoho velmi podstatného detailu - nemrtvý drak měl stejné oči jako Synové Korhalu - Sharingan! Jak je todle sakra možné?
S drakem jsme svedli tvrdý souboj a i když nás to stálo velké úsilí nakonec padl. Ihned jsem se jal vyptávat Imaryho s Nigirym co to sakra mělo být zač? Od kuď se to vzalo? Kdo to má na povel? A jestli máme čekat další? Bohužel na záplavu otázek neměli Synové Korhalu žádné odpovědi. Otis zatím neztrácel čaš a preparoval sharninganské oko z již mrtvého draka.

Cesta pokračovala, až se konečně dobrala cíle. Vystoupili jsme z Prázdnoty v lesíku, nedaleko hrádku, kde jsme byly představitelé revoluce. Nečekali jsme a vydali se k hrádku. U vstupu nás čekala nepříjemná debata a má jizva minulosti. Naštěstí s podporou mých můžu jsme se dostali dovnitř. Uvnitř byla sešlost hybatelů revoluce již v plném proudu.
Malažan Jiskra, velitel zbytků dříve malažských vojsk, byl na sešlosti a potvrdil naše poslání a celkove ulehčil naše vplynutí mezi tyto nedůvěřivé jedince. V sále hojně také vystupoval Hoozuki Mangetsu, kterého snad více než revoluce zajimal můj meč Utia Grenia, což bylo zajímavé, neb sám byl držitelem dalšího z těchto cenných artefaktů. Nakonec zde byl i Raimon Adhidori, který působil jako hlavní osoba tohoto zasedání. Vypukla velká debata, ve které se diskutovalo mnoho možností jak elfům uškodit. Zhodnocovali se fakta a připravovali plány. Ve skutečnosti Otis se do této myšlenkové bouře tolik ponožil, až snad na chvilku zapoměl, že zde sedíme s našimi spojenci a ryl do našich hostitelů ostré otázky, které se snad ve chvilkách měnili i v nenápadné urážky. Profesor magie se pravděpodobě vrátil, do dřívějších dob, kdy jistě takto plamenně debatoval na filozofickými otázky v jeho semináři. Dozajista neměl zlý úmysl, jen se snažil dodrat k nejlepším možným výsledkům.
Z únavné debaty nakonec vzešlo, že našim cílem je srazit vůdce okupace - Lorda protektora. Vzhledem k situaci v Emeru, nás ale čas tlačil, museli jsme proto jednat rychle. Lord protektor je bohužel zalezlý v hlavním městě Vodní zěmě - ve Skrytém mlžném městě, přímo ve svém obrněném paláci. Dle jeho plánu se má na veřejnosti ukázat až za dva týdny, což je doba, kterou Emer nemá.
Plán z toho tedy vyšel následovný: Musíme jednat hned, dostat se do Skrytého mlžného města nepozorovaně, následně obhlídnout situaci a prolížit se do nejstřeženějšího místa v protektorátu, kde máme zneškodnit Lorda protekrora, jenž je známý tím, že se vždy teleportuje při náznaku nejmenších potíží. Přijde Vám to šílené? Je to šílené! … Stále nerozumím tomu, že se tomu Dujek nesmál.

Rozprav bylo dost, museli jsme se opět vydat na cestu. Cílem byla víska poblíž Skrytého mlzného města, kde si pronajmeme vůz a pokusíme se s jeho pomocí vplízit do města. A tak se i stalo, dorazili jsme k výsce a šli obstarat vozy. Bohužel jsme Bertola museli nechat před vesnicí. Zdálo se, že jemu to ale moc nevadí, neb si našel zábavu v podobě nějaké nory, pravděpodobě nory po rosomákovi.
Ve vesnici jsme zatím vyjednali dva obchodní vozy. Jeden vezl řepu, druhý tuřín. Wasabi a Solomon se jali řízení. Doběhli jsme ještě pro Bertola a vydali jsme se na cestu k hlavnímu městu. Během cesty jsme měli čas promyslet plán, jak se dostat za městské hradby.
Když jsme dorazili před městské brány, zastavili jsme se ve frontě vedoucí ke kontrolnímu stanovišti. Tou dobou byl již v řepě zavrtaný Ink a tuřínu dělal společnost Bertol. Trhnou využil svých schopností a proměnil se na vlaštovku. My ostatní jsme vystupovali jako pomocníci obchodníků, které vezli své zboží na prodej. Jakmile na nás přišla řada, vzali si naši průvodci váčky s úplatky a vyrazili do kontrolních budek na stanovišti. Jako záložní plán měli své explozivní směsi, jak se na korhalovce sluší a patří. Na štěstí úplatky stačili a tak oba dva vozy vklouzly do města. Dojeli jsme až na jakýsi výkupní dvůr, než byl konečně čistý vzduch a ostatní mohli vylézt.

Času bylo málo. Hlavně pro lidi v Emeru. Každé naše pochybení a prodlužování této mise může strat řadu lidských životů v Emeru. Vydali jsme se tedy najít nějaký hostinec, v odlehlejší čtvrti střední vrstvy, kde bychom si mohli pronajmout pokoj.
Vida, našli jsme Vlčí ocásek, snad nám bude sloužit jako prozatimní centrum pro naší operaci. V hostinci necháváme věci, které by nás mohli prozradit a vyrážíme se západem slunce obhlédnout okolí paláce, jak jen to bude možné. Bertol zatím počká v hostinci, aby pohlídal naše vybavení.

