Venku se rozezněly trubky a rohy chudinské armády. Azhag se odvrátil od poslední skupinky, která se z posledních sil snažila držet Bílou síň. Nozdry se mu rozšířily a v tupých očkách svitlo poznání. Zařval na své dva poručíky, a pak všichni rychle obrátili své vyverny a vylétly ven ze sutin, které dříve byly kaplí.

„Kurva, tak to bylo o elfí koule,“ oddechl si Spár. Záhy zavonělo vzduchem koření a za ním se objevil opalizující kruh. „Doufám, že to jsou posily,“ ucedil a snažil se zastavit krvácení na ruce kusem látky, kterou odtrhl z hábitu nedaleké chudinské mrtvoly.

Bertol zařval a vyběhl ven z kaple. Od úst mu odlétala pěna, válečné šílenství ho plně pohltilo.

„Kam si kurva myslí, že běží?“ rozhodil Otis rukama.

„To nevim, ale jestli ho nezastavíme, tak je po něm,“ odtušil Spár a kulhal ven.

Z portálu vyšel Bezejmenný mág. Šedočerný plášť měl těsně ovinut kolem těla, pod kápí nebyly rozpoznatelné jakékoliv rysy. Obhlédl spoušť, v níž bylo jen pár živých obránců, kteří k němu upřeli unavené oči.

„Potřebujeme vás,“ prohlásil dutým hlasem, který byl prostý jakýchkoliv emocí.

„Jo, jasně,“ ucedil Trhoun. „Jak jinak.“

„Počkej bratře,“ zvedl Walkas ruku, „jistě sem nepřichází jen tak pro nic zas nic. Pokud vážil cestu až…“ obrátil se k Bezejmenému, „odkud že?“

„Z Emeru. Budeme útočit na palác a potřebujeme někoho, kdo zná stoky pod hlavním městem. Vám už se jednou tímto způsobem podařilo zachránit mnoho lidí, kteří byli uvězněni v paláci. Pojďte tedy za mnou.“

„A co nějaký odpočinek?“ zaúpěl Otis a pomalu se zvedl na nohy.

„Služba vlasti nesnese odpočinek,“ pronesl mág hluše.

„Jo, jasně, jak jinak,“ povzdechl si akademik.

„Počkejte, ještě musím pro našeho šílence,“ řekl Spár a vyběhl ze dveří. Venku na nádvoří se válely desítky mrtvých orků, občas mezi nimi vězela mrtvola chudinského mnicha. Bertol v tu chvíli prolézal skrz pobořenou stěnu na západní straně Bílé síně.

„Bertole, kurva!“ zakřičel, „Volají nás z Emeru, musíme jít!“

Bertol na něj upřel šílené, krví podlité oči. Pak se odvrátil a proskočil skrz sutiny.

„Ale do háje,“ zavrtěl hlavou Spár. Toho fanatika nedohoní, ne s těmi zraněními, co má. A v Emeru je potřebují teď. Povzdechl si. No, každý má svoji cestu. Bertol asi brzy narazí na konec té své, ale on se musí ještě pomstít. Chudinové v čele se Smrtelným mečem se o orky postarají. A nebo taky ne. Každopádně oni udělali vše, co mohli. Obrátil se zpět do chrámu.

„Tak co?“ obrátil se na Spára Ink. Ten jen zavrtěl hlavou a sehnul se pro svoje věci.

„Vstávat bando, naše čepele jsou potřeba jinde,“ rozhlédl se po členech svého oddílu. „Jdem zas jednou zachránit Emer!“ Všichni vstali a za bručení nadávek se vydali k portálu.

Azhag

Po spánku v prostorech emerské univerzity se vydali na sraz štábu. V místnosti už čekal Ferdinand de Istag, Dujek Jednoruký, Bezejmenný mág a několik dalších rytířů. Když otevřeli dveře, Ferdinand de Istag rozpřáhl ruce.