Pronikáme městem k paláci jako síny, když tu se nám to z ničeho nic pokazí. Již jen pár minut od paláce, v jedné z uliček, naproti nám vidíme elfskou hlídku. Bohužel si náš všimnuli, takže bezhlavý úťek nepřipadá v úvahu. Musíme nyní tedy vsadit na náš důvtip a komunikační schopnosti, snad se z toho vykecáme.
“Kdo jste, a co tady děláte?” řek rázně elf velící skupině. Sakra, ten vypadá ale odhodlaně, musím se pokusit zahrát na jeho ješitnost a snad z toho nějak vyváznem. “Dobrý večer ctihodný pane, jsme cestovatelé, a obdivujme krásy tohoto města, které jste zde se svými druhy o tolik pozvedly. Skutku, nová lepší úroveň.” jsem ze sebe dostal, snažíc se maskovat mé skutečné názory. Elf se ale nedal. “Od kuď jste? Rozhodně nejste pětikrálovští. Mluvte!”.
Ani desítky lichotek a pohlazení ega, které následovala nám nijak nepomohla. Zoufalý, jsem se pokusil tedy elfy motivovat nenápadně vypadnutým vakem s penězi. Bohužel, dostavil se opačný efekt: “Dost, předlošte vaše občasné glety!” požadoval naštvaně Elf.
Když nepomohlo přemlouvání, lichotky ani úplatky zbývala poslední možnost - vymlátit se z toho. Štáhl jsem si za tuniku, abych elfovi podal glejt. Ovšem, ten jsem u sebe, stejně jako zbytek skupiny, neměl. Tak jsem namísto cestovního povolení vytáhl dýku a zarazil jí do elfího komandéra. Leč byl překvapen, útok stihl odvrátit tak, že mu nezasáhl žádné důležité orgány a jen ho lehce zranil. Pro ostatní to byl ale jasný signál. Boj začal!
Elfí stráže se ukázali jako lítí nepřátelé. O to horší bylo, že jsme vlastně nebyli ani vystrojeni v plné polní. Každý improvizoval bojoval jak nejlépe mohl. Nejhůře jsem to schytal asi já, protože jsem u elfí patroly stál nejblíže, alespoň jsem tím koupil čas pro mé přátelé. Otis se nedržel stranou a vrhal magické proudy na elfy. Opět jím dopřával smrtící kombinací ledových proudů a ohnivých výbuchů. Trhoun se změnil do podoby elementála a doplňoval tak tak Ostisovi živelné útoky z druhé strany. Nejlépe na tom byl Ink, ktery vlastně nikdy nemohl své zbraně odložit, neb celé jeho tělo bylo jednou mistrně vyváženou zbraní. A to nyní ukazoval i elfům, kteří nemohli ve férovém souboji ustát jeho salvu úderů. Walakas, který byl nejvíce obnažen bez svého běžného vybavení vše kompenzoval z druhé linie, kdy svolával singarovu manu ve útočných výjevech, které jsem u něj ještě neviděl.
Jeden elf konečně padl. Zmocnili se nás vítězně pocity, ale pokračovali jsme dál v boji. Elfové se, ale nechtěli nechat porazit zadarmo. Jeden z bojujících hodil do s šepotem nějaký předmět, směrem do opuštěné uličky. Předmět dopadl mezi bedny a spolkly ho stíny noci. Otise to obzvlášť zaujalo, nicméně v zápalu boje nebylo moc čas zkoumat něco jiného něž přímou hrozbu jenž elfové přestavovali.
Krabice v uličce se v plamenech rozletěli do všech stran a potemnělá ulička se rozjasnila. Tam kam dříve dopadl předmět nyní stál hrozivý výjev. Pravděpodobně nějaký pekelný démon oddaný elfům. Neváhal a zaútočil.
Jeho smrtící síla nešla zastavit bez šrámů a zranění. Chvíli jsem si myslel, že to bude můj poslední nepřítel. Naštěstí Trhoun se vrátil z podoby elementála a pohotově využil svých přírodních sil a magicky narušil démonovo pouto s elfy a přikázal mu je napadnout. Démon poslechl a tak se na naší stranu překlopila velká výhoda. Přemoct již pomlácené elfy byla už jen otázka pár chvil.

Po souboji nebylo čas si lízat rány. Další hlídka může být kdekoli. A tak jsme se oprášili a vdali se opět na útěk. Proběhli jsme uličkou a hned za další zatáčkou to přišlo. Další elfí patrola. Stejné složení hlídky, ovšem tentokrát méně trpělivé. Prokoukli nás takřka hned a každý ze tří elfů povolal svého démona. Nastalo hotové peklo.
Snažím se skupinu krýt a schytávám pěkné rány ze všech stran. Naštěstí Otis nepřátele zavaluje salvami ledu a ohně a Trhoun je oslepuje, tak aby zbytek jednotky mohl útočit na jejich slabá místa.

Ani nevím jak je to vlastně možné, ale nakonec jsme z těch jatek vyváznuli. Domlácení víc, než kdy před tím, ale stále živí. Sebrali jsme tedy své poslední zásoby energie a vydali se na úprk do noci.

-- Z díla Maze „Spára“ Kerrigana: Cesta za odplatou


Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře. Napište něco :)

Přidat nový komentář