„Á, naši hrdinové, naši zachránci! Vítejte, pojďte dál, jen pojďte.“

Dujek si vyměnil kyselý pohled s Bezejmenným. Pak svoji pozornost obrátil k družině: „Vojáci, věc se má následovně. Palác je obležen, Tyran je v něm zalezlí jako krysa. Oddíly církve se nám podařilo zahnat z města a v nejbližších dnech nečekáme protiútok. Teď máme šanci! Nicméně je tu několik problémů…“

„Ano,“ vzal si slovo mág. „Několik popravdě velkých problémů. Jak říkal Whiskeyjack, skoro hoven do větráku.“

„Což jsou?“ zeptal se Otis a upravil si háv.

„Tak zaprvé, Singarité s maskami. Spořádaně ustoupili do paláce, aby za sebou prakticky nezanechali žádné mrtvé, nicméně našich padlo požehnaně. Trochu se nám je podařilo pocuchat magií a morathskou municí, ale vítězstvím bych nenazýval, že, Vrchní pěsti?“

Při oslovení starou hodností Malazské říše sebou Dujek trochu trhl, nicméně pokračoval: „Přesně tak. Frontálním útokem palác možná získáme, ale padne při tom strašlivé množství našich. Což by při následném pokusu církevních vojáků dostat město zpět mohlo mít fatální následky.“

„Myslím, že vím, kam tohle směřuje,“ řekl Spár a ošil se.

„Potřebujeme proto diverzní akci,“ pokračoval Dujek, jako by nic. „Jednotku o několika schopných jednotlivcích, kteří se nebojí překážek a rádi přijímají výzvy. Zároveň znají kanalizační systém města, neboť právě tento vstup lze použít pro vstup do paláce.“

„Rozumím,“ přikývl Spár, „domluvíme plán, který vám zde v poledne předneseme. Jestli to je vše?“

„Ano seržante, odchod,“ přikývl Dujek a začal se věnovat mapě města.

„Jsme postradatelní,“ nadhodil Trhoun, „ty velcí páni si budou v teple popíjet svoje starý vína a my se budem plahočit hovnama.“ Oddíl seděl kolem náčrtu města, který podle paměti vytvořili Walkas s Otisem.

„Ne nezbytně,“ oponoval kněz. „Raději budu procházet kanály než čelit singaritům v maskách. Ty jejich čepele jsou neskutečný.“

„Navíc pokud neuspějeme, odsoudíme tím dost vojáků k záhubě,“ přisadil si Spár, „spíš si myslim, že nám nezdravě moc věřej.“

Otis si odkašlal. „Každopádně je hloupost jít do paláce stejným vchodem, jakým jsme se do něj už jednou dostali. Budou o něm vědět a budou ho hlídat. Jak se říká, nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“

„Ano, přísloví jsou super magiku,“ odsekl Trhoun a přihnul si s čutory pálenku, „ale jak to teda provedem? Víme o nějakejch dalších vchodech, ideálně tajných?“

„My ne, ale znám osobu, která by to dozajista věděla,“ usmál se Otis. „Stejná, která nám pomohla už minule.“

„Jo, jasně, Krysa.“

Vrátného našli v místnosti, kam se obyčejně chodil zašívat. Vzhledem k tomu, že univerzita byla pro veřejnost zavřená a velení převzala armáda, stejně neměl příliš práce. Právě pěchoval dýmku, když vstoupil oddíl v čele se Spárem.

„Á, staří známí!“ zachechtal se Krysa. „Zářiví hrdinové všedního dne a prostého lidu. Naši zachránci! Čemu vděčím za návštěvu u někoho tak prostého, jako jsem já?“

„Zdravíčko Kryso,“ kývl Spár hlavou. „Zase bysme od tebe něco potřebovali.“

„Á, rozumím, čím můžu být velkomožným pánům nápomocný,“ zašklebil se vrátný.

„Potřebujeme se dostat do paláce. Nepozorovaně.“

„Cestu přece znáte, minule jsem vám jí řekl.“

„A v tom je ten problém,“ vložil se do rozhovoru Otis, „nepřítel ten vchod už zná a bude jistě připraven. Potřebujeme jiný vchod.“

Krysa se zasmál. „No jo, vždyť do paláce přece vede neskutečný množství tajných chodeb! Je jak ementál!“ Odplivl si. „Tajný chodby jsou vzácný jak šafrán pánové. Proč si myslíte, že by měly existovat další?“

„To právě nevíme,“ ozval se Walkas, „ale řekli jsme si, že pokud to bude někdo vědět, tak jedině vy pane.“

„Jistě, pokud někdo, tak já,“ ušklíbl se Krysa. „Ale co za to?“

„Náš neskutečný vděk,“ řekl Walkas, a myslel to vážně.

„Za vděk si toho člověk moc nepořídí mladý muži,“ řekl vrátný a naznačil gestem peníze. „Tohle by bylo něco jiného.“

„A co by sis představoval?“ zeptal se Spár mrazivě.

Krysa se pohodlně opřel. „Nó, vzhledem k tomu, že tím výrazně přispěju k poražení uzurpátora a zachráním tak mnoho životů, by něco ve stylu šlechtického titulu bylo určitě na místě.“

Ink vykulil oči, Trhnou jen hlesl. „Cože?“

Spár zvedl ruku: „Dobře, to by možná šlo zařídit, ale nepočítej s něčím velkým.“

„Jasně, menší baronství je úplně v pohodě.“

Spár na něj vážně pohlédl. „Jsme tedy domluveni. A nyní to vyklop.“

Krysa se usmál a ukázal tak zkažené zbytky zubů. „Pánové se jistě nebudou zlobit, když budu chtít nějakou záruku. Prý se pánové ocitají poměrně často ve společnosti poručníka princezny, vévody de Istag. Patent s jeho pečetí by byl pádnější argument, než slovo seržanta. Nic ve zlém, samozřejmě.“

„Otisi, skoč prosím za vévodou s požadavkem zde přítomného pána. Jistě rád vyhoví, když mu řekneš, jak moc mu leží naše věc na srdci,“ mrazivě se na Krysu usmál. Ten mu pohled do zjizvené tváře stoicky oplácel.

Ferdinand de Istag k Otisově překvapení dokument zaručující Krysovi baronství s klidem podepsal. Zároveň ale naznačil, že je válka a různým lidem se stávají roztodivné nehody. Dle Krysových instrukcí procházeli Starým městem, palác na dohled. Podle popisu měli jít do sklepení nevěstince U prsatice Jezabel. Jeden ze sudů v suterénu je prý prostý vína, zato se v něm nachází vchod do tajné chodby, která údajně vede do králových komnat. Inu, pomyslel si Otis, i mocní mají své mouchy, a Eniar I. Svatý osvoboditel nebyl výjimkou.

Uličky Emeru zely prázdnotou. Obyvatelé buď prchli na venkov, nebo se ukryly ve sklepích. Proti rabování dohlíželo několik jednotek veteránů. Spárův oddíl nicméně nikdo nekontroloval. Jeho pověst už se celkem rozrostla, takže v očích bojovníků viděli ocenění, mnohdy úctu. Po chvíli cesty zastavili před lehce oprýskaným, přesto stabilním domem. Walkas udělal znamení kladiva, Spár si povzdychl a vzal za kliku.

Interiér domu byl čistý, očividně tady někdo bral svoji práci vážně. Za barem stál mohutný, postarší, potetovaný, zarostlý muž, jinak nikde nikdo. Muž pouze zvedl jedno z huňatých obočí v nevyslovené otázce.

Spár si odkašlal a začal: „Rádi bychom se podívali do vašeho sklepa, samozřejmě s vaším dovolením.“

Výraz tváře barmana neopustil. Pouze natáhl ruku, aby zazvonil na zvonec. Pak se dál věnoval leštění sklenic.

V patře vrzly dveře, aby se vzápětí na vrcholu schodiště objevila postava barokních rozměrů. Plavně a beze spěchu se vydala po schodech dolů, evidentně si vědoma svých předností, na jejichž zakrytí by byla potřeba plachta zaoceánské lodě. Walkas udělal znamení kladiva podruhé.

„Vážení pánové,“ pronesla žena svůdným hlasem, „dovolte, abych se představila. Jmenuji si Jezabel.“ Představení doprovodila koketním zamrkáním řas. „Jak mohu být k službám hrdinným válečníkům ve službách vévody de Istag? V nabídce toho máme mnoho, jistě jste po náročné cestě a únavou se vám podlamují nohy… Posaďte se, zavolám děvčata, aby vám přinesla nějaké občerstvení.“

„Velice děkujeme za nabídku, k všemu svolná ženštino,“ začal Otis kategoricky a všemožně se snažil, na rozdíl od Inka, vyhnout pohledu do Jezabelinino výstřihu, který však k pohledu přímo vybízel. „Přišli jsme sem však kvůli práci, která nesnese odkladu. V zájmu záchrany říše se potřebujeme podívat do vašeho sklepa, konkrétně do jednoho ze sudů s vínem.“

Jezabelin svůdný pohled v tu chvíli ztvrdl. „Á, jistě. Vždy to samé. Myslí si, že když jsou vojáci, tak si mohou brát vše zadarmo, a chudinka žena se jim neubrání. Žádné takové! Pěkně zaplatit, jako všichni. Pohár vína dělá 2 stříbrné, láhev pak půl zlaťáku. Co se dalších služeb týče, jejich seznam je támhle na tabuli. Děvčata tu budou co by dup.“

„O čem to mluvíš, větrná děvo?“ nechápavě se zamračil kouzelník. „Jde nám pouze o ten vinný sklep, nic víc nechceme!“

„Nene,“ pozvedla Jezabel prst, „do sklepa se nikdo nepodívá. Franzi?“ obrátila se na barmana. Ten už v ruce držel velkou, dvojrannou obléhací kuši.

„Jak jsme se dostali do tohohle bodu,“ obrátil Spár oči ke stropu. Pak se otočil k Jezabel. „Vážená dámo, zaplatíme vám za prohlídku vašeho skromného sklípku. Jde nám o to, že z důvěryhodného zdroje máme informaci, která, pokud je pravdivá, nám poskytne značnou taktickou výhodu v boji o město. Rádi bychom se tam pouze podívali, nic více. Za peněžní obnos, samozřejmě.“

Jezabel oddíl chvilku pozorovala zpola sklopených řas. „Dobrá, ale Franz jde za vámi, jeden nepředložený pohyb, a chodba dolů získá nový purpurový nádech.“

Emerský palác

V jednom se sudů skutečně našli tajnou chodbu. Spár Jezabel bohatě zaplatil za prohlídku (možná s příslibem budoucí návštěvy) a oddíl vyrazil tmou. Chodba byla zpevněna výdřevami, mnohdy již prohnilými, nicméně přesto zatím plnícími funkci. Zhruba po půl hodině klopýtání tmou dorazili ke dveřím z kvalitního dubu. Sic trochu zašlé, nesli stopy používání v minulosti.

„Takže,“ otočil se Trhoun na Spára, „co teď?“

„No, asi bych otevřel.“

„A víme, kam ty dveře vedou?“

„… no, ne no,“ odpověděl Spár po chvíli zamyšleného ticha.

„V tom případě… co budeme dělat?“ zeptal se Walkas a tiskl náhrdelník s miniaturou kladiva v dlani.

„No,“ podrbal se Spár na hlavě, „počkáme, a budeme poslouchat, jestli na druhé straně dveří něco nezaslechneme.“

Oddíl se ponořil ho ticha. Ink bezhlesně odříkával chudinské mantry, Otis se snažil vybavit co nejničivější kouzla. Walkas se zavřenýma očima recitoval modlitby Singarovi a jediní Spár s Trhounem skutečně naslouchali.

Po chvíli: „Nic co?“

„Ne.“

„Tak jdem?“

„Jasně, až po vás seržo.“

Spár pomalu otevřel dveře. Oddíl se ocitl v ložnici Eniara I. Postel s nebesy, stěny obložené mahagonem a liarskou borovicí. Otis uznale pokýval hlavou.

„No, králové umí žít v blahobytu, to se jim musí nechat.“

„Tiše,“ ucedil Spár, „Ink a já první, zbytek za námi. A ty si radši připrav ty svoje ohnivý koule.“

Chodby paláce zely prázdnotou. Z venku doléhal hluk odstřelování z onagerů a občas udeřila magie, až se podlaha otřásla. Pokračovali jen lehce osvětlenými chodbami, po každých pár krocích zastavili, aby naslouchali. Bylo zřejmé, že venku zuří bitva a čas utíká, ale jedenukvapený krok a oběť vojáků trhaných na kusy čepelemi maskovaných singaritů by byla marná.

Při jedné ze zastávek Otis zavrávoral. Padl na kolena, z nosu vytryskla krev. „No do prdele,“ zamumlal. „Seržante, máme problém.“

Spár se otočil. Z nosu mu také tekla krev. „Jo, to máme. Tady si někdo hraje s opravdu velkým množstvím magie.“

„Přesně,“ kývl hlavou kouzelník a otřel si krev. „Navíc je to magie starších chodeb.“

„Dokážeš lokalizovat zdroj?“

„Po slepu, čím budeme blíž, tím víc budu mít pocit, že mi praskne hlava.“ Vrávoravě se zvedl na nohy. „Musíme do věže nad hlavním sálem.“

Palác byl dočista prázdný.

„Tady si někdo hodně věří, co?“ řekl Trhoun.

„Spíš Dujek s Bezejmenným dělají, co můžou,“ odvětil Spár. Stoupali po schodech do věže. Otis se co chvíli musel zastavit. Hlava třeštila, jak vnímal magické vlny, vycházející z věže. Za nějaký čas vyšplhali do nejvyšší části věže. Otis se pomalu opřel o zeď a sesul se k zemi.

„Za těmi dveřmi je naplno otevřená starší chodba,“ zašeptal, evidentně vyčerpaný. „Neodvažuji se ani odhadnout, co nás tam může čekat.“

Spár na svůj oddíl s lítostí pohlédl. „Tak vojáci, je na čase si vydělat na svůj žold. První tam…“

„Poslední ven,“ odpověděl oddíl polohlasně. Trhoun tasil zbraň, Walkas si připjal k zápěstí své kladivo a shodil štít z ramena. Otis se pokoušel soustředit a Ink stál nehybně v polomeditačním postoji, kdykoliv schopen zaútočit.

Spár kývl. „Přesně tak.“ A rozrazil dveře.

Místnost nepřipomínala nic z tohoto světa, vlastně stěny jako takové zmizeli a vojáci se ocitly na zvláštním, bezčasém místě. Slunce nesvítilo, ale mlha povalující se v chuchvalcích vysokých až ke kolenům vydávala slabé fosforeskující světlo. Ve vzdálenosti asi dvaceti sáhů seděl na podivném piedestalu popsaném runami Tyran se zlatou maskou. Kolem něj hořely voskovice. Zdál se být v transu. Zpoza masky bylo slyšet slova v neznámém jazyce. Oddíl se ve střehu vydal směrem k němu. Přibližně v polovině cesty Otise upoutal zvuk. Zvláštní, nepatřičný na tomto místě. Jako kdyby se někdo šouravým krokem přibližoval a k chůzi používal vycházkovou hůlku…